The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Alexander Bory (* 1949)

Otočit antény na východ

  • narodil se 25. července 1949 v Praze

  • pochází z rodiny maďarských přesídlenců

  • vystudoval gymnázium

  • po vojně se přes službu u VB dostal k radiotechnické kontrarozvědce (VI. správě SNB)

  • v roce 1986 absolvoval Vysokou školu SNB

  • převelen jako analytik k radiotechnické rozvědce

  • absolvoval stáž u východoněmecké Stasi

  • po listopadu 1989 se snažil radiotechnickou rozvědku přizpůsobit novým poměrům

  • měl za sebou úspěšné akce proti Iráku

  • účastnil se prozrazené akce na území tehdejšího SSSR v květnu 1991

  • po této akci postaven mimo službu, po doporučení nadřízeného odešel na vlastní žádost ze strachu o bezpečnost svou i své rodiny

Na jaře 1991 překročili tehdejší československo-sovětskou hranici dva Češi. Měli u sebe pověření obchodních cestujících společnosti  Interpramen a kromě osobních věcí i fotoaparát a videokameru. Ale spíše než pivo a zakarpatské vesničky je zajímala jiná věc – retranslační věž na kopci kousek od pohraničního města Užhorodu. Jejich mise se však zkomplikovala.

„Přiblížili jsme se k tomu zájmovému zařízení a já jsem zjistil, že jsme sledovaní,“ říká Alexander Bory, někdejší specialista na sledování radiokomunikačního provozu odposlechy XIII. S SNB a první šéf radiotechnické rozvědky v porevolučním Československu. Akci sám naplánoval se souhlasem tehdejšího šéfa Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Radovana Procházky. Cílem bylo provést fotodokumentaci radiokomunikačního uzlu tak, aby mohli později odborníci určit, kudy se ubírá signál a kde je možné ho odposlouchávat. Následovat mělo zřízení monitorovacího pracoviště ve slovenských Košicích. Radiotechnická rozvědka tak chtěla „otočit antény na východ“ a začít pracovat proti Sovětskému svazu.

„Věděl jsem, že když vezmu do ruky fotoaparát, neskončí to dobře. Tak říkám kolegovi: ‚Karle, teď provedu manévr, kterému se říká obrana proti sledování‘, a odbočil jsem do opuštěného lomu,“ říká pamětník. Z honičky se šťastně dostali a odjeli přes Maďarsko a Rakousko zpátky do Prahy. Za týden nadřízení Alexandra Boryho postavili mimo službu. „Nikdo mně nic neřekl. Absolutně nic,“ vzpomíná.

Od počátku chtěl ke zpravodajským službám

Alexander Bory se narodil 25. července 1949 v pražské vinohradské nemocnici. Rodiče byli maďarští vysídlenci z jižního Slovenska. Otec Alexandra nepodepsal reslovakizační dekrety a tím přišel o veškerý majetek, který jeho tatínek a děda vlastnili – kovárnu, pozemky, zemědělské stroje apod. . Bydleli ve stavební buňce a byli bez státní příslušnosti. Později se rodina přestěhovala do malého bytu ve Staré Boleslavi, kde Alexander absolvoval gymnázium J. S. Machara v Brandýse nad Labem. Psal básně a zajímal se o klasickou filozofii. Chtěl se přihlásit do kněžského semináře v Litoměřicích, ale nakonec se rozhodl pro filozofickou fakultu. Na univerzitu ho třikrát po sobě nepřijali, a tak musel v roce 1971 nastoupit na vojnu, kde působil jako operátor u kontroly rádiového provozu.

Stejnou práci chtěl dělat i v civilu. Správně odhadl, že něco takového patří pod ministerstvo vnitra, dostat se tam ale musel oklikou přes službu u Veřejné bezpečnosti (VB). Od září 1971 do května 1973 proto sloužil jako hlídkový příslušník na obvodním oddělení VB na pražském Žižkově.

„Nadstrážmistr Bory není pro službu u VB vzhledem ke své neprůbojné povaze žádným přínosem, je nesamostatný a ustrašený,“ konstatuje v posudku z února 1973 náčelník okrsku major Antonín Šik. Od komunistického esenbáka se čekalo, že „pro ránu“ nepůjde daleko, a to pamětníkovi nesedělo. Tehdejší poměry na oddělení přibližuje vzpomínkou na kolegu policistu, který se bavil tím, že „popravoval“ místní Romy střelbou z pistole se slepými náboji.

V květnu 1973 nastoupil k VI. správě SNB neboli Správě výkonné zpravodajské techniky, která byla součástí StB. V turnusech prohledával rádiové frekvence, zda na nich nevysílá nepřátelský agent. Tehdejší technika umožňovala zhuštění sdělení do několika vteřin (maximálně tři sekundy), ty pak musel operátor zachytit a nechat zaměřit prostor, odkud vysílání šlo. Byla to sice vysněná, ale ve skutečnosti příliš jednotvárná práce a za celá léta se údajně nepodařilo odhalit ani jednoho vyzvědače.

Na krátké období mezi lety 1976 až 1977 odešel z rodinných důvodů do civilu. V té době pracoval jako redaktor závodních novin neratovické Spolany. Po roce se do služeb ministerstva vnitra vrátil a v roce 1986 absolvoval Vysokou školu SNB – fakultu Státní bezpečnosti. Rigorózní zkoušku, která mu přiznala titul JUDr., přitom obhájil na Karlově univerzitě. Poté se dostal ke XIII. S SNB zajišťující mimo jiné rádiovou rozvědku, kde sloužil jako analytik – vyhodnocoval informace týkající se odposlechů Západu.

Medaile za pomoc při odhalení agenta

Přelomovou událostí byla pro Alexandra koncem roku 1988 stáž ve východním Německu (NDR). „Jejich partnerská tajná služba Československu nabídla, aby vybralo odborníky a oni je vyškolí v analytice,“ říká Alexander Bory. Jeli tenkrát dva, jeden za rozvědku a druhý za kontrarozvědku. Pamětníka tehdy překvapilo, že východoněmecká tajná policie Stasi je schopná nahrávat všechny radiotelefony na území tehdejšího západního Německa včetně vysoce postavených politiků.

Stasi už tehdy měla podle Boryho databanku hlasů západoněmeckého rivala, tajné služby BND, a měla rovněž dobře podchycené všechny její příslušníky. S odposlechy jí tehdy pomáhalo i Československo. Některá zařízení byla kvůli rozmístění signálů z vysílacích věží v Československu a kufříky s nahrávkami se odtud každý týden vozily do NDR.

Monitorovala se například faxová komunikace západoněmeckého ministerstva zahraničí, které v té době vedl Hans-Dietrich Genscher, nebo dění kolem bavorského premiéra Franze Josefa Strausse. Stasi pak předávala StB své poznatky o komunikaci československých emigrantů na Západě. „NDR se přitom nechtěla příliš dělit o informace se sovětskými kolegy,“ komentuje spolupráci cizích zpravodajských služeb Alexander Bory.

V březnu 1989 dostal pamětník stříbrnou medaili a dva tisíce korun od maďarského ministerstva vnitra. Ocenilo ho za to, že ve spolupráci se Stasi pomohl odposlechy odhalit diplomata, který na maďarské ambasádě v Londýně spolupracoval s britskou rozvědkou. Co se s ním pak stalo, Alexander Bory neví.

Proti novému protivníkovi

Listopadová revoluce radiotechnickou rozvědkou otřásla. Služba utlumila svoji činnost na všech třech klíčových odposlouchávacích stanovištích a velení odešlo. Pamětník zůstal nejvyšším činitelem a z vlastní iniciativy převzal vedení. Odmítl splnit rozkazy generála Aloise Lorence ke skartaci materiálů a snažil se prosadit, aby služba mohla fungovat i v nových podmínkách.

Požádal o přijetí u nového náměstka ministra vnitra Viliama Ciklaminiho a vzal s sebou složku faxových odposlechů německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera. „Proboha, jak jste k tomu přišel?“ užasl Ciklamini a Alexander Bory mu začal vysvětlovat, co všechno radiorozvědka umí a jak je možné ji využít.

Místa v rozvědce tehdy podle pamětníka obsadili výhradně komunisté vyhození po roce 1968 vesměs z bezpečnostních složek, což byl i případ bývalého rozvědčíka Ciklaminiho. „Do politických funkcí se pak dostali bývalí disidenti, kteří se starali hlavně o to, aby měli ledničky plné alkoholu a lukrativní místa pro své kamarády,“ přibližuje pamětník svůj pohled na tehdejší stav státní správy. Faktem ale je, že první dva roky po sametové revoluci položily základ tajným službám obou států vzniklých z tehdejšího Československa a radiotechnická rozvědka tu sehrála svoji roli. 

V roce 1990 zachytilo pracoviště ve slovenské Stupavě zprávu  iráckého velvyslanectví z Budapešti, že tehdejší režim Saddáma Husajna ví o plánu Američanů dosadit do čela vlády v Kuvajtu spolupracovníka CIA a chystá se tím zkompromitovat Spojené státy. Informaci předal Alexander Bory svému šéfovi, generálovi a bývalému protikomunistickému odbojáři a politickému vězni Radovanu Procházkovi, a tajná služba za ni později dostala ocenění v centrále CIA v Langley. Tam už ale pamětník chyběl.

Namísto pochvaly nucený odchod

Přestože náměstek Ciklamini a šéf ÚZSI  Procházka plány na obnovení radiotechnické rozvědky podporovali, musel Alexander Bory nakonec z ministerstva vnitra odejít. “Byl jsem upozorněn, že mi hrozí fyzická likvidace, pokud v radiotechnické rozvědce zůstanu. Generál Procházka mi poradil, ať si hledám práci u amerických firem. A tak jsem odešel na vlastní žádost se všemi nároky, ” vysvětluje ukončení zaměstnání Alexander Bory. Dodnes přesně neví, nakolik v jeho vynuceném odchodu hrála úlohu akce v Užhorodu. Tehdy se vymýšlely různé způsoby, jak naložit s bývalými rozvědčíky. Sloužili v ochrance nebo šli dělat policejní vyšetřovatele a někteří museli odejít úplně.

To byl i případ Alexandra Boryho, který poté jen obtížně sháněl stálou práci. „Mým prvním zaměstnáním byl asistent obchodního ředitele Porcely plus,“ říká. Působil například i v Investiční a poštovní bance (IPB) nebo v ČKD dopravní systémy. Dlouho tam ale nevydržel, protože se, jak říká, dostával do problémů, když oznámil tunelování. V jedné ruské společnosti zase přišel na to, že funguje jako zástěrka pro činnost vojenské rozvědky GRU. Také podnikal; dnes už je v důchodu a angažuje se například v koncepci bytové politiky Česka.

Teprve delší dobu po svém vyhození se dozvěděl, že se s ním počítalo na stáž na Západě a na ministerstvu vnitra ho hledali lidé z CIA. „Nikdo jim ale kontakt na mě nepředal,“ říká pamětník a domnívá se, že za jeho nuceným odchodem stály zájmy Moskvy, která si v Československu a Česku udržela ve státním aparátu značný vliv i po roce 1989. „Rusové historicky nikdy neunesli, že museli opustit naše území. Jenže odjeli s tanky a přišli s dolary,“ dodává Alexander Bory. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Šárka Kuchtová)