Zdeněk Brožek

* 1957

  • „Já jsem se dostal, za to musím poděkovat svému bývalému vedoucímu, že mě mohl prosadit na takový intenzivní kurz angličtiny, který byl dvouletý, čtyřsemestrový, a probíhal v Senohrabech u Prahy, kde bylo speciální školicí středisko, tenkrát pro ministerstvo těžkého průmyslu. A my jsme tam jezdili vždycky, celý týden jsme tam byli od rána do večera, od pondělka do pátku, opravdu to byla intenzivka. A představte si, když byl ten 17. listopad, tak to byl zrovna ten týden, kdy jsem se vracel z těch Senohrab. Jako dneska si na to pamatuju, když jsem tím autobusem vyjel z Prahy, z Florence, tak na Jarově, jestli víte, kde je Jarov, tak akorát jsem viděl kolonu, to bylo 17. listopadu někdy tak kolem čtvrté hodiny odpoledne, tak jsem viděl obrovskou kolonu antonů. To byla vojenská... To byla policejní auta, která byla tenkrát plná policajtů, který jeli na demonstraci. Protože ta demonstrace byla hlášená, to se vědělo, ten 17. listopad byl takový symbol studentského odporu. A přijel jsem domů, poslouchal jsem Svobodnou Evropu samozřejmě večer v pátek. Večer už někdy tak kolem deváté hodiny hlásili, co se stalo na Národní třídě.“

  • "V jakém stavu byl statek? Tak ten náš statek, nemůžu říct, že byl nějak zdevastovaný. My jsme ten chlév používali, tam byla jedna takzvaná záhumenková kravička, tu nám nechali, nebo rodičům. Takže vlastně po celou dobu jsme měli tu jednu kravičku, to mléko a tu záhumenku. Akorát s tím, že jsme nic neměli, ty stroje, který děda dal do družstva, tak nebyly, pole byly v takovém stavu, v jakém byly. Děda tam měl krásný aleje švestek a tak dále, to všechno bylo vytahaný. Pole byl jeden velký lán, zoraný ještě z kopce dolů, takže dole byla obrovská eroze půdy. První, co jsem udělal, jsem si vzal... Protože hned po revoluci, to bylo bláznovství si vzít všechno a s holýma rukama obdělat devět hektarů, to nešlo. A tenkrát ty restituce byly takový, že ty soudruzi dělali všechno možný, aby nám nic nemuseli vydat. To bylo hrozně zdlouhavý. Tenkrát to dědovi sebrali během jednoho dne, tady mám doklad o tom, a mně to pak trvalo čtyři roky, než mi něco vrátili. Ale první, co jsem udělal, tak jsem si vzal to pole tam dole, kde ta eroze byla největší, tam opravdu, tam to bralo břeh, tam půda doslova odtékala. Takže tam jsme si to vzali, tam jsme to zatravnili, tam jsme to zpevnili. No a postupně jsme získávali mechanizaci, tak jsem si ty pozemky bral a začali jsme takhle postupně hospodařit."

  • "Skaut jsem nebyl, bohužel jsem byl Pionýr. V té době, to byla 60. léta, to ještě byl tuhý komunistický režim a paní učitelka byla z takové rodiny, kde se to pěstovalo. Tenkrát to tak bylo. Tak jsme nejdříve byli, jak ono se to jmenovalo, Jiskřičky, nějaký odznáček jsme nosili. Pak jsme byli povýšení na pionýry, nosili jsme pionýrský šátky. Bylo to takový rozpolcení, protože ve škole mi něco vypravovali, pak jsem přišel domů a taťka, ne že by se mi úplně smál, ale tak nějak mi naznačoval, že jako se mu to moc nezdá nějaké nošení šátků a takovéhle věci. Jenomže nám bylo tenkrát šest sedm roků, takže jsme v tom měli trochu zmatek, nevěděli jsme, která bije."

  • Full recordings
  • 1

    Lestkov, 05.04.2019

    (audio)
    duration: 48:21
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Obnovil jsem dědečkovo hospodářství, měl jsem pocit morální odpovědnosti vůči předkům

Zdeněk Brožek na vojně (1983)
Zdeněk Brožek na vojně (1983)
photo: archiv pamětníka

Zdeněk Brožek se narodil 18. března 1957 v Radostné pod Kozákovem. Oba jeho rodiče pocházeli ze zemědělských rodin, a tak se jich velmi dotkla kolektivizace. Jeho děda byl donucen vstoupit do družstva a odevzdat veškerý majetek. Zdeněk vystudoval elektrotechnickou fakultu a v 80. letech pracoval jako správce počítačové sítě. V listopadu 1989 byl v Praze a 4. prosince se zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí. Po revoluci mu byly navráceny rodinné pozemky, na kterých začal opět hospodařit.