Marie Breníková

* 1949

  • „Jako všichni mladí lidé jsem chodila Palachovi na hrob. První, kdo mu postavil pomník, byl Řím. Italové mi poslali pohlednici s fotografií jeho pomníku. Jednou jsem šla na Olšany a potkala jsem tam paní Palachovou. Sebrala jsem trošku odvahu a říkala jsem: ‚Paní Palachová, já mám pohlednici pomníku. Možná, že by byl pro vás důležitější než pro mě. Kdybyste chtěla, já vám ho pošlu.‘ S paní Palachovou jsem si dopisovala. Chudinka mi vždycky psala: ‚Nepište nikdy na zadní stranu adresu. Nepište nic.‘ Musela být pod pěkným tlakem. Pro nás byl Palach – a je dodneška – člověk, který udělal neuvěřitelnou záležitost.“

  • „Všichni byli nadšení. Dubček byl Pán Bůh. Bylo to pro nás něco neskutečného, co se dělo. Úžasná atmosféra. Úžasná doba. Ale pak to najednou začalo být hektické. 21. srpna v půl páté ráno jsem jezdila autobusem do práce.“ – „Vlakem?“ – Autobusem. Rádio už hlásilo: ‚Zachovejte klid.‘ Říkala jsem si: ‚Co se to děje?‘ Vyšla jsem z domu na zastávku. Autobus přijel. Dojela jsem do Prahy. Všude byl klid. Nic se nedělo. Vysypali nás tenkrát na nábřeží. Vydala jsem se do Strojexportu.“ – "To bylo na Václaváku?“ – „To bylo na Václaváku. Když jsem přišla na Jiráskův most, myslím, že to byl Jiráskův most, tak pořád byl klid. Když jsem vstoupila na most, tak najednou náklaďáky a v nich seděli vojáci v helmách a mezi koleny drželi flinty. Byla jsem z nich tak vykulená, že jsem si myslela, že snad začala válka nebo co. Úplně jsem ztratila pojem, kde jsem. Musela jsem se ptát, jak se dostanu na Václavák. Nasměrovali mě, a když jsem došla na Václavák, už tam bylo veselo. Už se střílelo, protože první útok byl na muzeum.“

  • „Ten dům je naproti a pan Luigi je na balkóně. A teď mi začalo všechno docházet. Říkala jsem si: ‚Co já to tady vlastně vyvádím? Já ty lidi vůbec neznám. Já se s nimi nedomluvím. Já jsem se vlastně pozvala. Co já sem vlastně jedu dělat? Vždyť to je úplně absurdní situace.‘ Říkala jsem si: ‚Snad abychom to otočili a jeli zpátky. Já nevím.‘ Otevřela jsem dveře od auta a začala jsem se soukat ven. Pan Luigi stál na balkóně a smutně koukal, že jsme nepřijely. Najednou zbystřil, protože měl mojí fotografii a pronesl jenom: ‚Maria.‘ Řekla jsem jediné slovo, které jsem uměla italsky: ‚Si.‘ V ten moment se stalo to, co mi změnilo úplně celý život. Náves byla prázdná. Během minuty stál okolo nás dav, ale opravdu dav lidí. A teď jsme ze všech stran slyšely: ‚Český buchty, dobrý buchty. Já husárek malý, boty roztrhaný. Pepík koupil kozu, pětku za něj dal. Staré bábě dáme hrábě, aby s nimi hrabala, mladé holce dáme chlapce, aby ho milovala. Chleba, mlíko.‘ Toto všechno jsme slyšely. Dolovali z paměti všechno, co si pamatovali z doby, kdy byli u nás. Obklopili nás, ani zavazadla jsme nevyndaly. A teď se nám snažili všechno říct. Koukala jsem jako blázen. Opravdu mi to změnilo život, protože mě to tak oslovilo, že jsem tomu potom věnovala všechno. Pan Luigi sem jezdil. Jezdil sem s jinými lidmi. Dělali jsme spanilé jízdy po Čechách. Bylo to neuvěřitelné. Sháněli jsme přátele z doby první světové války. Podařilo se nám sehnat spoustu lidí, kteří se viděli po padesáti šedesáti letech. Neuvěřitelné věci.“

  • Full recordings
  • 1

    Unhošť, 17.10.2023

    (audio)
    duration: 34:22
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 27.03.2024

    (audio)
    duration: 02:23:22
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Takovou lásku jsem pak už nikdy nezažila

Marie Breníková na základní škole
Marie Breníková na základní škole
photo: Archiv Marie Breníkové

Marie Breníková se narodila 3. března 1949 v Kladně. Své dětství strávila v Pticích, kde její rodiče Jaroslav a Marie Breníkovi zdědili po svatbě, která se konala na jaře roku 1945, po otcových rodičích rozsáhlý statek. V druhé polovině šedesátých let se zcela náhodou dozvěděla o překvapivé historii své rodiny, která je se statkem spojena. Zjistila, že během první světové války bydleli a pracovali u jejích prarodičů Františka Breníka a Miroslavy Breníkové, rozené Špačkové, na statku italští vysídlenci z oblasti údolí Valle di Ledro v provincii Trento. V červnu roku 1969 odjela Marie Breníková na dovolenou do Itálie, kde navštívila rodinu Luigiho Gentiliho, který na jejich statku se svými rodiči a sourozenci jako dítě žil. Tato návštěva Marii Breníkové zcela změnila život. Od té doby zůstala s jeho rodinou v intenzivním kontaktu. Později za ní začali do Prahy jezdit i další Italové, kterým pomáhala vyhledat rodiny, u kterých během války žili. Kvůli těmto kontaktům Marii Breníkovou vyslýchala Státní bezpečnost. Během normalizace pracovala v centru Prahy jako úřednice, později jako požární technik. V sedmdesátých letech složila státní zkoušku z italštiny a průvodcovské zkoušky. Jako průvodkyně pracovala i v době natáčení v roce 2024.