Roman Cajthaml

* 1962

  • „To byl útvar, že si do dneška nejsme jistí v tom, jestli česká armáda, kolik lidí, někdo o tom vědět musel, co to vlastně bylo. Já jsem nebyl ten, který viděl rakety SS–20 s šesti naváděcími jadernými hlavicemi, ale od vojáků, kteří tam byli služebně starší, a od důstojníka mně bylo řečeno: ‚Vy jste elity, my jsme tady u rakeťáků.‘ Moje vojenská odbornost měla být obsluha pasivního radiolokátoru, vůbec nevím, co to je, ale měl jsem být obsluha pasivního radiolokátoru u zbraně hromadného ničení. Nevím, proč k tomu Rusové někoho potřebovali. Za Josefovem, když jsem jel na nádraží, tak to bylo kus k polským hranicím v lese. To pásmo bylo docela dost veliké. Ale já jsem se žádného vojenského cvičení, celou dobu na ošetřovně, jaksi účastnit nemusel.“

  • „Nevím, jestli je to zkušenost, která je přenosná, ale zdálo se to nekonečné. Člověk o sobě nemohl rozhodovat. Měl mít radost z toho, co vám bralo smysl života. Obtížné bylo třeba to, že oni vás prostě nutili na tom nějakým způsobem participovat. Ti lidé, rodiče, museli vytáhnout prvomájová mávátka a jít se tam prostě projít. Museli se ti lidé nějak ušpinit, museli se nějakým způsobem zúčastnit. Pro mě například bylo, když už jsem byl plnoletý, tak konflikt v rodině byl. ‚Já k volbám nepůjdu.‘ Oporou mi byli lidé z undergroundu, kteří také řekli: ‚Já k volbám nepůjdu.‘ Co nám můžou? Můžou přijít k tobě domů, akorát s urnou – tak nebudu doma. Samozřejmě nikdo nechtěl být prvoplánovitě statečný a říct jim: ‚Já nemám koho volit.‘ Tak jsme prostě nebyli doma. To byl pochopitelně kádrový škraloup. Sedmdesátá léta, to se dá blbě popsat.“

  • „Tak stojím v uličce, stočené okno a říkám si: ‚No, tady tudy zdrhnout? Na druhé straně stojí rychlík, co já budu dělat?‘ Velmi se mně ulevilo, když teda v pase dlouhé vlasy, tam ostříhaný, když mi ten pracovník polské pasové kontroly říká: ‚A ví pán, že jede do Polska?‘ V Českém Těšíně, na přechodu, v rychlíku. My jsme byli dva ve vagonu. ‚Vím.‘ Tak se vlak rozjel a já jsem ráno přijel do Varšavy. No, a byl jsem v úplně jiném světě, protože ve Varšavě na nástupišti stálo velké skleněné akvárium s dírou – veřejná sbírka Katyňa. Žádná fotodokumentace, popis, co se stalo v Katyni. Nikde žádní policajti. Po Varšavě chodily vojenské lítačky a ty měly stužku solidarity. Kluci, kteří byli staří jako já, desítky jich měly tričko AE, což znamenalo antisocialistický element.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.02.2016

    (audio)
    duration: 02:06:34
  • 2

    Praha, 09.05.2016

    (audio)
    duration: 40:18
Full recordings are available only for logged users.

Neparticipovat na režimu, neušpinit se

Roman Cajthaml, 2016
Roman Cajthaml, 2016
photo: Eye Direct

Roman Cajthaml se narodil v roce 1962 v Hořovicích u Berouna. Dětství prožil v Berouně a u prarodičů v nedalekém Libečově. Tatínek, voják z povolání, sloužil v Československé lidové armádě a maminka, kariérní úřednice, se postupně vypracovala na místo ve Výboru lidové kontroly. V roce 1976 se rodina přestěhovala do Prahy. Rodiče se rozvedli a Roman svého tatínka vídal jen sporadicky. Přes poslech hudby a prodej vinylových desek ze Západu, jež s bratrem získávali z Velké Británie výměnou za československá alba, se seznámil s Ivanem Wünschem, přes kterého se mu otevřel svět undergroundu. Bezstarostný, nevázaný život v prostředí pražského undergroundu skončil po studiích střední obchodní školy. Přišel povolávací rozkaz. Vojna spojená nutně s buzerací, nemožností o sobě rozhodovat a dalším participováním na režimu představovala pro mladíka „čerstvě osloveného evangeliem, máničku a pacifistu“ dva roky utrpení. Roman se rozhodl kasárnám za každou cenu vyhnout. Nastoupil náhradní vojenskou službu do ČKD. Přesto ho jako syna důstojníka z kádrově spolehlivé rodiny odvedli k raketovému útvaru. Své zařazení jako obsluha pasivního radiolokátoru u zbraně hromadného ničení strávil od počátku na marodce a záhy se rozhodl pro útěk. Podařilo se mu dostat z josefovské posádky, chytil stop do Prahy a s pasem, vojenskou knížkou a kontaktem na disent ve Varšavě se mu podařilo vycestovat do Polska. Ve Varšavě se skrýval s pomocí Výboru pro ochranu dělníků (KOR). Odmítl nabídku zástupce Spolkové republiky Německo o převezení za železnou oponu. Přes varování vyzval telegramem bratra k setkání, ale vzkaz zachytila Státní bezpečnost a na sjednané schůzce Romana zatkli. Od soudu nakonec vyvázl se dvěma lety odnětí svobody, které strávil v Bělušicích u Mostu. Po propuštění následovaly tři roky ochranného dohledu StB. Až do listopadu 1989 mohl pracovat jen v „obvyklých disidentských povoláních“, jako například v geodézii, jako topič nebo myč oken.