Věra Cepková

* 1942

  • „Rok na výročí vstupu vojsk, kdy před tím výročím byl rozšiřován leták, že se má chodit v černé, nemá se nakupovat, nemá se jezdit veřejnou dopravou, takže jsem šla pěšky do práce. Tramvaje opravdu jezdily prázdný. A když jsem scházela z Vinohradské třídy k Národnímu muzeu, tak to už bylo jak prvomájovej průvod. Kolem dvanácté jsme věděli, že se má konat manifestace, tak já jsem teda se podplížila pod vrátnicí ještě s jednou dívkou a šly jsme se podívat na roh Krakovské a Václavského náměstí, jak probíhá manifestace. Přišly jsme v době, kdy nějaký student vylez na sochu a vyvěsil tam československou vlajku. V tom momentě se průvod seřadil od toho koně a šel směrem dolů na Můstek a ta manifestace byla nesmírně poklidná. Když došel na Můstek, tak se to čelo průvodu otočilo a vracelo se zpátky k Muzeu. A když čelo průvodu došlo zpátky k soše svatého Václava, tak z postranních ulic, teda hlavně z Opletalovy ulice, kde byly nastavěný autobusy, vyrazilo velké množství lidí. Pro mě z druhé strany to vypadalo, jako když se zavlnilo pole, no a byli to teda příslušníci jak SNB, tak státních složek, tak milicí, kteří šli tu demonstraci potlačit. A musím vám říct, že ji potlačili dokonale. Když teda došlo k tomu, že začali ty lidi bít, tak já jsem věděla, že se musím dostat zpátky jako do zaměstnání.“

  • „Když jsem chodila u té babičky do školy, protože ona měla takové malé hospodářství, a nebyli schopni s dědou už to zvládat, tak jim moje maminka pomáhala, a já jsem tam proto chodila do školy, do pátý třídy. Samozřejmě v 50. letech chodili za babičkou funkcionáři, kteří měli za úkol, aby babička vstoupila do JZD. Čemuž se moje babička strašně bránila a nikdy to neučinila. A když věděla, že přijdou nebo ohlásili svoji návštěvu, tak mně nařídila, že se musím učit ruštinu přitom. Musela jsem dát ruský jazyk na stůl a dělat, že se učím, a nemohla jsem pochopit proč. Což jsem pochopila při návštěvě, protože když odmítla vstup do JZD, tak pravila: ‚My jsme pokroková rodina, i dítě se učí rusky.‘ Což jsem zhodnotila až po letech, jak moudrou babičku jsem měla.“

  • „Nástup normalizace byl až v roce 1971, kdy začaly prověrky, každej člověk se musel zpovídat, zda souhlasí se vstupem vojsk, nebo nesouhlasí se vstupem vojsk. Spousta lidí si vyřizovala osobní účty mezi sebou. A to byla doba nesmírnýho zklamání, kam se mohla dostat počínající svoboda. Já sama jsem s tím strašně bojovala, bála jsem se říct svůj názor. Nakonec mi k tomu pomoh jeden kolega. Byl to pán, tak asi mu bylo šedesát, a když jsme se ho my jako mladý holky ptaly, co máme dělat, tak nám poradil: ‚Chovejte se tak, abyste na sebe nemusely plivnout do zrcadla.‘ No a tím to bylo hotový, takže já jsem nesouhlasila se vstupem vojsk, no, a pak už jsem najednou byla na černý listině, dostala jsem… nedostala jsem výpověď, to je pravda, dostala jsem srážku z platu, neměla jsem postup, prémie nebyly a ve svý podstatě jsem ani nemohla změnit místo, protože bych žádné slušné místo s tímto posudkem nezískala.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.11.2019

    (audio)
    duration: 58:46
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Uvědomila jsem si, v jaké nesvobodě žiju

Věra Cepková - současné foto II
Věra Cepková - současné foto II
photo: Post Bellum - foto z natáčení

Věra Cepková se narodila 8. října 1942 v Jilemnici v Podkrkonoší. Má letmé vzpomínky na konec druhé světové války i začátky kolektivizace zemědělství. V roce 1961 maturovala a stala se administrativní pracovnicí. Umístěnku dostala do Prahy, kam se odstěhovala a kde již zůstala. V srpnu 1968 viděla tanky a vojáky v ulicích Prahy a vzpomíná na soudržnost mezi lidmi. V lednu 1969 se účastnila pohřbu Jana Palacha, v srpnu téhož roku šla na demonstraci k výročí příchodu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Protože u normalizačních prověrek nesouhlasila s okupací, měla v práci zaražený postup i prémie. Sametovou revoluci přivítala s radostí, i když ještě dlouho nevěřila, že komunistický režim skončí.