The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Cajthaml (* 1962  )

Neparticipovat na režimu, neušpinit se

  • narozen v roce 1962 v Hořovicích u Berouna, dětství v Berouně a Libečově
  • stěhování do Prahy 1976, underground
  • povolávací rozkaz 1980, náhradní prezenční vojenská služba v ČKD
  • raketový útvar u Josefova
  • útěk do Polska v květnu 1981, ukrývání ve Varšavě, pomoc KOR – Výboru na ochranu dělníků
  • zatčení, soud, věznice Bělušice

Na začátku 80. let minulého století se soudruzi v Československu připravovali na třetí světovou válku. Měla začít zákeřným útokem západoněmeckého bundeswehru.

Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml šel raději do vězení, než aby se na tom podílel. Odsoudili ho na dva roky za zběhnutí do zahraničí v době vojenské služby. Roman utekl z jednoho z nejutajovanějších útvarů Československé lidové armády: od rakeťáků, kteří se starali o sovětské taktické střely. 

Původně mu hrozil trest mezi 7 až 15 lety vězení. Jak se vůbec pankáč pohybující se v protikomunistické undergroundové sféře dostal k sovětským zbraním hromadného ničení? Jak ho vojenská kontrarozvědka dopadla? Jak to, že vyváznul jen s dvouletým trestem? V jeho případě za vším hledej rodinu: na vojnu ho dostal jeho otec, policie ho zatkla, když se chtěl rozloučit s bratrem, a jeho matka soud prý podplatila.  

Bundeswehr ti skočí na záda  

Roman Cajthaml se narodil v roce 1962 v Hořovicích u Berouna. S respektem vzpomíná na své prarodiče: „Ti na mě měli nejzásadnější vliv. Děda odčiňoval svoji příslušnost k selské buržoazii tím, že ho donutili v družstvu hlídat jeho vlastní krávy. Matka kariérní úřednice, táta voják Československé lidové armády,“ představuje své nejbližší Roman Cajthaml, který patřil do tzv. kádrově loajální rodiny.

Oba rodiče vstoupili do KSČ. Jeho maminka pracovala jako tajemnice na národním výboru, vedoucí kontrolorka celorepublikového Výboru lidové kontroly KSČ, lektorka marxismu-leninismu: „Když jsme šli po ulici, tak tátu zdravili: ‚Ahoj Jirko.‘ Před matkou stáli skoro v pozoru. To bylo v trafice i zelenině: ‚Soudružko, soudružko!‘“ 

Roman Cajthaml na dětství vzpomíná například historkou z letního tábora, kam ho rodiče poslali. Nebyl to obyčejný pionýrský, ale tábor lidových milicí. Tady se od postarších vedoucích dozvěděl, že bundeswehr nám chce „skočit na záda“: „Já ale nevěděl, co je bundeswehr a ani na který záda má skákat,“ směje se Roman Cajthaml, který se toho léta s rodiči i bratrem přestěhoval do Prahy. Tady objevil nový svět. 

Néé!!! Tak už dost! 

Roman vyrostl do mladého muže, jakého si rodiče nejspíš nepředstavovali. Začalo to prý úplně obyčejně – puberťáckou revoltou. Vyměňoval desky, poslouchal Iggyho Popa, chodil na punkové kapely Energie G a Zikkurat, což byli kluci, kteří mlátili do kytary někde v garážích a řvali: „Néé!!! Tak už dost!“ V Romanovi tenhle vzdor vytvořil cosi vzácného a svobodného, co si hodlal navzdory soudruhům chránit. 

„Nejvíc mě na tom režimu štvalo, že člověk nemohl o sobě rozhodovat. Nutili vás mít radost z toho, co vám bralo smysl života. Oni vás nutili se na tom jejich svinstvu nějakým způsobem podílet. Už třeba tím, že vytáhnete prvomájová mávátka a jdete se promenádovat. Nutili lidi, aby se s nimi nějak ušpinili. Když už jsem byl plnoletý, tak se doma odehrál konflikt. Říkal jsem, že k volbám nepůjdu. Oporou mi byli lidé z undergroundu, kteří k volbám nechodili. Co nám můžou? Můžou přijít s urnou domů. Tak nebudu doma! Nikdo nechtěl být prvoplánově statečný, že jim na rovinu řekne: Já nemám koho volit,“ popisuje dusivou atmosféru československé komunistické normalizace Roman Cajthaml. 

Schizofrenie, ČKD nebo vojna?  

V roce 1980 Roman Cajthaml obdržel povolávací rozkaz. Aby se vojně vyhnul, podepsal závazek tzv. náhradní vojenské prezenční služby v ČKD. Do ocelárny nastoupil na místo jeřábníka. „Byla ještě možnost předstírat schizofrenika. Ale u lékařských přezkumů se to odhalilo. Nečúráte-li na ulici, zdravíte sousedy, tak vám na to přišli. Já jsem se snažil vyhnout tou náhradní službou v ČKD. Musel jste buď deset let fárat, nebo jít do ČKD. Stal jsem se kádrem pro průmysl. Ale vojáci si pro mě stejně přišli,“ vypráví Roman Cajthaml, kterému jeho otec zařídil protekční místo pro synáčky důstojníků. 

Jeho rodiče se rozvedli. S otcem se vídal prý jednou za rok na deset minut, ale tentokrát ho otec vyhledal a řekl mu, že se vojně nevyhne, ale nemusí se bát, vezmou ho na protekční místo. Romana Cajthamla vojáci odvezli kamsi za Jaroměř k Josefovu. V lesích stál vojenský betonový objekt pro tzv. raketové vojsko: „Někteří kluci mi říkali, že viděli ty rakety SS-20,1) já je neviděl. Moje vojenské zařazení znělo – obsluha pasivního radiolokátoru. Vůbec nevím, co to je,“ usmívá se Cajthaml. 

Devatenáctiletý Roman Cajthaml nechtěl sloužit u zbraní hromadného ničení, na útvaru, který oficiálně ani neexistoval. Poslední kapku mu zasadili služebně starší záklaďáci, tzv. mazáci: „Kartáčkem nebudu nikomu drhnout kanady, výt na měsíc, počítat listí na stromech. To ponižování mě nastartovalo. Ne že bych měl nějaký pocit výjimečnosti, ale začal jsem před tím chodit do kostela a nebylo mi jedno, jak se mnou někdo zachází. Hned první den jsem začal předstírat, že mám žaludeční vředy.“ 

Roman Cajthaml jezdil s eskortou na lékařská vyšetření do Prahy. Lékař nařídil, že nováček Cajthaml má sníženou zdravotní klasifikaci, což ovšem znamenalo, že se vrací zpátky do kasáren a vyhnou se mu jen některé vojenské práce. 

Odešel z kasáren, stopnul wartburga, z vlaku vystoupil v jiném světě 

Roman si sbalil své civilní šaty do obalu od spacáku, který si schoval v posteli na marodce. Když hlídač nebyl na ubikaci, vyšel ven před budovu, kde se sebejistě připojil k několika vojákům, kteří džípem odjížděli do nedalekých kasáren v Jaroměři. Tam vystoupil a opět sebejistě prošel bránou ven. Strážci ho pustili, protože na uniformě neměl insignie jejich útvaru.

„A v tu chvíli začal úprk. Snažit se dostat do Polska přes zelenou hranici prostě nešlo. Potřeboval jsem pas, takže jsem musel do Prahy. Stopnul jsem wartburg, nějací důchodci mě vzali do Hradce,“ vypráví Roman Cajthaml, který se kdesi v křoví u řeky převléknul do civilu, uniformu naházel do vody. Z toho mimochodem později u vojenského soudu udělali strašný zločin „hanobení symbolu“. 

Z Hradce se Roman chtěl dostat autobusem, ale neměl dost peněz. Pokusil se přemluvit autobusáka: „Poprosil jsem ho, jestli by mě za ty drobáky nevzal do Prahy, že víc nemám. Ani náhodou! Asi to nebyla vhodná chvíle. Jedl párek a pěnila mu kofola. Šel jsem zase na stop,“ popisuje Cajthaml, který se stopem dostal až do Prahy. 

Vyzvedl si pas a vyhledal přátele: hudebníka a zpěváka Aleše Drvotu, zakladatele kapely Babalet, a Petra Fouska, studenta ekonomie, kterého komunisté vyhodili ze školy, protože odmítal vstoupit do SSM. Fouskovu rodinu pronásledovala StB, neboť přepisovali a distribuovali samizdaty. „Aleš mi dal číslo na amerického dopisovatele časopisu Jazz Forum ve Varšavě, který mluvil slovensky. Petra Fouska jsem poprosil, aby všechno vysvětlil mojí matce, že jsem utekl a jsem v Polsku.“ 

V Polsku jako v ráji 

Do Varšavy se dostal bez problémů druhý den ráno. Byl květen 1981. Na nástupišti uviděl stolek s přehozenou polskou vlajkou, na něm stála skleněná pokladnička s fotografií polských vojáků zavražděných v roce 1940 Sověty v Katyni a na ní nápis Solidarność. Vedle stolku mladí Poláci drželi čestnou stráž. Lidé procházející kolem do ní vhazovali peníze. 

Nikdy předtím Roman veřejnou sbírku neviděl. Fascinovaný byl i polskou vojenskou policií, které si všiml. Na rukávech nosila stužku symbolizující Solidaritu. „Byl jsem v jiném světě. Šel jsem do telefonní budky a volal Američanovi. Ten mě zkontaktoval s lidmi z Výboru na obranu dělníků,“ popisuje první chvíle v Polsku, kde se o něj postaral KOR.2) 

Chtěl na Západ výletní lodí Gdaňsk – Hamburk  

Lidé z KOR předali Romanu Cajthamlovi poměrně dost peněz na jeho potřeby a ubytovali ho na studentských kolejích. Zařídili jeho setkání na německé ambasádě se západními diplomaty: „Říkal jsem jim, kdo jsem, kde jsem všude byl. Cítil jsem se bezpečně. Němci mi na ambasádě nabídli, že druhý den už můžu být v Německu. Řekl jsem jim, že chci lístky na výletní parník Gdaňsk – Hamburk. Za pár dní jsem měl v pase tranzitní vízum a několik lístků na loď,“ vypráví Cajthaml, který nechtěl odjet z Polska hned, protože z hlavní varšavské pošty odeslal dopis příteli Fouskovi. 

V něm ho poprosil, aby vyřídil jeho bratrovi, kdy a kde se s ním setká. Chtěl se s ním – ještě než přejde želenou oponu – rozloučit, usmířit se: „Měli jsme mezi sebou kvůli našim povahám a smýšlení něco nedořešeného. Chtěl jsem se s bratrem vidět. Jenomže poštu Fouskovi kontrolovala StB.“ 

Na náměstí Neznámého vojína u varšavského nádraží na něj místo bratra čekaly dvě volhy. Civilně oblečení policisté ho strčili do auta a odvezli na místní prokuraturu: „Přišel se tam na mě podívat československý velvyslanec, řval na mě jak pominutý, jestli vůbec chápu, co mám za průšvih! Odvětil jsem mu, že jsem slyšel, že v Krakově je sanatorium, kde by mě dali do vědeckého programu, operovali by mi hlavu a vyměnili mi mozek za ženský. A byl bych senzitivnější osobnost! Tohle nevydržel. Nechal si otevřít katr a dostal jsem přes držku, že si z nich prdel teda dělat nebudu.“  

Psycholog konstatoval, že je sociálním případem, který se na vojnu nehodí 

Poláci předali hledaného Romana Cajthamla české tajné policii v Těšíně. Vyšetřování, které prý probíhalo korektně, trvalo dva měsíce. Civilní advokáti najatí jeho matkou byli z procesu vyloučeni kvůli údajnému vojenskému tajemství. Přidělený advokát toho prý u soudu mnoho neřekl: „Furt jedl jablka. Strašně mě tím štval, dal bych mu nejradši do držky. Celé soudní líčení jedl jablka!“ popisuje Cajthaml. 

Už během vyšetřování mu došlo, že jsou dvě věci, které ho mohou částečně zachránit. Zaprvé musí dostat příznivý psychologický posudek, což se mu povedlo. Stálo v něm, že je sociálním typem, který se na vojnu nehodí. Ale ještě důležitější: znevěrohodnit svoji vojenskou přísahu. Snažil se dokázat, že v době útěku vlastně nebyl vojákem. 

V době, kdy ostatní skládali vojenskou přísahu, on prokazatelně ležel na marodce a podepsal jen nějaký cár papíru, což měla být ona slavnostní vojenská přísaha. U soudu se hájil, že nedostal povinné poučení, jak popisují vojenské řády. Ke dvěma rokům vězení byl prý odsouzen díky zásahu své matky. 

Říká: „Ať má kdo chce, co chce proti korupci, ve vší slušnosti, myslím si, že to prémiové spoření patnáct dvacet tisíc padlo na to, že to matka musela někomu u soudu dát,“ vypráví Roman Cajthaml.

Po roce 1989 se věnoval laickému studiu teologie, angažoval se při „vymísťování“ armády z památkových objektů v jihozápadních Čechách. Dnes žije v Českém Krumlově a má dva syny, o které se stará na plný úvazek jako otec na „mateřské“ dovolené.

Poznámky:

1) O raketovém kompletu středního doletu SS-20 se kdysi mluvilo jako o zbrani, která mění rovnováhu ve zbrojení v Evropě. Tyto rakety Sověti umístili na Ukrajině a v Polsku, čímž prý vyrovnávali v rakety středního doletu Pershing, rozmístěné v západním Německu. Podle odborných studií Vojenského historického ústavu ovšem SS-20 nikdy v ČSSR umístěny nebyly, ale byly tu o něco menší komplety SS-12. Dovezeny byly ze SSSR poprvé v roce 1983 jako součást výzbroje sovětských vojsk na našem území. Operačně taktické i taktické nosiče umístěné na území ČSSR mohly nést jaderné hlavice, není však prokázané, že by se v našem prostoru tyto hlavice skutečně nacházely. Podle bojových plánů proti Německu, tehdejšímu úhlavnímu nepříteli, měli naši vojáci použít 131 jaderných raketových střel a atomových bomb. Jaderné hlavice by českoslovenští vojáci – podle plánů – dostali v případě válečného konfliktu během 18 hodin ze Sovětského svazu. To se dočítáme ve studii historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu.

2) Komitet Obrony Robotników – Výbor ochrany dělníků (KOR) byla polská iniciativa, která vznikla čtyři roky před Solidaritou, v roce 1976. O KOR někdo mluví jako o předobrazu Charty 77 nebo pozdějšího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. KOR vydával komuniké, kterými útočil na nezákonné jednání komunistů. To nejdůležitější na KOR bylo, že se jednalo o vůbec první svobodnou organizovanou a veřejnou iniciativu ve střední a východní Evropě. Občané prostřednictvím KOR mimo jiné dávali vědět Západu, že v komunistických zemích žije nemálo lidí, kteří se snaží proti režimu cosi dělat a potřebují pomoc a podporu. KOR pomáhal například lidem na útěku.

Autor příběhu: Mikuláš Kroupa

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)