Marie Breníková

„Všichni byli nadšení. Dubček byl Pán Bůh. Bylo to pro nás něco neskutečného, co se dělo. Úžasná atmosféra. Úžasná doba. Ale pak to najednou začalo být hektické. 21. srpna v půl páté ráno jsem jezdila autobusem do práce.“ – „Vlakem?“ – Autobusem. Rádio už hlásilo: ‚Zachovejte klid.‘ Říkala jsem si: ‚Co se to děje?‘ Vyšla jsem z domu na zastávku. Autobus přijel. Dojela jsem do Prahy. Všude byl klid. Nic se nedělo. Vysypali nás tenkrát na nábřeží. Vydala jsem se do Strojexportu.“ – "To bylo na Václaváku?“ – „To bylo na Václaváku. Když jsem přišla na Jiráskův most, myslím, že to byl Jiráskův most, tak pořád byl klid. Když jsem vstoupila na most, tak najednou náklaďáky a v nich seděli vojáci v helmách a mezi koleny drželi flinty. Byla jsem z nich tak vykulená, že jsem si myslela, že snad začala válka nebo co. Úplně jsem ztratila pojem, kde jsem. Musela jsem se ptát, jak se dostanu na Václavák. Nasměrovali mě, a když jsem došla na Václavák, už tam bylo veselo. Už se střílelo, protože první útok byl na muzeum.“

„Ten dům je naproti a pan Luigi je na balkóně. A teď mi začalo všechno docházet. Říkala jsem si: ‚Co já to tady vlastně vyvádím? Já ty lidi vůbec neznám. Já se s nimi nedomluvím. Já jsem se vlastně pozvala. Co já sem vlastně jedu dělat? Vždyť to je úplně absurdní situace.‘ Říkala jsem si: ‚Snad abychom to otočili a jeli zpátky. Já nevím.‘ Otevřela jsem dveře od auta a začala jsem se soukat ven. Pan Luigi stál na balkóně a smutně koukal, že jsme nepřijely. Najednou zbystřil, protože měl mojí fotografii a pronesl jenom: ‚Maria.‘ Řekla jsem jediné slovo, které jsem uměla italsky: ‚Si.‘ V ten moment se stalo to, co mi změnilo úplně celý život. Náves byla prázdná. Během minuty stál okolo nás dav, ale opravdu dav lidí. A teď jsme ze všech stran slyšely: ‚Český buchty, dobrý buchty. Já husárek malý, boty roztrhaný. Pepík koupil kozu, pětku za něj dal. Staré bábě dáme hrábě, aby s nimi hrabala, mladé holce dáme chlapce, aby ho milovala. Chleba, mlíko.‘ Toto všechno jsme slyšely. Dolovali z paměti všechno, co si pamatovali z doby, kdy byli u nás. Obklopili nás, ani zavazadla jsme nevyndaly. A teď se nám snažili všechno říct. Koukala jsem jako blázen. Opravdu mi to změnilo život, protože mě to tak oslovilo, že jsem tomu potom věnovala všechno. Pan Luigi sem jezdil. Jezdil sem s jinými lidmi. Dělali jsme spanilé jízdy po Čechách. Bylo to neuvěřitelné. Sháněli jsme přátele z doby první světové války. Podařilo se nám sehnat spoustu lidí, kteří se viděli po padesáti šedesáti letech. Neuvěřitelné věci.“