“Jeli jsme na zájezd do NDR před tím srpnem. V pátek, sobotu, neděli jsme byli na výletě lodí do Drážďan a z Drážďan zpátky. Takže devatenáctého jsme viděli na hranici postavené tanky a připravené vojáky. Drážďany byly plné ruských vojáků. Jste v šoku a nevíte, kde jste, jestli jste v NDR. Stáli jsme s autobusem na pumpě, okolo jezdily tanky a na nich bylo něco bílou barvou, asi hvězda. Teď se ráno proberete a najednou mi došlo, co tu hučí. Od autobusového nádraží jsme museli jít pěšky, došla jsem k nám [do práce] a chvíli nato holky říkaly, že tanky jezdí okolo, spadlo nějaké lešení a [někoho] postříleli. Nebylo to příjemné, protože nevíte, co se děje.”
“Třeba máma měla za úkol [zajišťovat] léky, někdo sháněl zdravotnické potřeby, obvazy. A když toho nastřádali [plný batoh materiálu], tak si pro ten ruksak přišel nějaký partyzán, to je pravda. Dobromyslní sousedi to práskli, a mámu zašili. Zatkli ji, protože sousedi žalovali, že partyzán odvezl [materiál], tak ji zavřeli a byla [vězněná] tři nebo čtyři neděle. Takže trnula hrůzou, co s ní bude. Mohli ji zabít nebo odvézt někam do koncentráku, co já vím. Ale tím, že pracovala v tabákovém průmyslu – podnik patřil Čechům a zaměstnanci dostávali prémie v cigaretách –, takže vysázeli dva kartony cigaret a můžu vám říct, že nebyly zadarmo. Musela je zaplatit, vyplatit se a než jela do Čech – musela si doplatit ten dluh. Takhle ji zachránili. Máma říkala, že ten, co ji měl přivézt, ji rychle přešoupl [jinam], normálně hráli šachy. Nikdy se nedostala k výslechu. Mezitím se tam dostaly ty cigarety a mezitím ji zase někdo šoupl ven.”
“Když začala válka v Jugoslávii v roce 1941, tak nejstarší Dragan [Jiří] opravoval rádia, byl vyhlášený elektrotechnik. Přišli pro něj partyzáni, že chtějí opravit vysílačku. Pohoří Kozara je kopec a okolo něj lesy. [Němci] to všechno obklopili a z polí a luk hnali ženské, děti a dobytek do lesa, kde je začali střílet a odvážet. Pro Jiřího přijeli večer partyzáni, aby jim opravil vysílačku. Partyzáni se tam už hromadili a Němci [postupovali] za nimi. Opravoval u nich vysílačku a dostal se do toho nejhoršího momentu. Jediné, co stačil nějakým způsobem vzkázat, ať se žena nezlobí, že když viděl, co se děje, tak si musel tu pušku do ruky vzít a jít na ně. Zatkli ho a odvezli ho až do Bělehradu do koncentračního tábora, kde ho na podzim 1941 [1942] mučili, pověsili za nohy a nechali umřít pověšeného. Asi během pěti dnů zemřel.”
Vladimíra Bukvicová se narodila 11. května 1948 do česko-slovinské rodiny, přičemž oba rodiče se narodili v Bosně. Poté, co byli jejich příbuzní vystaveni masovému vyvražďování civilistů v souvislosti s ofenzivou Osy v oblasti Kozary (dnešní Bosna a Hercegovina), se část rodiny aktivně zapojila do komunistického partyzánského odboje. Strýc Dragan Haňáček za svoji pomoc partyzánům dokonce prošel brutálním mučením a nechali jej umírat pět dní. Ostatní měli více štěstí a válku přežili. Otec pamětnice Vladimír Haňáček bojoval od roku 1943 v řadách partyzánského hnutí a podílel se na osvobozování větší části Jugoslávie, zatímco maminka Erna Štukeli bojovníkům tajně zajišťovala potřebný zdravotnický materiál. Poté, co skončila válka, rozhodli se rodiče pamětnice pro odchod do Československa a v prosinci 1946 nalezli nový domov v Jablonci nad Nisou, kde získal otec zaměstnání v místním sklářském a bižuterním průmyslu. Maminka naopak čelila problémům – jako Slovinka neuměla česky, a tak se snažila domluvit německy, což vedlo k řadě konfliktů s místními Čechy. Jejich dcery Jiřina a Vladimíra však již žádnou perzekuci v souvislosti se svým smíšeným původem nezažily. Po absolvování základní školy nastoupila pamětnice na střední stavební školu v Liberci a následně prošla několika technickými pozicemi či pracovala jako tlumočnice ze srbochorvatštiny a slovinštiny. V době natáčení v roce 2025 žila se svým manželem v Jablonci nad Nisou a těšili se ze zaslouženého odpočinku.
