Irena Brožová

„Tahle paní profesorka měla ulici plnou živnostníků. Na rohu byl truhlář, pan Zeman, další byla výroba nábytku pana Wolfa, pak měl pan Šimek klempířství, pak byl pan Čížek, oprava zemědělských strojů, a náš tatínek krejčí. Takže paní profesorce, která byla aktivistkou komunistické strany, se vůbec nelíbilo, že nejsou politicky angažovaní. Tak obcházela rodiny a zřejmě, nevím, tatínek to se mnou nikdy neprobíral, použila slova v tom smyslu, že by se dcera nemusela vůbec dostat na nějaké studium, i když tedy má prospěch, a že by se tatínek měl trochu angažovat. Takže tatínek, protože byl velice chytrý, se ještě radil s jednou paní profesorkou. To byla profesorka Kadeřávková, která učila na gymnáziu stejně jako tahle naše aktivistka. A ona říkala: ‚No možná, že by neškodilo, kdybyste se trochu angažoval, aby to Irenka měla snazší, protože budou určitě potíže.‘ No tak náš tatínek při jedné uliční schůzi, protože ona obcházela rodiny a zvala je; už vůbec nevím, kde tyhle uliční schůze byly, aby se udělal pořádek a zametlo se, nebo nevím, dal se do skupiny stranických čekatelů. A to jste musel být čekatel, aby mohl uliční výbor zjistit, jestli jste dostatečný uchazeč a jestli jste schopný být členem strany.“

„Ale když už ty zvuky od sirén a zřejmě od bomb, které zasahovaly kasárna v Mladé Boleslavi, tak to všechno muselo být tak intenzivní, že můj tatínek řekl: ‚Pojďte, jdeme ještě níž.‘ Takže jsme všichni, kteří tam byli, jestli nás bylo deset, nebo nějakým způsobem sedm, osm, seběhli dolů. Tam jsme zůstali, když jsme zažili tu šílenou ránu, kdy všechno padalo, a čekali jste, jestli vyjdete, nebo jestli vydechnete, nevím. To byl takový nějaký zvláštní pocit z toho, že maminka mě držela, nevím přesně jak, a jak se rodiče drželi za ruce, nebo nevím. No, a když to najednou utichlo, protože to netrvalo až tak dlouho, můj tatínek říkal: ‚Jste tady všichni živí? Jsme zdraví? Přežili jsme to?‘ A teď co budeme dělat… Protože můj tatínek tam byl v té době nejmladší, bylo mu čtyřicet roků nebo kolik, já už to ani nespočítám, chtěl se pokusit vyjít těch pár schodů, které tam byly. Dostal se snad do prvního podlaží sklepa, ale pak už ne, protože už tam byly kameny a všechno bylo spadané. Takže měl kontakt s tou chodbou, která tam byla. Ta chodba byla ovšem také zahrazená dveřmi, které byly tlakovou vlnou odhozeny nebo zamáčknuty do prostoru chodby. Už zabraňovaly tomu, abyste ty dveře mohli otevřít nebo překonat a vyjít ven na ulici a utéct z toho domu. Protože jsme čekali, že třeba začne padat ještě něco jiného a zavalí nás to tak, že už se odtud nedostaneme.“