The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bureš (* 1947)

• narodil se 28. září 1947 v Mariánských Lázních

• vyrůstal ve Třech Sekerách v západočeském pohraničí

• měl prarodiče a příbuzné v západním Německu

• vyučil se na lesnickém učilišti v Lesné u Tachova

• pracoval jako řidič a v pohraničním pásmu v dole Dyleň u Tachova

• v září 1971 emigroval přes hranici u Dyleně s Antonínem Belancem

• přihlásil se jako uprchlík v táboře Zirndorf u Norimberku

• Antonín Belanec se v říjnu 1971 vrátil zpět do ČSSR

• Václav Bureš v Německu pracoval jako řidič kamionu

• v roce 1973 za ním emigrovala Olga Hrůzová, s níž se oženil

• po roce 1989 navštívil Československo a obnovil rodinné kontakty

V září 1971 nechali traktor stát v lese a s pytlem s doklady a riflemi na převlečení vyrazili pěšky k hranici. Za zády trojité ploty, před sebou pás smrti – kdysi minové pole, teď zarostlá odvozová cesta. Každý krok mohl teoreticky znamenat smrt. Strach ale neměli. Byli dobře připravení. Pak se rozběhli. Na německé straně spatřili vozku s koňmi – stál s otevřenou pusou, jak rychle běželi. Bylo půl deváté ráno a Václav Bureš si uvědomil, že to dokázal. Za ostnatými dráty nechal republiku, která ho svírala, před ním se otevírala nová životní kapitola...

Táta se po válce nemohl vrátit ke své ženě

Václav Bureš se narodil 28. září 1947 v Mariánských Lázních, dětství prožil ve vesnici Tři Sekery v západočeském pohraničí. V oblasti s dlouhou hornickou historií a složitými poválečnými česko-německými vztahy. Měl o čtyři roky mladšího bratra Rudolfa. Jeho otec Rudolf Bureš a matka Eva, rozená Flégrová, pocházeli z protestantských komunit, které za časů Marie Terezie prchly z Čech do německého Slezska. Tam dostaly možnost založit několik českých vesnic – jejich nesla název Husinec po Janu Husovi (dnes Gęsiniec v Polsku). Odtud pocházeli rodiče Václava Bureše, kteří se vzali v roce 1943. Otec pak narukoval k německému námořnictvu, po válce byl v britském zajetí.

Po druhé světové válce se československá vláda snažila získat obyvatele českého původu žijící v zahraničí zpět. Slezané byli vytlačováni ze svých území nejen Poláky, ale především Sověty. Otec byl ještě v roce 1946 v zajetí. „Sloužil jako zajatec v Anglii na minolovce a měli za úkol odminovávat Baltské moře. Prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže se dověděl, že jeho žena byla repatriována a žije s rodiči v západočeských Třech Sekerách,“ vypráví Václav Bureš. 

Otec se tam poté chtěl přesunout za ní. Nebyla to však jednoduchá situace, neboť měl německé občanství, za války de facto sloužil ve wehrmachtu, hranice do Čech tedy přešel ilegálně, za což byl vyhoštěn, ale nakonec se domohl svých práv a za manželkou se do Tří Seker legálně přestěhoval. Díky dobré češtině se uchytil jako hajný. Jeho rodiče zůstali ve Slezsku až do roku 1958.

V roce 1947 se Burešovým narodil Václav. Ten na Tři Sekery vzpomíná jako na historicky zajímavé místo, kde se nacházely měděné doly, ale také doly na stříbro, olovo a cín a směrem k západní hranici se dokonce těžilo zlato. Nedaleko se nacházela i šachta Dyleň, v níž se těžil uran. Právě tam později také pracoval. Vyrůstal u prarodičů Flégrových a dvou mladých tet. Prožil krásné dětství v přírodě. Jako malý kluk mluvil dobře německy, ale jeho matka němčinu později nijak nepodporovala. Lidé tehdy měli ještě dlouho po válce strach z represí a němčina nebyla vítána. Absolvoval základní školu ve Třech Sekerách a v Mariánských Lázních, poté nastoupil do lesnického učiliště v Lesné u Tachova.

V pohraničí se dalo sehnat všechno, než padla železná opona

Tři Sekery spadaly do hraničního pásma. Zpočátku tam ještě nebyla Pohraniční stráž (PS), ale tzv. finančníci – příslušníci finanční stráže. „Nosili černé uniformy, původně určené pro SS – pocházely z nějakého velkého skladu, jen dostaly jiné označení a znaky,“ vypráví Václav Bureš. I když se v pohraničí dalo „všechno sehnat“, nebyla to bezpečná oblast. Pohybovali se tam pašeráci, lupiči, pochybné existence. Léčky, zrady, přestřelky a mrtví nebyli nic neobvyklého. Ozbrojení finančníci riskovali vlastní životy.

Po roce 1948 začala výstavba tzv. železné opony, jejíž neprostupnost se stále zdokonalovala (od příkopů a zátarasů, ostnatých drátů – po signální stěny a minová pole) a dovršena byla v roce 1957 elektrifikací, která se později zrušila. Václav Bureš vzpomíná, že byli s pohraničníky v kontaktu díky otci, který sloužil jako hajný a rodina bydlela v hájence na Kamenci. Se členy Pohraniční stráže – „péesáky“ – se znali osobně a neměli s nimi žádné problémy. „Ty se začaly objevovat až po roce 1968, po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy. Sověti byli tehdy utábořeni pod Krásným a po jejich odchodu pohraničníci začali ‚blbnout‘. Jednou, když byl otec v práci a potřeboval se autem dostat na určité místo, pohraničníci mu sdělili, že nikam nepojede. Otec odpověděl, že koná svou službu a pojede dál. Vzali samopal, natáhli ho a řekli: ‚Tak to zkuste.‘ Byla to tehdy velmi napjatá, až hysterická doba,“ říká Václav Bureš. V oblasti sloužili i noví, nezkušení vojáci.

V Čechách mi začalo být těsno

Po vyučení na lesnické škole absolvoval v letech 1966–1968 vojenskou základní službu v Jeseníku. Poté nedostal práci v oboru, kterou měl přislíbenou, a začal tedy pracovat jako řidič nákladního vozu v Mariánských Lázních. Podmínky však byly špatné, technika zastaralá, práce ho neuspokojovala. Přesunul se tedy na pilu v Lázních Kynžvart.

Mezi lety 1969–1970 využíval tehdejší ustanovení o možnosti příležitostných návštěv příbuzných v zahraničí. Jeho prarodiče a další příbuzní žili v západním Německu ve Vestfálsku. V roce 1971 mu však byla další žádost o výjezd zamítnuta. „Vysmáli se mi a sdělili mi, že nově ustanovili, že děda s babičkou nejsou blízcí příbuzní.“ To vnímal jako definitivní bod zlomu.

Do té doby o emigraci neuvažoval, protože by se jednoduše z návštěvy u příbuzných v Německu nevrátil. Ale v Čechách mu začalo být stále více těsno. Kdykoli měl převzít nějaké místo, první podmínkou byl vstup do komunistické strany, což mu bylo proti srsti. I proto nemohl pokračovat jako lesník. Navíc tu byli od roku 1968 Sověti, kteří se neměli k odchodu. Když se s ním rozešla přítelkyně, neprožíval to lehce a přišly myšlenky na emigraci.

Útěk přes hranice jsme měli dobře promyšlený

Nechal se zaměstnat v uranových dolech na šachtě Dyleň v okrese Tachov, která se nacházela v hraničním pásmu. Všichni zaměstnanci museli při příjezdu do práce procházet kontrolami Pohraniční stráže. Lokalitu už znal z dřívějška – ještě před vojnou pracoval s pilou v lese poblíž hranic. Už tehdy ho zajímalo, jak funguje Pohraniční stráž. Na šachtě svou práci vykonával dobře. Všichni věděli, že je na něj spolehnutí.

K ilegálnímu přechodu státních hranic se rozhodl se svým kamarádem Antonínem Belancem po několika týdnech úvah – poprvé o něm mluvili už koncem srpna 1971, ale konečné rozhodnutí padlo 16. září téhož roku při setkání v restauraci ve Třech Sekerách, kde se scházeli. Oba měli díky své práci povolený vstup do hraničního pásma, čehož se rozhodli využít. O plánu utéct věděli pouze oni dva. Václav Bureš si byl jistý, že po jejich zmizení budou maminku vyslýchat estébáci a klást jí otázky. Obával se, že by místo mlčení řekla něco ve smyslu: ‚Já jsem byla proti tomu,‘ a tím by sama nechtěně potvrdila, že něco tušila. Nechtěl, aby se dostala do potíží. Proto o útěku věděli skutečně jen oni dva. 

Nebyla to ale tak docela pravda. Na Václava Bureše Státní bezpečnost (StB) zavedla pozorovací svazek „Můstek“, č. 14349, již 1. září 1971 pro podezření z úmyslu ilegálně odejít do zahraničí. Z něj i z dalšího svazku Archivu bezpečnostních složek ČR (Fond V/PL, signatura V-70009 PL) vyplývá, že StB získávala informace o plánech Václava Bureše od agenta s krycím jménem Fáze, aniž by o tom měl tušení. Šlo o Waltera Dorna, původně německého občana, který coby osmnáctiletý v roce 1946 emigroval z Německa do Československa a žil se svou manželkou ve Třech Sekerách. Do Německa vyjížděl za příbuzenstvem. S Václavem Burešem se znali, měli se sejít 17. září, protože chtěl radu ohledně útěku. Václav Bureš však ten den na Waltera Dorna čekal marně – Dorn se nedostavil. Státní hranice Václav Bureš s Antonínem Belancem překročili ilegálně následující den.

V sobotu 18. září 1971 ráno vyjeli ze Tří Seker s traktorem a valníkem pod záminkou, že jedou pro železné trubky na šachtu Dyleň v Zadním Chodově a pro deputátní dřevo. V pytli uloženém v traktoru pod volantem – tak, aby ho nikdo neviděl, měli schované doklady a věci na převlečení. Pohraniční hlídka je při průjezdu zkontrolovala a po telefonické dohodě s velitelem roty jim umožnila průjezd. U šachty Dyleň oba naložili malé množství dřeva, odpojili valník a s traktorem popojeli asi 200 metrů směrem ke státní hranici. Na československém území zanechali traktor a pěšky překročili hranici v prostoru Kajetánské cesty.

Pás smrti byl už jen odvozová cesta

Jejich bezproblémový útěk umožnila znalost prostředí a příznivé okolnosti. Václav Bureš byl tím, kdo uměl německy, byl tím zkušenějším a vytvářel plán, jak útěk uskutečnit. První kontrolou před hraniční hlídkou prošli. Václav Bureš vysvětluje: „Druhá linie drátů už byla velmi stará. Vrata se tam ani nezavírala, a když na ně spadl strom, tak se sice zpracoval, ale dráty se už neopravovaly. Průjezd tedy nebyl složitý. Projeli jsme trojitým plotem, jehož vrata zůstávala otevřená. Tonda všechno věděl – i to, že tam, kde dřív bylo území zoráno a zvláčeno kvůli zachycení stop, vedla teď odvozová cesta. Němci ten úsek nazývali pás smrti. Teď se tudy jezdilo, například se Škodovkami 111, a odvážela se kulatina.“

Strach neměl. Měli to dobře promyšlené. Aby je někdo chytil, muselo by se stát opravdu něco mimořádného. Obávat se mohli důstojníků, kteří občas chodili přímo po čáře, kde vedla pěšina. Potkával je tam v době, kdy tam ještě pracoval jako lesník. To se při zalesňování nebo zpracovávání polomů ocitli i za dráty. Navíc byla sobota a pracovní i hlídková aktivita zpomalovala. Strach tedy neměl, ale přesto pociťoval určitý respekt. „Když jsme potkali poslední kluky, kteří se právě vraceli ze služby, pozdravili jsme se a domluvili se, že se večer uvidíme v hospodě,“ vypráví. Byli úplně poslední, kdo by jim ještě eventuálně mohl něco překazit. Pak už všechno záleželo jen na nich. Dál už žádné dráty nebyly. Následovalo takzvané pásmo nikoho – jen čistý les až k hranicím.

Pak vyrazili a utíkali. Na německé straně zahlédli vozku s koňmi. „Toho vozku si pamatuju dodnes, jak stál s otevřenou pusou, asi 40 metrů od nás. Tak rychle běžet lidi ještě neviděl. Byl prvním člověkem, kterého jsme na německé straně viděli,“ vzpomíná Václav Bureš. Utíkali celým lesem, zhruba 500 metrů od hranic, až na jeho okraj, kde byla houština. Tam se ukryli a převlékli z pracovního do košil a riflí. Bylo kolem půl deváté ráno.

Další, co „vzali roha“

Poté pokračovali kolem kapličky směrem na bavorský Mähring. Byl krásný slunečný den a ráno se ještě nad poli zvedala pára – ten obraz má Václav Bureš stále před očima. Lidé, kteří vybírali na poli brambory, se nad nimi pozastavovali a pravděpodobně si říkali, že to budou další dva, co „vzali roha“. „Uvědomil jsem si, že se to povedlo, a moje touha, kterou tehdy sdílelo mnoho lidí, dostat se ven, se naplnila,“ vzpomíná. Mähringu se ale vyhnuli. Už v Čechách měli od známého informaci, že tamní policie má špatnou pověst. Občas prý slíbili uprchlíkům, že je večer převezou do cizineckého tábora v Norimberku, ale místo toho je odvezli zpět na hranice a tam je za peníze vyměnili s českými orgány. Šli tedy dál jako turisté přibližně deset kilometrů pěšky.

Václav Bureš to měl promyšlené – jeho cílem byl utečenecký tábor v Zirndorfu. Dostali se tam po půlnoci z 18. na 19. září 1971 přes město Tirschenreuth, kam dorazili autobusem. Odtud jeli vlakem do Norimberku a z něj do Zirndorfu. Zde se přihlásili na policii jako uprchlíci z Československa a nechali se zaregistrovat.

V Německu jsem zůstal, Tonda se vrátil

Václav Bureš v Německu zůstal, Antonín Belanec se po nátlaku rodiny vrátil zpět. „Tonda se vrátil, protože neodolal psychoteroru, který na něj z domova vyvíjeli. Snoubenka, ale především matka, která synovi vyhrožovala sebevraždou. Každý den přicházelo nové psaní: „‚Tonoušku, Tonoušku, já už to nevydržím, já to nesnesu, oběsím se…‘ a podobné výkřiky,“ vypráví Václav Bureš.

Výslechy podstoupili v Zirndorfu, ale po zhruba deseti dnech Václav Bureš absolvoval další výslech v Norimberku. „Výslech zajišťovali Američané – patrně FBI nebo CIA, protože jsem byl bývalým vojákem Varšavské smlouvy a teď jsem se nacházel na území NATO,“ vysvětluje. Ze svazků Archivu bezpečnostních složek ČR (Fond V/PL, signatura V-70009 PL) vyplývá, že byl v Norimberku vyslýchán více než jednou a byl za to finančně odměňován. Dne 5. října 1971 měl jít na výslech znovu. Přesvědčoval Antonína Belance, aby jel také. „Ráno mi ale Tonda oznámil: ‚Hele, já tam nejdu, vrátím se zpátky domů,‘“ vzpomíná Václav Bureš. Byl to pro něj šok. Dostat se zpět přes hranice znamenalo riskovat život. Pohraniční stráž mohla zazmatkovat a na hranici ho zastřelit.

Dne 5. října 1971 odpoledne byl Antonín Belanec zadržen na státní silnici Schirding – Cheb u jednotky Pomezí. Ve vazbě pobyl 20 dní a už 28. října byl propuštěn. Odsoudili ho na 6 měsíců s dvouletou podmínkou. Polehčujícími okolnostmi se stal dělnický původ, dobrý pracovní posudek, dosavadní bezúhonnost, dobrovolný návrat. Při výsleších StB dopodrobna popsal fungování uprchlického tábora v Zirndorfu a příběhy několika uprchlých Čechů, s nimiž se tam setkal. Ze spisů lze také vyčíst, že se za ním do azylového tábora vypravil spolupracovník StB (agent Fáze – Walter Dorn), který ho měl přesvědčit k návratu a získat ke spolupráci, ovšem minuli se. Měl tedy navázat kontakt s Václavem Burešem.

Zakopané mince byly výmysl

Státní bezpečnost se zajímala, zda Václav Bureš spolupracoval se zpravodajskými službami. Dle informací „pramene“ se Václava Bureše v Norimberku vyptávaly na vojenský prostor Tří Seker, na uranové doly Dyleň a jejich personální obsazení. Spolupráci s americkou zpravodajskou službou ale Václav Bureš popírá: „Ne, vůbec. Byl jsem sice v Norimberku, zřejmě to byla CIA, ale tam šlo o běžné dotazy – chtěli vědět, kde jsem sloužil jako voják a jakou jsem měl hodnost. S Tondou Belancem jsme tehdy trochu uvažovali o odchodu do Kanady. Byla to jedna z možností. Proto mě vyslýchali u CIA. Němec, který mě vyslýchal, mi to tak trochu rozmluvil. Říkal, že v Kanadě všechno, co se týká průmyslu, patří Američanům, a jakmile se jim něco nezdá, zavřou boudu a člověk stojí zase na cestě,“ vysvětluje Václav Bureš. Spolupráci s jakoukoli rozvědkou se záměrně vyhýbal, protože by to mohlo být nebezpečné. „Netušil jsem ale, kdo všechno byl [v azylovém táboře] mezi utečenci – byli i tací, kteří si chtěli vysloužit lepší postavení, a tak si [o mně] ledacos přibarvovali,“ vysvětluje.

Kuriozní „kauzou“, která se objevuje ve spisech Archivu bezpečnostních složek ČR, je údajný ilegální přechod Václava Bureše z Německa do Československa za účelem vyzvednutí zakopaného plátěného pytlíku se starými mincemi, které měl mít na území ČSSR ukryty u hraničních zátarasů. Tuto cestu měl údajně vykonat s emigrantem Jaroslavem Klusem, a to jeho vozem. S opakovanými ilegálními návštěvami ČSSR se měl Václav Bureš sám „chlubit“ agentovi s krycím jménem Fáze při setkání v Německu. Ani ten Václavu Burešovi něco tak nepravděpodobného nevěřil a podezíral ho ze lži, ale Václav Bureš na tom trval. Dostalo se to do protokolu. Jaroslav Klus naopak při setkání s tímto agentem návštěvy Československa zcela vyloučil a pouze upřesnil, že spolu skutečně jeli do blízkosti hranic, ale cílem byla šachta Mähring, kde chtěl Václav Bureš původně pracovat jako horník. Tuto cestu uskutečnili jen jednou. Při rozhovoru pro Paměť národa Václav Bureš historku o zakopaných mincích zcela popřel se slovy, že si „někdo“ popustil uzdu fantazii, a naopak potvrdil verzi, že jeli pouze k hranicím do Mähringu, kde chtěl pracovat v dolech. (Výňatky ze spisů ABS ČR týkající se mincí a přechodů do ČSSR jsou uloženy v Dodatečných materiálech.)

Na návrat jsem nepomyslel, v Německu jsem se měl dobře

Václav Bureš byl odsouzen v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky na jeden rok nepodmíněně. „Pokud bych se tehdy vrátil zpět do Československa, čekal by mě roční trest,“ říká. V Německu začal nový život. Pracoval jako řidič kamionu. „Otevřely se mi oči – zatímco doma jsem jezdil s technikou z ČSAD, která byla v bídném stavu, tam jsem nakonec jezdil s vozem o výkonu 570 koní. O tom se mi doma ani nezdálo. Nový, moderní, pohodlný vůz – v pravých dveřích bylo dokonce malé okénko, kterým šlo vidět až na chodník.“

Později si spolu s manželkou Olgou, rozenou Hrůzovou, která za ním v roce 1973 emigrovala přes Jugoslávii, postavili dům ve Füchtorfu u Versmoldu ve Vestfálsku. Manželství bylo šťastné, narodily se jim dvě děti – syn a dcera. Po revoluci v roce 1989 Václav Bureš navštívil Československo a obnovil kontakty s příbuznými i s Tondou Belancem.

Podle něj by měl každý mladý muž po vyučení projít vojenskou službou – ne kvůli zbraním, ale kvůli dospívání. „Vojna pomohla chlapům odložit pubertu,“ říká. Dnes podle něj mnoho mladých zůstává pubertální až do dospělosti. Vzpomínal, jak při stavbě domu vídal osmnáctileté kluky v Opelech Rekord, Fordech Capri nebo Mantách – jezdili rychle a hlučně, nikdy ale nebyli u armády. Dnes jsou z nich dědové, plešatí, s BMW či Mercedesy, a pořád jedou: bum, bum, bum. „Zůstali pubertální,“ poznamenává. Dodává, že se to netýká jen Západu. „Všechno špatné se sem kopíruje,“ říká. Mladí lidé jsou podle něj závislí na přístrojích, které drží v rukou od rána do noci.

Na závěr se zamýšlí nad současnou politikou: „Byl bych rád, kdyby v Rusku konečně vládla normální vláda, ne mafie. To, co tam je, není prezident, to je mafián. A jeho kumpáni z KGB vládnou světu. Nemají zájem o lidi – když někoho zavraždí, měl prostě smůlu. A to se nesmí dít.“