Daruše Burdová roz. Kolářová

* 1923  

  • „Můj otec chodil do kanceláře až na osm hodin, takže jsme snídali všichni společně a pak jsme se rozešli. Já do jedné školy, bratr do druhé. A vždycky se musely poslouchat zprávy. U snídaně byl klid, aby otec mohl poslouchat, co je nového. Pořád ta znělka z Vltavy. Pražská... ,A zachovejte klid, prosím. Německá armáda překročila naše hranice. Směřuje tam a tam. Zachovejte klid prosím.' A zase ta znělka. Vím, že maminka plakala. Já jsem to ještě tak nechápala a bratr vůbec ne. Otec byl hodně smutný a říkal: ,To bude hrůza, co nás teď všechno čeká.' Odešel spíš do kanceláře než já do školy. Tu moji cestu už zdobily dlouhé německé vlajky. Oni měli ty dlouhé prapory. Visely z pátého patra až do prvního a uprostřed hakenkreuz. A přišla jsem do školy, první hodinu byla matematika. Profesorka Janáčková, Pražačka, velká sokolka, a začala matematiku tím, abychom povstali, a kdo umí, ať se pomodlí za vlast.“

  • „První velký nálet byl v listopadu 1944. Byl to kobercový nálet na Brno a byla to hrůza. Moment - v roce 1944 byl ten velký nálet a předtím ještě nějaký. Jeden nálet jsem prožila v Brně ve veřejném krytu a tehdy byl, myslím, zbombardovaný Obilný trh a Údolní. To bylo velice nepříjemný v tom krytu, ale daleko horší pro mě byl ten podzimní v 44. roce. Ten mě zachytil cestou do kopce do Černých Polí a já jsem poprvé v životě viděla, jak padaly ty pumy. To bylo jak tužky, kdyby padaly. Byla to nepředstavitelná hrůza. Teď jste slyšel ty výbuchy a další a další letadla. To byly ty svazky, jak letěly. Potom, když se čtrnáct dní bojovalo o Brno, tak třetí dům od domu, kde jsme bydleli, dostal plný zásah. My jsme byli ve sklepě a nás to v tom sklepě vyhodilo málem až do stropu. Pak ty boje o Brno. Ta fronta se přesunula hned na sever, na jih. Byly to těžké dny. Těch čtrnáct dnů bojů o Brno, když jste zažil v tom Brně.“

  • „Byla jsem svědkem, jak hnali Němce. Dolů po Kotlářské ulici na Planýrku. Dneska je tam velké Boby centrum. Vím, že jsem tam šla, ale rodičům jsem musela slíbit, že se během čtvrt hodiny vrátím. Jen abych si něco uložila do mysli. Tak já jsem po té Kotlářské došla na Novou ulici, to je takových sto padesát metrů dolů a sto padesát nahoru a víc jsem k tomu neviděla. Ale můj bratr, ten je jednu noc hlídal v lágru. To bylo asi z toho 30. na 31. května a ten potom vyprávěl, jak se tam chovali gardisti k Němcům. Zahlédl tam německou sestřenici mé maminky se jejím otcem, kterému tam pažbou rozbili hlavu. Bratr už to tam nemohl vydržet a kluci mu říkali: ,Ale, Ivo, ty tady musíš zůstat. Protože kdybys snad začal něco vykládat, tak odstřelí aji tebe, protože tě budou považovat za ochránce Němců.' Bratr řekl: ,Já jsem jenom chtěl zachránit spravedlnost. Ale to se nedalo.'“

  • „Seděla za mnou v lavici. Seděli jsme po třech a ona mi říká: ,Darčo, ve dvě hodiny přijď k nám a vem s sebou ještě Jarku a Líbu.' Tak jsem řekla, že přijdu, ale že nevím přesně, kde bydlí. Tak mně to popsala. Rychle jsem se doma naobědvala, mamince řekla, kam půjdu, poněvadž to jsem vždycky musela, říct svůj program. U domu už na mě čekala Jarka Brodská, Líba přijela tramvají. Po té ulici jsme šly pomaličku do kopečku a hledaly. Jedna vila, druhá vila, třetí vila, až jsme našly takovou úžasnou vilu. V takové jsem v životě nebyla. Editka nás tam čekala. Viděla jsem, jak tam byl dort a zmrzlina se šlehačkou. Říkám: ,Editko, ty máš dneska narozeniny? My ti ani nic neneseme.' Ona řekla: ,Ne, já nemám narozeniny.' A vtom přišla i paní Linkeová. Editka nám řekla, že i s maminkou za hodinu odjíždějí pryč. Takže ta zmrzlina nám ani nechutnala. Šlehačku, kterou jsem předtím dva roky neviděla, jsem taky nemohla jíst, protože jsme se všechny v slzách loučily a Editka nám ještě dala každé na památku malý zlatý prstýnek s rubínem. V životě už jsem o ní neslyšela.“

  • „Moji rodiče byli hluboce věřící. Takže to byla křesťanská výchova a tu uložili hluboko do mého srdce a s tím jsem měla dlouho problémy. Věděla jsem s manželem, v jaké době žijeme. Nemohla jsem komplikovat dětem život, takže se člověk naučil kroužit. Ptal jste se mě, co mě nejvíc mrzelo. Tak já bych k tomu ještě přidala to. My s manželem jsme po sametové revoluci, když už jsme v klidu odpočívali třeba na chalupě na zahradě, říkali: Není každý Havel. Havel neměl děti. Neměl povinnosti. Mohl jít přímou čarou. Někdo šel přímou čarou do emigrace. A ten, kdo zůstal, řeknu to škaredě, spolupracoval, kolaboroval nebo otáčel se. Milovala jsem své zaměstnání a to bych okamžitě skončila, kdybych zásadně trvala na svém vnitřním přesvědčení o ledasčem. Pozdě bycha honit, říká staré české přísloví. Já toho nelituji. Takový byl život, taková byla doba a ten život nešel přímou čarou. Ten byl jako na vlnách. A to byl také důvod, proč jsem své vzpomínky ne na lidi, ale na dobu, jak se měnila, chtěla přiblížit mým vnukům. Protože mladá generace se z těch učebnic nedoví, jaká byla doba.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 24.06.2013

    (audio)
    duration: 02:28:23
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 28.03.2017

    (audio)
    duration: 02:21:12
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Naráz jako by se obloha zatemnila a vlajka z půli žerdi spadla dolů

Daruše Burdová v roce 1943
Daruše Burdová v roce 1943
photo: archiv pamětnice

Daruše Burdová, dívčím příjmením Kolářová, se narodila v roce 1923 v Brně, kde také prožila válečná léta. Stala se tam svědkem příjezdu vojsk wehrmachtu 15. března 1939, heydrichiády, stanného práva, bombardování i osvobození města a krátce po válce zase divokého odsunu Němců. Po znovuotevření vysokých škol vystudovala Přírodovědeckou fakultu na Masarykově univerzitě. Po studiu nastoupila jako středoškolská pedagožka a tuto profesi vykonávala až do penze. Vzpomíná, že často musela učit věci, které se spíše než k předmětu vázaly ke komunistické ideologii. Dnes žije Danuše Burdová v Olomouci a nedávno vydala knihu Všechno se mění, vzpomínky zůstávají.