The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Brejníková (* 1923)

• narozena 20. prosince 1923 ve Vinařicích u Loun

• rok po jejím narození se rodina přestěhovala na Slovensko

• během ozdravného pobytu se osobně setkala s prezidentem T. G. Masarykem v Lánech

• studovala Štátne dievčenské reformné gymnázium v Žilině pod vedením ředitele Jana Trpáka

• v roce 1939 rodina odešla ze Slovenska zpět do Čech

• studia dokončila na lounském gymnáziu, maturovala 15. června 1942

• protože vysoké školy byly zavřené, vzdělání si dodělala na učitelském ústavu

• v roce 1945 nastoupila jako učitelka

• odmítla vstoupit do KSČ

• v roce 2024 žila v Lounech

Zdenka Brejníková, rozená Vimrová, se narodila 20. prosince 1923 ve Vinařicích u Loun. Vzpomíná, že z okna domu prarodičů, kde přišla na svět, bylo za jasného počasí vidět Krušné hory: „Dědeček měl strašnou radost, že jsem se narodila u nich, u dědečka a u babičky. Utíkal dolů na náves, kde je pomník padlých z první světové války. A tam do všech čtyř světových stran křičel: ‘Narodila se nám občanka,’” vzpomíná pamětnice.

První rok života strávila ve Vinařicích u prarodičů, pak rodina odešla na Slovensko. Kdykoliv bylo volno, vracela se k babičce a dědovi do milovaných Vinařic. Za tři a půl roku se narodil bratr, který se už hlásil ke slovenskému původu: „Já som Slovák od rodu, já nejsem Čech,” prohlašoval prý. Tak Zdenka trávila první léta života především ve Vinařicích. Když se blížil její nástup do školy, musela zůstávat na Slovensku mezi místními dětmi, aby se naučila perfektně slovensky. 

Školní léta na Slovensku

Do školy nastoupila v roce 1937, dva měsíce navštěvovala církevní školu, poté otec dostal prázdný strážní domek na trati, kam se rodina přestěhovala. K domku patřila pole, kde maminka, která byla ze selské rodiny a chybělo jí hospodářství, mohla pěstovat plodiny a chovat zvířata. Zdenka Brejníková vzpomíná, že obilí tehdy ještě mlátili cepy. Kvůli stěhování přestoupila na školu do vsi Hrabovo, k panu řídícímu Matouškovi, také Čechovi: „Tenkrát všichni kantoři byli Češi, profesoři byli Češi, protože na Slovensku byl buď Maďar, anebo negramotný,” připomíná. 

Čtvrtou třídu dokončila v okresním městě Bytča, v krásné nové budově postavené za první republiky. Osudové setkání přišlo, když se tatínek v Žilině seznámil s profesorem Rajmundem Žižkou: „Pan profesor Žižka se ho ptal: ‘Pane Vimr, vy nemáte jenom chlapce, vy máte také děvče. A co byste tomu řekl, kdybychom to zkusili na gymnáziu? Přeskočila by pátou třídu, doma byste to dohnali,’” líčí. Nastoupila tehdy na Reformné dívčí gymnázium v Žilině. Ředitel gymnázia Jan Trpák si ji oblíbil a často ji bral k sobě domů: „Pan ředitel můj život velmi ovlivnil. Naučil mě koukat se na Slovensko jinýma očima, naučil mě Slovensko milovat a Slováci byli strašně milí lidé,” vzpomíná vděčně. 

Dívčí gymnázium sídlilo vedle františkánského kláštera. “My jsme musely o hlavní přestávce chodit ven, když bylo hezky. A oni, ti kluci mnišský, si vystoupili a pozorovali nás. A my holky, když jsme byly větší, tak jsme se všelijak nakrucovaly,” popisuje s úsměvem. Školní život na Slovensku byl v té době silně provázán s katolickou církví. Každý školní rok začínal v kostele, kde se scházeli všichni žáci. Před kostelem vždy stál pan děkan s velkým prstenem, který museli všichni žáci políbit. Náboženské povinnosti byly přísné – každou sobotu povinná zpověď a v neděli svaté přijímání, s nutností předložit ve škole potvrzení o účasti. Farář vyžadoval od dětí dokonalou znalost desatera přikázání a dalších náboženských textů. Když někdo něco neznal, musel natáhnout ruku a dostal přes prsty. Tento přístup k dětem se mladé studentce Zdence silně příčil. Očekávala od kněze jiné chování, které podle svých slov znala z F. L. Věka – laskavější přístup k těm, kteří nebyli studijní typy. Tato zkušenost v ní zanechala trvalý odstup k církvi, který si nesla celý život.

Moje setkání s Tomášem Garriguem Masarykem

Nezapomenutelným zážitkem ze školních let bylo osobní setkání s prezidentem Masarykem. Zdenka byla na ozdravném táboře v Berouně a s dětmi jeli na výlet do Lán: „Procházeli jsme Lánskou oborou a proti nám dva bělouši, kočár a Masaryk. Zastavil. A jako dnes cítím jeho ruku na hlavě. Pohladil mě,” popisuje dojemně tuto vzpomínku. Prezident byl šťastný, že děti ze Slovenska jsou na ozdravném táboře v Berouně a přijely se podívat do Lán. „A řekl kuchařce, aby nám uvařila čaj, a ona nám na zámku v Lánech uvařila čaj. To bylo moje setkání osobní s prezidentem Masarykem,” dodává pamětnice. Tatínek Zdenky Brejníkové byl velkým masarykovcem a vlastnil plaketu vydanou v roce 1937 k prezidentovým 87. narozeninám. I za minulého režimu, kdy první československý prezident téměř zmizel z učebnic dějepisu, se ho snažila svým žákům připomínat. 

Andrej Hlinka, sladko spi, tvůj národ už netrpí

Významnou vzpomínkou z pobytu na Slovensku bylo také položení věnce na pohřbu Andreje Hlinky: „Když umřel Hlinka, tak já a Věra Veselá jsme nesly věnec,” vzpomíná Zdenka Brejníková. Musely s věncem vystoupat po kolenou na hřbitov v Rožumberoku, který byl na kopci. „A na tom věnci stálo: ‘Andrej Hlinka, sladko spi, tvůj národ už netrpí,’” dodává s tím, že pro dvě Češky bylo ponižující odkazovat Hlinkovi, že už národ jeho netrpí, přestože to byli právě Češi, kteří toho za krátkou dobu na Slovensku tolik vybudovali.

V roce 1939 se maminka rozhodla: „Za žádnou cenu na Slovensku nezůstaneme. Když chtějí být Slováci sami, ať jsou sami, a my půjdeme do Čech.” Rodina odjela vlakem přes Bílé Karpaty do Čech s nákladním vozem plným nábytku. Když přejeli Vlárský průsmyk, přišel průvodčí a řekl: „Pane Vimr, tak se Slováci trhli,” vzpomíná na cestu do rodné vlasti. Slovenské přátele opouštěla s těžkým srdcem: “Oni nás vyprovázeli s pláčem, maminka s nimi srostla, jak spolu pracovali na poli.” Později dostali byt v Černčicích, pravděpodobně díky tomu, že tam měli jejich příbuzní domy. Bylo to štěstí, protože Černčice praskaly ve švech nejen kvůli přílivu nových obyvatel po odtržení Sudet, ale právě i ze Slovenska. 

Maturovala jsem pět dní po vyhlazení Lidic

Přestup na lounské gymnázium byl těžký, ze samostatného dívčího gymnázia přišla do smíšené třídy s chlapci. „To bylo pro mě něco úplně nového,” přiznává. Také sociální rozdíly byly patrné: “Zatímco já jsem nosila skládanou sukni a hrubé řádkované punčochy, ostatní dívky už měly hedvábné punčochy a připravovaly se do tanečních,” vzpomíná. Maturovala 15. června 1942 – pouhých pět dní po vyhlazení Lidic. „Seděl tam německý pohlavár, sebrali nám před maturitou profesorku Chovaňákovou a profesora Horáka. Nikdo nevěděl proč. Prostě zmizeli,” vzpomíná na atmosféru strachu. (Dne 11. února 1942 byla na 30 lounských občanů uvalena tzv. předstižná vazba kvůli pádu německého vojáka při jedné ze slavností na památku padlých německých vojáků, jedním z nich byl právě Bořislav Horák. Ti byli umístěni do Malé pevnosti v Terezíně, profesor Horák byl ještě téhož roku a ve zdraví propuštěn. Na profesorku Štěpánku Chovaňákovou přišlo v době maturit anonymní udání v souvislosti s atentátem na Heydricha, 5. června byla zatčena, 10. června byla naštěstí propuštěna. Karel MAREŠ, Dějiny Gymnázia v Lounech, Louny 2011.) Vysoké školy byly zavřené, pamětnice se ale dále věnovala přípravě na dráhu učitelky alespoň na učitelském institutu, studovala filozofii, češtinu, krasopis, zpěv a tělocvik. 

Za války měla největší strach z toho, když sirény začaly ohlašovat nálety: “Pivovar tady měl studánky v polích, tam jsme utíkali před nálety. Já na to nikdy nezapomenu, nechtěla bych to prožívat znovu,” říká. Mezi nejstrašnějšími vzpomínkami z válečných let zůstalo také bombardování Drážďan v únoru 1945: “Nepřeju vám vidět, když hořely Drážďany. To bylo, jako kdyby to hořelo tady za plotem. Tak to bylo blízko, vidím to jako dnes před sebou,” říká i po 80 letech. 

Oslavy konce války byly i v Lounech velkým svátkem: „Nedovedete si to představit, 9. května, to byly Louny na nohou. Chodili jsme s trikolorami a všichni byli šťastní. Ale já jsem měla smutek, protože zemřel tatínek,” popisuje atmosféru osvobození. Konec války tak prožívala s rozporuplnými pocity. Na jedné straně radost z osvobození, na druhé straně smutek ze smrti tatínka: “V 17 letech už musel na Piavu, přežil dvě světové války, stěhování na Slovensko a zpět a pak 22. června 1945 zemřel.” 

Zatímco ostatní spolužáci z gymnázia si po roce 1945 dodělávali vysoké školy, ona musela kvůli smrti tatínka nastoupit do práce, aby pomohla živit rodinu. Právě v této době začala svou učitelskou dráhu, která měla trvat 33 let: “Měla jsem výborné děti a výborné rodiče,” říká s láskou. Nikdy nepsala poznámky, vše vyřídila domluvou. Rodiče žáků ji podporovali a ona se těšila na schůzky, kde si s nimi povídala o dětech. V dnešní době už by však za žádnou cenu učit nechtěla. 

Přihlášku jsem hodila do koše

Politickou situaci brala takovou, jaká byla, obtěžovalo ji ale, že ke každému výročí strany musela s dětmi nacvičovat vystoupení. Na jednom z vystoupení v Lounech na výstavišti zpívaly děti píseň “Zelení hájové”. I v tomto prostém textu našel tehdejší funkcionář z okresního národního výboru podezřelý obsah. Přišel za ředitelem školy s varováním, ať si dají pozor na slova. “A já jsem říkala: ‘Ale řekněte, co je na tom špatného, když se to normálně zpívá? Proč ve všem hledají vši? Proč na všem hledají něco proti sobě?’”

Tlak na vstup do Komunistické strany Československa (KSČ) se nevyhnul ani učitelům. Zdenka Brejníková vzpomíná na situaci, kdy ona i její manžel, který také učil, našli jednoho rána na svých stolech přihlášky do KSČ. “Já říkám: ‘Vašku, máš taky přihlášku na stole?’ A on říkal: ‘Jo, už jsem to hodil do koše.’ Tak já taky.” Když později přišel ředitel a ptal se, jestli nevstoupí do strany, řekli mu, že už jsou ve straně v Černčicích, ačkoli nebyli nikde. Jejich nestranictví mělo pro rodinu do budoucna důsledky – jejich dcery se nedostaly na vysokou školu, vystudovaly gymnázium. Události roku 1968 prožívala rozporuplně: “Vítala jsem sovětské vojáky v roce 1945 v Praze, vítala jsem Beneše, Svobodu a v roce 1968 mě to najednou překvapilo, proč si někdo pozval na pomoc ruskou armádu. Kdo si je sem pozval, tak ať trpí, já jsem je sem nezvala.” K politice měla jasný postoj podle tatínkovy rady: „Děti, v životě dělejte všechno s láskou, třeba zametejte ulice, ale jenom nedělejte politiku. Politika je svinstvo.” 

V roce 1973 jí bylo 50 let a 12 dní po jejích narozeninách jí 22. prosince v 54 letech zemřel manžel: “To byl nezapomenutelný rok, kdy se mi zbořil svět,” vzpomíná bolestně. Zdenka Brejníková zůstala jako jediná žijící absolventka lounského gymnázia z roku 1942 a dožila se 100 let. Pravidelně se (kromě covidových let) každý rok scházela se svými bývalými žáky, kterým je již 75 let a kteří jí říkají „naše paní učitelka”. V roce 2024 žila v Černčicích.