The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Celý život jsem si zachovávala úzus svobody
narozena 12. června 1946 v Praze na Smíchově Dagmar a Janu Budíkovým
otec byl významnou osobností československé radiotelegrafní scény a účastníkem protinacistického odboje
od prosince 1939 otec vězněn v německých žalářích; osvobození se dočkal v koncentračním táboře Buchenwald
v letech 1965–1971 vystudovala DAMU a UMPRUM v Praze
živila se užitou grafikou
v roce 1982 vyslýchána Státní bezpečností (StB) kvůli pořádání výstavy
po sametové revoluci se věnovala své tvorbě a vyučovala na Střední grafické škole v Praze
v roce 2024 žila na pražském Smíchově
Jelikož pocházela z protikomunisticky založené rodiny, snažila se celý život v sobě uchovávat svobodného ducha, k čemuž ji vedli její rodiče i prarodiče. Když v roce 1982 výtvarnici Janu Budíkovou vyslýchala Státní bezpečnost (StB) a vyhrožovali jí, že může skončit ve vězení, uvědomila si, že chce dál dělat věci svobodně, ale tak, aby tím nikoho neohrozila. Až do sametové revoluce proto nevystavovala a její díla se objevovala jen pod pseudonymem.
Jana Budíková se narodila 12. června 1946 v Praze na Smíchově Dagmar a Janu Budíkovým. Otec se narodil roku 1905, od svých 16 let byl zapáleným radioamatérem. Vystudoval vysokou školu elektrotechnickou v Praze, mimo jiné se věnoval divadlu a veslování. Po absolvování vysoké školy nastoupil do firmy Radio Havel ve Spálené ulici, kde působil jako konstruktér krátkovlnných radiostanic. Od roku 1936 pracoval jako konstruktér 2. oddělení Hlavního štábu ministerstva národní obrany. Podílel se na vývoji radiostanic a odposlechových zařízení, zkoumal také stanice zabavené agentům cizích států na území Československa. „Táta konstruoval u generála Palečka celé to odposlouchávací zařízení, ten anténový systém. Oni měli celou střechu jako anténu, protože to bylo na nejvyšším místě na Andělkách – tam zřejmě táta zjistil, že je to přijímání nejlepší. Tak oni odposlouchávali Němce, taky věděli úplně o všem,“ říká jeho dcera.
Jan Budík byl mimo jiné autorem laboratorního vzorku agenturní radiové stanice, na níž provedl několik provozních zkoušek. Vybudování agenturní radiokomunikační služby se ale již kvůli okupaci nestihlo. Když 14. března 1939 odlétala z Prahy směr Londýn skupina 11 zpravodajských důstojníků v čele s plukovníkem Františkem Moravcem, Jan Budík mezi nimi nebyl. „Měl už pas, ale maminka měla echo, že dědečka a babičku, naše prarodiče, že je popraví, takže nechtěla odjet. Tak neodjeli. Táta jí samozřejmě vyhověl,“ vysvětluje Jana Budíková.
V dalších dnech Jan Budík zničil část radiového materiálu a zbytek ukryl, aby ho mohl využít v rámci protiněmeckého odboje a spojení s Londýnem. Aby si zajistil důvěryhodnost u nacistů, přijal nabídku práce na dalších radioprojektech. Věnoval se však ilegální činnosti, především s odbojovou skupinou Tři konšelé, jejímiž zakladateli byli jeho bývalí kolegové, důstojníci 2. oddělení Hlavního štábu. Koncem června 1939 však Němci skupinu odhalili a začalo rozsáhlé zatýkání. V prosinci 1939 zatkli i Jana Budíka. Naštěstí nacisté odhalili jen část jeho ilegální činnosti, a tak se vyhnul těm nejpřísnějším trestům. „Dostal tři roky samovazby. Byl v různých německých věznicích a osvobození se dočkal v koncentračním táboře Buchenwald,“ vypráví jeho dcera a dodává, že při návratu vážil pouhých 40 kilo.
Doma ho netrpělivě čekala jeho žena, tanečnice Dagmar Budíková, která válku přečkala u svých rodičů. Ještě předtím pomohla svému manželovi ukrýt zbylé vybavení. „Než přišlo gestapo na prohlídku, schovala vysílačky do lustru,“ říká Jana Budíková. Její rodiče, manželé Graulichovi, byli vzdělaní a v mnoha ohledech nadaní. „Můj dědeček Josef Graulich pocházel ze staropražské rodiny. Vystudoval organickou chemii, hodně se zajímal o přírodu a krásně maloval. Uměl 11 jazyků a podporoval tehdejší básníky. Na Hagiboru měl skleník, kde měl sbírku kaktusů, choval medosavky, měl leguána a papoušky,“ popisuje Jana Budíková. Dědeček během války působil jako ředitel radlické lékárny a až do konce života byl propagátorem zdravého životního stylu. „Neměl rád cukr a i když už byl v důchodu, doma nám vyráběl vlastnoručně různé mléčné výrobky,“ vybavuje si jeho vnučka.
Jana Budíková prožila šťastné dětství. Po komunistickém převratu otec přišel o místo na ministerstvu vnitra a rodina tak ztratila služební byt na Vinohradech. Přestěhovali se proto k prarodičům do vily na pražském Smíchově. Jana Budíková v raném dětství trpěla různými neduhy. Nejprve ve dvou letech dostala obrnu a strávila dlouhou dobu v motolské nemocnici. Protože neměla při léčbě dostatek vitamínů, měla později rachitidu. Jak říká, nakonec jí pomohla homeopatie.
Volné chvíle trávila s prarodiči ve skleníku, procházkami se psy nebo při hudbě a výtvarném umění. „K tomu mě přivedl tatínek a dědeček. Oba krásně malovali a kreslili, byli nadaní,“ vzpomíná. Mimo jiné do její rodinné přízně patřil i hudební skladatel a dirigent Otakar Jeremiáš, který ji v dětství učil hře na klavír. Byl totiž mužem tety Marie Budíkové – sólistky opery Národního divadla.
Jelikož měla velmi blízko k výtvarnu, rozhodla se pro studium tohoto oboru. „Vzpomínám si, jak ještě na měšťance k nám do třídy přišel Josef Paleček, ilustrátor knih. Byl to živel, s dětmi to uměl, kreslili jsme s ním. Jeho dílo mě zaujalo a utvrdilo v tom, co mě baví,“ říká. Jenže její snaha o přijetí na Střední uměleckoprůmyslovou školu byla neúspěšná. Nastoupila proto na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešního gymnázia) na Evropské třídě. „Měli jsme tam spoustu výborných profesorů, které komunisti vyhodili z jiných škol. Měli jsme třeba úžasného latináře,“ říká. Díky uvolnění druhé poloviny 60. let mohla v letech 1965–1971 studovat na DAMU u jevištního výtvarníka Františka Tröstera a také se věnovat grafice v tiskařské dílně na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Následující léta se živila užitou grafikou – tvořila písmo pro restaurace a obchody. Mimo jiné také vytvářela různé grafické a malířské cykly, které byly inspirovány její prací s písmem. Do svého díla se snažila vnášet svobodu. Jako jedna z kurátorek výstavy s názvem Setkání, uskutečněné v areálu tenisových kurtů TJ Sparta v roce 1982, se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Výstava skončila hned v den vernisáže zásahem policie, zatčením a výslechy zúčastněných umělců. Důvodem bylo vystavování fotografií Jindřicha Štreita, které podle komunistů hanobily republiku a její představitele. „Byla to blbost, nebylo tam nic, co by je mělo podráždit. Vystavovalo tam 25 umělců a oni se chytli tohohle, protože na jedné fotce byl v pozadí portrét Husáka,“ vysvětluje pamětnice. Tehdy si Státní bezpečnost na její jméno zavedla svazek kontrarozvědného zpracování s archivním číslem KR-729331 MV, který byl však uložen k archivaci nedlouho po jejím výslechu.[1]
Její setkání s příslušníky StB si pamatuje dodnes. „Oni mě hned po té Spartě začali pronásledovat. Na výslechu jsem pak byla tři dny, než mě pustili,“ říká a pokračuje: „Později mě kolikrát zastavili, když jsem řídila auto v noci. A zkoumali, jestli mi drží brzdy – tak mi strkali do auta a já jsem se modlila, aby to auto vydrželo. Pak mě donutili třeba, abych nafukovala rezervu ručně v noci ve večerních šatech, kdy jsem šla z koncertu. Takové naschvály mi dělali.“ Mimo jiné jí u výslechu vyhrožovali, že když nepřestane vystavovat, zavřou ji do vězení a seberou jí dceru. Na další léta tedy svou činnost utlumila, aby neohrožovala své okolí. Díla vystavovala jen pod svým křestním jménem, aby nebyla rozpoznatelná. Změna nastala až po roce 1989, kdy se mohla naplno bez cenzury začít věnovat tomu, co ji baví.
Jana Budíková měla se svým manželem Alešem Klátilem, za něhož se provdala v roce 1976, dceru Adélu. Asi dva roky po narození dcery se manželé rozvedli. Její jediná dcera tragicky zemřela v roce 1993. Matka, se kterou žila ve vile po prarodičích, zemřela o šest let později. Utišení smutku nacházela pamětnice právě v umění, do kterého mohla promítnout své pocity. Po pádu režimu mimo jiné vyučovala na Střední grafické škole v Praze. Mezi její významné obrazové cykly patří například Zahrady, Sklizně, Houštiny, Vůně nebo Step. V roce 2024 žila Jana Budíková stále v prvorepublikové vile, která se jejím domovem stala už v raném dětství.
[1] Odpověď Archivu bezpečnostních složek je dostupná v sekci Dodatečné materiály.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Justýna Malínská)