Václav Bureš

* 1947

  • „Poslední kluci, ti šli ze služby zpátky na rotu, tak jsme [se] ještě potkali, a večer že se uvidíme v hospodě. To jsme tak kecli, že jo, takže ti taky věděli, že nemáme žádné zlé úmysly. Tonda nechal na hranicích dvě klády, jako že je tam zapomněl. A protože pak museli pracovat pár kilometrů dál, aby se tam už nemuseli vrátit... Takže kdyby tam někdo byl a my jsme měli odpřažený valník, tak proč jedeme k těm hranicím? No pro ty dvě klády! Takže jsme měli výmluvu až na čáru. No a pak jsme se podívali nalevo, napravo – nikde nikdo, ale na německé straně, tam se přibližoval kočí s koňmi, tak sto metrů dál, no a my jsme pak mazali, že jo. A já ho vidím ještě dneska, asi tak na těch čtyřicet metrů. Jak tam stál s otevřenou hubou – tak rychle běžet lidi ještě nikdy neviděl. To bylo takové... no já ho nezapomenu, toho chlapa. To byl pro nás vlastně první člověk na německé straně. A byli jsme pryč...“

  • „A mezitím jsem v roce 1969 a 1970 mohl navštívit moje prarodiče v Německu. Jednou za rok, to byli přímí příbuzní. A pak přišel rok 1971, tak jsem na podzim podal žádost na pasovce, a tam se mi vysmáli: ‚Vám to skončilo. My jsme ustanovili, že děda s bábou nejsou přímí příbuzní.‘ Ustanovili, že voda poteče do kopce. A tak to tak je a hotovo. Tak jsem si řekl: ‚Ne, nikde ti nevyjdou vstříc. Všude máš: nejde to a nejde tamto, a ono pak nakonec nepůjde vůbec nic.‘ Tak jsem si řekl: ‚Hele, půjdeš pracovat na šachtu na Dyleň.‘ Chtěl jsem jenom vědět, jak fungují ti péesáci [Pohraniční stráž, PS]. A šel jsem dělat na šachtu a dělal jsem tam dobrotu. A všichni věděli, že je na mě spolehnutí. A pak bylo 18. září...“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 26.09.2025

    (audio)
    duration: 01:17:47
    media recorded in project Živá paměť pohraničí
Full recordings are available only for logged users.

Německý vozka nikdy neviděl tak rychlé běžce. Utíkali jsme přes hranice

Václav Bureš, cca 1970
Václav Bureš, cca 1970
photo: Archiv bezpečnostních složek ČR

Václav Bureš se narodil 28. září 1947 v Mariánských Lázních. Jeho otec Rudolf Bureš a matka Eva, rozená Flégrová, pocházeli z protestantských českých komunit, které se v 18. století usadily v pruském Slezsku. Otec během druhé světové války sloužil v německém námořnictvu, po válce byl v britském zajetí a po roce 1946 se přestěhoval za repatriovanou manželkou do Tří Seker v západočeském pohraničí, kde pracoval jako hajný. Příbuzní ze strany otce se po válce přesunuli do Německa – Vestfálska. Václav Bureš absolvoval základní školu ve Třech Sekerách a v Mariánských Lázních a poté lesnické učiliště v Lesné u Tachova. Po absolvování vojenské služby v letech 1966–1968 v Jeseníku nezískal místo v oboru a pracoval jako řidič v Mariánských Lázních a na pile v Lázních Kynžvart. V letech 1969–1970 navštěvoval příbuzné v Německu, ale v roce 1971 mu další žádost o výjezd do SRN zamítli. Nespokojený s poměry a pod tlakem normalizace se rozhodl emigrovat. V roce 1971 se nechal zaměstnat na uranovém dole Dyleň, který ležel v hraničním pásmu. Znal terén i pohraniční režim. 18. září 1971 pod záminkou pracovní cesty projel se svým kamarádem Antonínem Belancem kontrolou Pohraniční stráže. Poblíž šachty Dyleň nechali traktor, poté pěšky překročili hranici u Kajetánské cesty. Útěk proběhl bez incidentu díky znalosti prostředí a nedbalosti hlídek. V Německu se přihlásili jako uprchlíci v táboře Zirndorf u Norimberku. Václav Bureš byl vyslýchán americkými úřady, patrně CIA. Jeho přítel Belanec se pod nátlakem rodiny vrátil a v Československu ho odsoudili k šestiměsíčnímu trestu s podmínečným dvouletým odkladem. Václav Bureš zůstal v SRN, kde začal nový život. V nepřítomnosti byl odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu za nedovolené opuštění republiky. V Německu pracoval jako řidič kamionu. V roce 1973 za ním emigrovala Olga Hrůzová, s níž se následně oženil, postavili si dům a vychovali syna a dceru. Po roce 1989 navštívil znovu Československo a obnovil rodinné kontakty, mimo jiné i s Antonínem Belancem. V roce 2025 žil v Německu a byl již vdovec.