The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Braunová (* 1950)

• narodila se 25. ledna 1950 ve Vsetíně

• dětství prožila ve Velké Úpě v Krkonoších, v rodině s německými kořeny

• v roce 1956 nastoupila do první třídy, česky tehdy uměla jen několik slov

• po základní škole vystudovala dvouletou ekonomickou školu, maturitu si doplnila večerním studiem v roce 1971

• v roce 1972 se provdala za Huberta Brauna a přestěhovala se do Žacléře

• pracovala nejprve ve st. podniku Krkonošské hotely, poté v Elektroporcelánu a nakonec na úřadě v Žacléři

• s manželem vychovali dvě dcery

• v roce 2025 žila v Žacléři

Marta Braunová, rozená Heringová, prožila život poznamenaný nejen historickými událostmi druhé poloviny 20. století, ale i tím, že pocházela z německé neodsunuté rodiny z bývalých Sudet. Zde se po válce začaly prolínat osudy nově příchozích Čechů a německých rodin, které v Československu zůstaly. Všichni se museli naučit žít v nových podmínkách poválečného uspořádání, kdy do jejich každodenního života zasahoval komunistický režim. 

Návrat do hor, kde dřív žili jejich předci

Marta Braunová přišla na svět 25. ledna 1950 ve Vsetíně. O tři roky později se rodina přestěhovala do Velké Úpy, protože právě Krkonoše byly místem, odkud německá rodina její maminky Gertrudy Heringové původně pocházela a kde před válkou i během ní žila. Během války na straně Německa bojoval i jeden ze strýců Marty Braunové, Franc, který však padl v Rusku v roce 1942. 

Po druhé světové válce jejich rodinu nečekal odsun, podobně jako se to stalo tolika jejich krajanům. Dědeček malé Marty pracoval v lese a tehdejší stát tyto dělníky potřeboval. Nepřesunuli se proto do Německa, ale nejprve do Hradce Králové, kde strávili dva roky, a poté právě do Vsetína. Dědeček Josef Hering tam zemřel a nedožil se možnosti návratu do svého původního domova. Vrátila se však pamětnice se svou matkou Gertrudou, babičkou Marií a dalším strýcem Fridolinem. Společně bydleli v chalupě, která původně patřila rodině babičky Marie, ale v 50. letech ji už vlastnily Státní lesy. 

Doma víra i němčina, ve škole pionýři a čeština 

V roce 1956, kdy malá Marta nastoupila do první třídy, se její matka provdala a pamětnice tak získala otčíma. Ve Velké Úpě s ní do školy nastoupilo jen dalších devět dětí. „Uměla jsem česky tak pět slov,“ říká. V rodině se mluvilo německy, protože babička Marie česky vůbec neuměla. Pamětnice na svoji babičku vzpomíná s láskou, a to přesto, že vedli skromný život a ona sama musela od raných dětských let v domácnosti hodně pomáhat.

Vybavuje si také učitele Stanislava Ondráčka, který jí jako šestileté dívence připadal v jeho 45 letech jako stařec, nic to však neměnilo na skutečnosti, že ho měla velmi ráda. Na rozdíl od jiné učitelky, která byla poplatná tehdejšímu komunistickému režimu. Vyžadovala od svých žáků, aby se všichni bez výjimky zapojili do jiskřiček i Pionýra. V době, kdy Jurij Gagarin letěl do vesmíru, byli žáci nuceni zapsat si údaje do svých žákovských knížek a učitelka jim o tom celý den vyprávěla. Stavěla se i proti jejich účasti v hodinách náboženství. 

Marta Braunová vzpomíná, že její matka, Gertruda Heringová, byla silně věřící katoličkou: „Úplně tomu propadla.“ Chtěla po své dceři, aby chodila do kostela, ale učitelka ze školy jí to naopak zakazovala. Situace, kdy se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny, zapříčinila, že si kostel nikdy úplně neoblíbila. V 60. letech sice bylo povoleno chodit na náboženství, ale jeden rok se pamětnice rozhodla přihlášku vůbec nepodat. Když se to matka dozvěděla, musela to být právě babička, která se za ni u matky přimluvila, aby tam nemusela: „Maminka se dozvěděla, že jsem to neodevzdala, a moje babička byla tak hodná, že jí řekla: ‚Tak ji nech, když se jí děti posmívají. Tak ji nech, nenuť ji.’“ V této době v tehdejším Československu docházelo k pronásledování věřících a náboženskou svobodu režim deklaroval jen formálně. Režim věřící postihoval a víru vnímal jako hrozbu a různými způsoby se snažil církevní činnost omezit. „V 60. letech se od řady věcí upouštělo,“ uvádí pamětnice i k různým církevním svátkům a tradicím. Sama byla pokřtěná, i na prvním přijímání byla, ale na biřmování, které se mělo uskutečnit v jejích 15 letech, už nedošlo. 

Politika ji nezajímala, ale režim se zajímal o její rodinu

Po základní škole začala Marta Braunová studovat dvouletou ekonomickou školu, kterou ukončila v roce 1967, poté nastoupila na místo úřednice do st. podniku Krkonošské hotely. Až později se rozhodla doplnit si vzdělání a roku 1971 v rámci večerního studia složila maturitu. V době jejích studií došlo také ke vstupu vojsk armád Varšavské smlouvy do Československa. „Děvenko moje, já snad zažiju třetí světovou válku,“ bála se babička pamětnice ve dnech srpnové invaze. Třetí světová válka sice nezačala, ale Československo na dalších 20 let sevřela tzv. normalizace. Ta s sebou přinesla mimo jiné i prověrky, které zjišťovaly politické názory zaměstnanců. Tomuto se nevyhnula ani Marta Braunová: „Řekla jsem jim, že mě politika nezajímá,“ uvádí k dané době. Ovšem komunistický režim se velmi zajímal o to, jak se občané chovají i co si myslí. Pocítila to i pamětnice, která se v roce 1972 vdala a přestěhovala se svým manželem, Hubertem Braunem, do Žacléře. Postupně se jim v letech 1974 a 1979 narodily dvě dcery. A ve chvíli, kdy první z nich chtěla na střední školu, postavil režim Huberta Brauna před rozhodnutí: buď vstoupíš do komunistické strany, nebo se tvoje dcera na školu nedostane. Manžel se rozhodl kvůli své dceři ustoupit a členství přijal. „Po roce 1989 průkazku zahodil,“ uvádí pamětnice. 

Jak jsme tu zůstali a žili si svoje

Manžel pamětnice pocházel také z německé rodiny. Otec Huberta Brauna během války narukoval a bojoval v Rusku. Na rozdíl od pamětnice uměl malý Hubert česky dobře. I jeho rodina nebyla odsunuta a on zůstal na horách, kde měl příležitost hrát si s českými vrstevníky. Vystudoval lesnickou školu, po které dostal vlastní lesnický úsek právě v Žacléři. Marta Braunová zde začala pracovat pro Elektroporcelán. Díky tomuto zaměstnání získali i domek, který později dokázali odkoupit. Dostávali také různé poukazy na rekreaci, kterou si jejich dvě dcery vždy velmi užily, zvláště proto, že měly příležitost seznámit se s jiným prostředím, než které znaly z Krkonoš. Mají tak na dětství hezké vzpomínky, stejně jako měla i Marta Braunová, která si toto životní období hodně spojuje se svojí hodnou babičkou. 

Ta se v roce 1969 odstěhovala do západního Německa, společně se svojí druhou dcerou a zetěm. Zemřela tam o deset let později. Maminka pamětnice se za ní stihla ještě několikrát dojet podívat, a to i přesto, že cestování do západního Německa nebylo před rokem 1989 snadné. Odjela vždy pouze na pozvání. Když se vrátila, mluvila mimo jiné o tom, jak je tam všude dostatek všeho zboží. To mohla rodina Marty Braunové poznat až po sametové revoluci, která proběhla na konci roku 1989. „Situace se zásobováním se pak postupně zlepšovala. A konečně jsme se mohli také jet podívat za tetou a strýcem do Německa,“ vzpomíná pamětnice. 

Podnik Elektroporcelán, ve kterém v té době pracovala, prošel na začátku 90. let privatizací, pamětnici byla nabídnuta nová pozice, se kterou ale nesouhlasila, a tak odešla. Později vystřídala několik pracovních míst, než začala působit na úřednickém postu v Žacléři, kde vytrvala až do svého odchodu do důchodu. 

Pád železné opony s sebou nepřinesl jen možnost cestovat do zahraničí a změnu podnikatelského prostředí, ale také pomalu začalo docházet k vyrovnání s odkazem česko-německých vztahů, které poznamenala druhá světová válka i poválečný odsun Němců z bývalých Sudet. Němci začali naplno využívat možnosti vrátit se zpátky a podívat se do míst, odkud pocházeli buď oni sami, nebo jejich předkové. Pro mnohé to znamenalo příležitost znovu najít své kořeny a navázat vztah s místy svého původu.