"Jednou jsem šel v neděli po Karlově mostě do svého mládeneckého bytu v Kaprově ulici a z druhé strany se blížil Václav Černý s paní Mílou: „Josífku! Co děláte, kam jdete? Co to čtete?“ V ruce jsem nesl knihu od Luise Réau o německém romantismu a povídám: „Tohleto.“ A on mi řekl větu, která mi utkvěla: „Proč to čtete? Vždyť romantismus jsem už odpřednášel!“ Uvědomil jsem si, že Václav Černý věří v konečnost poznání – v tom smyslu, že poznání končí u něj."
„V Jilemnici přišel německý inspektor, protože přišlo udání, že studenti ze sexty vyloupali Hitlerovi oči na nějaké fotografii na náměstí, když šli do tělocviku. Následkem přijel – jmenoval se Verner, takový zlý obličej měl. Vyšetřoval to a gymnázium v Jilemnici bylo zrušeno.“
„My už jsme to čekali a říkali jsme: 'Koněv zatápí.' Koněvovo vojsko už bylo za Krkonošemi. Z Polska už jsme slyšeli, jak to hučí. Když přišli ti Rusové, byly s nimi i špatné zkušenosti. Najednou přijela k nám do dvora drožka. Na ní pět nachmelených vojáků. Chtěli vodku. Neměli jsme, nabídli jsme pivo. Byla sobota, maminka měla umytou podlahu a ti chlapi tam v zablácených botách chodili a jediné, co se jim zazdálo, byla vajíčka. Rozbili snad šedesát vajec. Tihle chlapi přijeli na dvůr a pustili koně do krásně vzrostlé louky. Hrom to vzal, byli jsme osvobození. A teď tam řádili a dělali nepořádek, pak odtáhli. Tři hodiny nato přijeli z NKVD. Zkoumali nás a ptali se, jestli tam nepřijeli ti a ti. Já jsem řekl, že u nás byli. A abych to prý popsal. Tak jsem to popsal. Oni se pak sebrali a odjeli. Já se pak ptal starosty a on mi řekl, že je pak odvezli a odpráskli. V Německu měli dovolené všechno, ale u nás asi ne.“
"Za protektorátu na konci války nám němčina zachránila život. Sto metrů od našeho domu byla železniční trať a tehdy začali utíkat z německých transportů cizinci, vězni. Tak se stalo, že roztočtí sedláci, ti spolehliví, kdy nebylo nebezpečí, že to někde budou vykládat, tak zařídili, že v selských domech vždy na dobu týdne až 14 dní byli delegováni dva cizinci. A tak k nám přišli dva Ukrajinci. Tihle chlapci měli ustláno velice skromně, na patře ve stodole na slámě. Ve dne spali a navečer pomáhali štípat dříví, najedli se a tak. Bylo to jen na dobu týdne nebo 14 dní a šli zas dál. Na dvoře přistálo německé nákladní auto a vyskákali z něj vojáci. Mohlo jich být šest, deset. Rozbíhali se k okolním stavením. Maminka si v tu chvíli uvědomila vážnost situace, vyběhla ven a tou strašnou lhoteckou němčinou jim řekla: 'Co si přejete?' Ten komandant zahvízdal a řekl německy: 'To jsou Němci, soukmenovci.' Nastoupili do auta a odjeli."
"Na stole jsem měl mapu celého světa. A když za mnou někdo přišel a povídá, že na ostrovech Samoa je strašně zajímavá literatura a že jsme z ní nikdy nic nevydali, zavolal jsem Žilinu a on mi začal jmenovat, že už tam nějací spisovatelé jsou. Když Žilina něco slíbil, člověk mu to musel připomínat, jinak to nesplnil; ale pak mi přivedl nějakého vousatého chlapa, ten začal vyprávět o tom, co se na ostrovech Samoa psalo ve třináctém století… a za chvíli byla knížka na světě! Tohle mě bavilo."
"Vzpomínám si na jednu poradu z doby, kdy byl Honza Řezáč ještě šéfredaktorem. Měl vyjít výbor z díla německého romantického básníka Achima von Arnima a náš tehdejší výtvarný redaktor přinesl obálku, na které bylo kácející se měkké "i" na bílé ploše a nic jiného. Všichni vedoucí říkali: 'Co to je za kravinu?' A Honza Řezáč jenom: 'Fantastický!' Začali se hádat a on povídá: „Nemáte absolutně cit!“ Já na to koukal jako na divadlo. Pak se někdo nesměle odvážil zeptat: 'Ale Honzo, co si o tom máme myslet? To ten chlap byl ožralej, nebo co? Co to má znamenat?' - 'No přeci AchIm von ArnIm, tam jsou dvě i! A že se kácí? To je ten romantismus.'“
Literární historik, překladatel a vysokoškolský pedagog Josef Čermák se narodil 18. května 1928 v Roztokách u Jilemnice. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur na FF UK, v roce 1952 získal doktorát. V letech 1952 až 1990 byl postupně redaktorem, vedoucím redaktorem, šéfredaktorem a hlavním lektorem nakladatelství Odeon (dříve Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění - SNKLHU, resp. SNKLU). V 50. a 60. letech přednášel dějiny světových literatur na Univerzitě Karlově. Od 90. let působil ve vedoucích pozicích v několika nakladatelských domech (Zahraniční literatura, Aventinum, Grafoprint Neubert). Jako historik literatury se zaměřuje na pražskou německou literaturu a česko-německé literární vztahy. Z francouzštiny a němčiny, okrajově také z italštiny a španělštiny přeložil přes tři desítky knih, mimo jiné díla Prospera Mériméa, Jeana-Paula Sartra či Jacquese Le Goffa. Josef Čermák zemřel 14. ledna 2020.