JUDr. Alexander Bory

* 1949

  • „My jsme měli pracoviště na Slovensku, blízko rakouských hranic, které bylo schopné sledovat komunikaci spojů, velvyslanectví, konzulátů a všeho. A mezi jiným se nám podařilo zachytit informaci iráckého konzulátu nebo velvyslanectví v Budapešti. A tam vlastně Irák získal informaci, že se uskutečnila schůzka ředitele CIA v Kuvajtu s někým, a komplet zápis té schůzky včetně telefonního čísla na šéfa CIA [Wiliama H.] Webstera, takže já jsem mu v té době mohl zavolat, to bylo jeho přímé číslo. A protože jsem se v NDR naučil ty postupy, tak jsem věděl, že nemůžu vzít originál té zprávy a někam ho odnést. Protože jsem věděl, že ty blbí lidi, promiňte to slovo, kteří se vrátili z Marsu, ti osmašedesátníci, tak to prostě vyslepičí a zboří vlastně ten princip toho pramene, že to je z radiorozvědky. Tak jsem celou zprávu do písmene nechal přepsat do písemné podoby. Tak jak byla, bez ničeho, jsem ji sebral a šel jsem rovnou bez nějaké subordinace, protože ten člověk, který měl být můj šéf, si nechal přinést do kanceláře gauč, že ho bolí záda, a pořád tam ležel a nějak byl nemocný. Tak já jsem šel a odnesl jsem to generálu Procházkovi. A teď se o mně rozšířilo, že já bych byl býval schopen tuto zprávu dát Rusům. Čili už mě začali pomlouvat a Procházka věděl, on si pozval analytiky, věděl, co jsem mu dal do ruky. V té době to byla skutečně neuvěřitelná bomba. Tam šlo o vraždu, oni ho zavraždili, toho emíra, tam je popsaný celý ten případ. Schůzka šéfa CIA a prince v Kuvajtu, na čem se Američani dohodli a tak dál. Na tu dobu to ukazovalo něco obrovského, vezměte si, že byl rok 1990. A já jsem skončil tak, že jsem vlastně musel odejít ze služby, protože jsem nebyl proruský.“

  • „Já jsem šel za Ciklaminim, říkám: ‚Podívejte se, Lorenc vydal rozkaz, že se má všechno skartovat, že ty služby mají [všechno zastavit?].‘ Já jsem to nezastavil, na vlastní zodpovědnost, já jsem se jakoby delegoval do té funkce toho šéfa. Protože já jsem měl největší hodnost v té radiorozvědce, byl jsem šéf analytiky, a nikdo jiný tam nebyl. Řekl jsem si, přece se toto nedá zlikvidovat, a tak jsem chodil na vnitro, všude, a dostal jsem se k Ciklaminimu. Ukázal jsem mu nějaké dokumenty a on na to: ‚To si robíte zo mňa srandu!‘ Protože četl faxy [německého] ministra zahraničí [Hanse-Dietricha] Genschera. A jako tohle že se dá získat? Ti lidi neměli vůbec představu, oni byli od roku 1968 mimo. Já vám to řeknu takto – tady vůbec nebyla situace, že se to otočí jinam. Oni pořád, převážná část lidí doufala, že ty komunisti tady zůstanou. A na rozvědku a dál, všude se vrátili bývalí vyházení komunisti, tam se nikdo jiný nedostal. A oni si mezi sebou začali parcelovat ty pozice, v iluzi, že to tak bude fungovat. A pak přišel pan generál Procházka, který byl nezávislý, a ten to začal čistit. Ale to nebylo... to byl strašný Augiášův chlév. A já jsem v té době s ním komunikoval, mám tady ty dokumenty, kdy jsem musel podat zprávu o té radiorozvědce, kde jsem dělal. Čili charakteristiku lidí a proč by se měla zachovat.“

  • „Vymyslel jsem takovou akci s generálem Procházkou, že bychom mohli vybudovat v Košicích pracoviště proti Rusku. Protože bylo vidět, že v Užhorodu je ta věž retranslační, kde jsou ty věci. Jenže bylo potřeba jet na místo a zjistit, kam jsou natočené ty antény, jaké a tak. Takže jsme vymysleli rozvědnou akci, já s jedním kolegou. Všechno se naplánovalo, legalizace, jeli jsme, že tam je Staropramen, měli jsme takového velkého žigula, já jsem řídil. Jen tak perlička, já jsem si ve dvaačtyřiceti udělal řidičák, já jsem do té doby žádné auto neřídil.“ – „A ten Užhorod, to mluvíme o nějakém roce 1996?“ – „Ne, to bylo v roce 1991. Což bylo šílený. Protože jsem říkal, máme techniku, umíme, mohli bychom ruské spoje odposlouchávat v Košicích nebo ještě blíž k hranicím, to šlo. Takže se celá akce do detailu připravila, já jsem měl s sebou vybavení, kameru, všechno. No a přejeli jsme s kolegou hranice, vjíždíme do města, blížíme se nějak k té věži a nějaký smysl mi říkal, že to je špatně. To máte někde tady. A říkám: ‚Hele, jsme sledovaný, někdo na nás visí, to je provalené, ta akce.‘ Takže jsem nemohl vytáhnout ani kameru. A říkám: ‚Ty, hele, musíme ujet, protože jak nás tady chytnou, to je konečná.‘ Řídil jsem já, a abych zjistil, jestli jsem doopravdy sledovaný, tak jsem jel – představte si situaci, jedete po hlavní, to byla rovná silnice – a najednou se nad námi objevil vrtulník. Já jsem říkal: ‚To už Rusové nasadili vrtulník a je vymalováno!‘ Tak jsem záměrně zajel jakoby do lomu. A oni, jim to nedošlo, tak se za mnou objevili. Takže jsme zjistili, že mě sledují. Tak jsme odjeli, přes hranice jsme se vrátili domů. Celou noc jsem řídil přes Maďarsko, zastavili jsme se u mé příbuzné v Pápě, před Rakouskem, protože já jsem měl pasy, všechno. A přijel jsem domů, napsali jsme hlášení, to bylo v květnu, a byl jsem postaven mimo službu.“

  • „Jednak se tam učilo nebo přednášelo, jakým způsobem se ty informace získávají. Máte jednu a druhou anténu, mezi ní probíhá nějaký svazek informací a teď se hledalo, mělo to boční laloky, něco to vyzařovalo a ten signál se dal zachytit, někde, to se dalo najít rádiovým postupem. Tak proto NDR bylo tady, protože z Německa to vyzařovalo sem a my jsme mohli z toho pořizovat nahrávky. Už v té době byli Němci schopni odposlouchat každý radiotelefon na území Německa a nahrát ho, když jsme znali číslo. Takže oni nahráli třeba, to byla obrovská aféra s těmi odposlechy Strausse, a to všechno se vyrobilo u nás. Oni nahráli rozhovory řidiče a pak to přes novináře pustili s tím, že se to děje v Německu, ale to se vyrobilo tady. A ta analytika sleduje, jak funguje třeba německá rozvědka, a oni už tehdy měli databázi, hlasovou, pracovníků BND. Takže když zavolal, věděli, že mluví teď plukovník ten a ten. Takže měli kartotéku, a já když jsem do té kartotéky přišel, tak jsem se úplně zděsil. Říkám, tohle všechno se už teď na ty lidi ví. No a pak přišla revoluce a mám informace, ale to jsou takové střípky, že první, co udělali Američani, tak chtěli získat všechny tyto informace z NDR. A oni mě tady měli hledat a někdo záměrně zatajil, kde mě ti Američani najdou. Takže jsem z té hry jaksi vypadl a vím, kdo to udělal. On dělal s Rusy. O mně se vědělo obecně, protože každý byl tak trochu umazaný, protože každý byl v Rusku na školení, musel něco podepsat, a já jsem za celý život, byť jsem sloužil, takový závazek nikdy nikde nepodepsal.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.08.2020

    (audio)
    duration: 02:00:26
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Hradec Králové, 11.09.2020

    (audio)
    duration: 01:52:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Hradec Králové, 03.12.2020

    (audio)
    duration: 01:52:10
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Otočit antény na východ

Alexander Bory, dobová fotografie
Alexander Bory, dobová fotografie
photo: archiv pamětníka

Alexander Bory se narodil 25. července 1949 v pražské vinohradské nemocnici. Jeho rodiče, otec Alexander a matka Margita, byli pováleční maďarští vysídlenci z jižního Slovenska a seznámili se na stavbě železnice nedaleko Havlíčkova Brodu. Oba pracovali v dělnických profesích, a mladý Alexander tak mohl studovat na gymnáziu. Po maturitě uvažoval o studiu teologie, ale nakonec se přihlásil na filozofickou fakultu. Ke studiu ho nepřijali, a tak musel na vojnu, sloužil u spojařů, kteří kontrolovali rádiový provoz. Podobnou práci chtěl dělat i nadále, a tak se přihlásil k Veřejné bezpečnosti (VB). Po návratu z vojny oblékl na podzim roku 1971 uniformu příslušníka na oddělení VB v Praze na Žižkově. Na jaře 1973 se dostal k VI. správě Sboru národní bezpečnosti, kde se ve směnném provozu podílel na monitorování rádiového vysílání. V roce 1986 vystudoval Vysokou školu SNB a přešel jako analytik k radiotechnické rozvědce (XIII. správa SNB). Koncem roku 1988 absolvoval stáž u východoněmecké tajné služby Stasi, která patřila v oblasti odposlechů ve východním bloku ke špičce a spolupracovala i s československou Státní bezpečností. Po listopadové revoluci se pamětník stal nejvýše postaveným příslušníkem radiotechnické rozvědky a snažil se tuto tajnou službu přizpůsobit novým okolnostem. Měl zásadní podíl například na odposlechu informace, která uchránila Američany na Středním východě od politické blamáže. Snažil se přeorientovat potenciál radiorozvědky na rozpadající se Sovětský svaz, akce s cílem zmonitorovat retranslační věž poblíž ukrajinského Užhorodu a začít odposlouchávat tamní signály skončila neúspěšně. Alexander Bory poté musel z rozvědky odejít. Vystřídal poté několik zaměstnání a podnikal, v roce 2020 se angažoval v bytové výstavbě.