Radislav Bušek

„V době, když už se to blížilo k tomu srpnu nebo když už měl být ten srpen, kdy měli přijít, tak celej tenhle ten náš útvar zdvihli a poslali nás do Mladý Boleslavi. A to oni dělali, aby ty útvary nebyly ve vlastním místě, aby nemohly klást nějakej odpor, protože to se odletí s letadlama a náhradníma dílama a s lidma a to je všechno, všechno ostatní je tady, zůstalo v Olomouci. No, takže to jsme prožívali tam celou tu katastrofu, to jsme věděli už, že je zle. Ale to byli podnikaví chlapi, se tam dohadovali, jestli s těma vrtulníkama nemaj odletět do Rakouska. A to potom prasklo, všichni to popírali, nikdo se k tomu nepřiznával, ale někdo to řekl prostě. Tak potom nastaly všelijaký ty, protože mezi námi byli tací, co se nebáli, co se otevřeně hlásili k tomu jaru, čili ti byli v první řadě, teda ti byli první na řadě, který likvidovali.“

„Přišlo další nařízení, že pro nás přijedou autobusy a náklaďáky a odvezou nás do Kluže na nádraží a že pojedeme vlakem do Čech. Tak z toho Rumunska jsme jeli přes Rumunsko, přes celou Jugoslávii, přes Rakousko do Vídně a z Vídně do Brna. A v Brně byla konečná a z toho Brna se každej rozjel po těch svých příbuzných a tak. No, a my jsme jeli do Motyčína, protože maminka tam měla sestru vdovu a dva kluky, tak jsme tam byli v dubnu, to už nevím přesně. Měsíc jsme cestovali takhle po tý Evropě.“