Vladimíra Brůžová

* 1938

  • „To vám ještě povím něco o svém nevyhození. Prostě tady opravdu se přesvědčili kolegové bývalí mužovi, že musím vyletět. My jsme ale spadali pod Prahu. Jednou jsme měli natáčení vedoucího tajemníka pro krajskou desetiminutovku. A tajemník byl mrňavej a náš redaktor byl čára a říkal, že vedle něj nemůže stát. Tak mu tu otázku položíš ty! No tak jsem mu položila otázku a soudruh tajemník začal... on byl takový táborový řečník a tohle měl být novoroční projev. A on začal, jako kdyby mluvil k těm horníkům. A já mu říkám: ‚Soudruhu tajemníku, nejste vy z Kladna?‘ On říká: ‚Ze Slaného!‘ A od té doby si to nějak pamatoval. Pak už tedy mluvil spisovněji. A po čase byla nějaká tiskovka a tam byli taky lidi z toho Průboje a mě Zdeněk [redaktor] poslal na tu tiskovku. A milej tajemník tam přišel a říkal: ‚No to je naše kladenské děvče!‘ A v tu ránu si všichni mysleli, že jsem v milosti. A prostě měla jsem pokoj. Ale byla to spíš sranda. Já jsem v životě spíš měla z věcí legraci než tragédie. Nerada to vidím.‘ – ‚Jak jste hledali náměty na reportáže?‘ – ‚No různě, měli jsme známý... to byly hezký věci, i z novin, Četka nám něco dala, my zas dali Četce [ČTK], to jsme soupeřili, kdo to bude mít dřív. Už jsme byli známý po kraji, a když jsme věděli téma, věděli jsme, kam a za kým jít. Museli jste točit nějaké tendenční věci? Museli, museli jsme točit Ohlasy různý, třeba na Několik vět a tyhle věci... tohle bych neměla říkat, ale... měli jsme vyčíhnutých pár lidí, který jsme věděli, že nás neodmítnou. A ti to vždycky odskákali. Normální člověk nás... třeba spisovatel Páral nás poslal někam... nebylo to čistý... takže už jste šli najisto.“ – „Vy jste se znali s Páralem?“ – „Ne, dostali jsme od náměstka za úkol, abysme s ním natočili Ohlas. On nás odmítnul a náměstek se vztekal, že jsme neschopný, že nedokážeme, prostě... a že on ho přesvědčí, no, nepřesvědčil. Ani on. Jináč jsme ho neznali, znali jsme jeho knížky, ty tu byly velice populární, dokonce v Činoherním studiu dávali Profesionální ženu. Nepřekonatelné představení! To ještě hrál mladej Schmitzer, Bartoška, tahle parta.“

  • „O tom, že vstoupila vojska, jsem se dověděla na dovolený. To jsme byli na Mácháči s dcerou a s mužem. A tam jako mně volali, že prostě se tohleto stalo, takže jsem musela do práce, tak jsem přerušila dovolenou. Mezitím v tom srpnu, děčínský dva lidi zajistili to, že se dalo vysílat z Bukový hory, půjčili z Desty průmyslovou kameru a přímo z vysílače Buková hora se dalo vysílat, takže oni vysílali první den a pak už jsme se připojili i my a vysílali jsme tam jako dva štáby. Normálně jako svobodná severočeská televize. To jsem dělala hlasatelku! A říkám, no čtyři dny jsme takhle vysílali jako ilegálně, jo, ale snažili jsme se prostě spíš lidi uklidňovat než... Třeba já nevím, kluci natáčeli na chmelu, že děti, jako že tam je bezpečno, že se nemůže nic stát, aby rodiče... protože oni rodiče svolávali děti pryč z brigád, jo, no a to by bejvala byla katastrofa. Takže prostě takovýhle věci. No anebo jsme točili i ty vojska. Třeba tady se děly věci, v tom Severočeským kraji... jinde taky... třeba v Bílině, jak udělali směrovky různý, tak tam udělali směrovku na Prahu a celá kolona tanků zajela do dolů, do toho lomu velkodůl Bílina...“

  • „Ještě v Mutějovicích nás táta naučil na motorce, i když jsme byli malí, bráchovi bylo devět a mně jedenáct, ale prostě oba jsme jezdili na Manetu. Jo a teď v těch Mutějovicích, tedy v Radovesicích, jsem si nemohla absolutně zvyknout. Já tam brečela každej den, tak jsem si vymyslela, že utečeme. A sebrala jsem bráchu, sebrala jsem motorku, měla jsem pět set korun ušetřenejch a vydali jsme se zpátky do Mutějovic. A plán byl, že pojedeme prostě do Loun, tam že naloží motorku na vlak, protože já jsem dál netrefila. A pojedeme do těch Mutějovic, no dvanáctiletej pitomec... a ujeli jsme asi dvacet kiláků a motorka nám kiksla a brácha začal brečet, že chce domů. Tak jsme tam brečeli ve škarpě a okolo zrovna jel nějaký pán... Říkám: ‚Nám to nejede!‘ A tak nás vyzpovídal. Říkal: ‚No, já vám to jako opravím.‘ Tam se musel otevřít a zavřít vzduch a my to zapomněli zavřít, a proto nám to nenastartovalo... No tak pán nám to sice nastartoval, ale museli jsme se vrátit...“ – „Přinutil vás?“ – „Přinutil, no. To on by brácha stejně nedojel, on byl uřvanej. No tak jsme se vrátili, trošku to bolelo, no.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 04.03.2023

    (audio)
    duration: 01:42:53
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem revolucionářka, Baťa mi připadal jako vykořisťovatel

Natáčení reportáže v sadu v Sulejovicích, 1965
Natáčení reportáže v sadu v Sulejovicích, 1965
photo: archiv pamětníka

Vladimíra Brůžová pochází z hornické rodiny. Narodila se 14. února 1938 v Kladně a mezi její první vzpomínky patří to, jak se s rodinou ukrývala ve sklepě při náletech na nedaleké Kralupy nad Vltavou během druhé světové války. Otec se stěhoval za prací, pár let tak žila s rodiči a mladším bratrem v Radovesicích u Bíliny. Obec ale musela v roce 1971 ustoupit těžbě a Vladimíra Brůžová má stále v živé paměti, jak vesnice s tisícovkou obyvatel pomalu zanikala. Vystudovala Průmyslovou filmovou školu v Čimelicích, obor produkční, pět let pak pracovala ve filmových ateliérech v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Tam potkala svého prvního manžela, se kterým měla dvě dcery. Kvůli nedostatku financí se rodina přestěhovala na sever Čech. Pod vlivem nadšení z Pražského jara vstoupila pamětnice do komunistické strany. Kvůli článku v Průboji, krajském týdeníku KSČ, přišel její muž o práci a nesměl tvořit pod vlastním jménem. Nemožnost realizovat se a záliba v ženách vedly k rozvodu manželů. Pamětnice se podruhé vdala. Působila nejprve v Československém rozhlase v Ústí nad Labem a od roku 1963 pak jako produkční v první krajské redakci Československé televize v Ústí nad Labem, kde zůstala do svého odchodu do důchodu. V roce 2023 žila v Ústí nad Labem. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Ústí nad Labem.