Jiřina Borecká

* 1935  

  • „Pamatuji si, že to byla taková větší dědina. Měli tam velkou školu a raněné vojáky vozili tady do té školy. My jsme se tam chodili na ně dívat, vždycky když to dovezli. A potom si vzpomínám, že takové ty partyzány, jak oni to tahali z toho lesa. To taky bylo hrozné, no... A my jsme jednou taky před tím utekli. Ten můj dědeček bydlel přímo u trati a tam byl takový vysoký most a oni to zase odstřelovali, a tak jsme utekli do lesa. A tam jsme přečkali celou noc a ráno jsme šli potom domů. Takže i tam, ale tam to přece jenom bylo lepší. Ale slyšeli jsme, jak opravdu to Brno často tady bombardovali. To jsme tam slyšeli, to bylo slyšet. I přesto, že je to tedy padesát kilometrů.“

  • „Můj otec, on měl prostě pořád takového obchodního ducha, takže... Tady nebylo vůbec nic. Ani záclony, ani látku... látku na body, potraviny na lístky, to tehdy všechno jsme... No a já, protože jsem měla podváhu, jsem brala dvoje lístky. No a on vždycky posílal věci a z toho jsme jako tak žili. Zaprvé tedy perfektní francouzský koňak... počkejte, ale to bylo vlastně ještě ve válce. To bylo ve válce, protože to se ten můj brácha narodil. A právě mně matka vykládala – ona měla porod doma, byl u ní lékař a že si furt naléval toho francouzského koňaku. Jenomže, jak ti lidi viděli, že ten listonoš k nám chodí často, tak poslali udání. Přišli Němci a všechno vzali, všechno.“

  • „Tehdy zase ten den bylo strašné vedro. Celý den jsme šli, celý den. To je sedmadvacet kilometrů do Pohořelic. A tak jsme šli celý den. No ovšem to, co byste viděla kolem té cesty, to bylo hrozné. Protože tam šli jenom matky s dětmi, staří lidé. Nikdo jiný. Co byli Němci, byli ve válce, že jo. A o tatínkovi jsme taky nevěděli. A byl už konec a nevěděli jsme o něm. A teď matka měla jít se třemi děcky někam pryč. No, tak bylo to hrozné. Takhle jsme došli k večeru už... Ale to byste musela vidět, co všechno tam bylo odhozené kolem té silnice, protože oni si lidi nabrali věci a nebyli schopni to unést. A staří lidi, co už neušli, tak prostě tam lehli a bylo jim jedno, co s nima udělají... hotovo. K večeru jsme došli do těch Pohořelic a oni nás tam zavedli do takové nějaké... já nevím, co to bylo, jestli to byla stodola nebo co... Taky jsme leželi na zemi, ale byli jsme tak unavení, že nám to bylo úplně jedno. Jenomže přišel tam nějaký Rus a má sestra měla čtrnáct a on na ni, že musí jít škrábat brambory ještě. Ale on chtěl zřejmě něco jiného. A nějaký pán ji zachránil, nějaký pán ji tam zachránil. No řvala hrozně.“

  • „A bohužel, těch nemocí bylo tenkrát tolik, tam zemřelo tolik dětí... Já jsem byla takový vyzábloun, a já nic. Ale matka dostala tyfus. Teď jsem tam s tím malým klukem zůstala sama, nikdo se o mě nestaral, bylo mně deset let. A on se mně v noci počurával. Pak tam byla jedna paní, která měla taky tak malé dítě, a ona ho vždycky zmlátila. A to jsem těžko nesla, teda. Ona ho zmlátila, že se v noci počural. Tak on mě nevzbudil, že, jako desetileté děcko. No a tak se stalo, že prostě jsem měla už jako děcko všelijaké myšlenky. A jako by ta sestřička to na mně poznala, viděla mě, že tam stojím na balkoně. A přišla za mnou a říká mně: ‚No tak, mamince už se daří líp. Už je z toho nejhoršího venku.‘ A ona se skutečně vrátila. Uzdravila se. Jenomže vždycky na mě ukazovala: ‚Tam se sejdeme, běž tam...‘ A jako s tím malým, abych tam za ní přišla. A on to od ní dostal, ten tyfus. Černý kašel dostal a bylo za chvíli po něm. No a ta paní, co mně ho mlátila, tak ona byla mladší a ona musela chodit dělat a naše matka potom jí ho hlídala. A najednou on dostal černý kašel, ten chlapec, a my jsme... já s ní jsme ho vezly v tramvaji do nemocnice. A on... ani jsme tam nedojely a bylo po něm.“

  • „Vzpomínám si, že... jestli vám můžu vykládat takový ten první moment, co to bylo bez houkání. Že nás neupozornili, že bude nálet. To můj tatínek přijel na dovolenou na pár dní, a tak chtěl být s tou matkou chvíli sám. Tak maminka požádala sousedku, ať mě vezme ven s tím malým. Já jsem měla bratříčka, neměl ani dva roky. Tak mě honem vzala do kočáru, šli jsme na ten Radlas, na tu procházku. A teďka najednou – tam totiž jezdily vlaky, dřív, teď tam nejezdí už nic, ale dřív tam jezdily vlaky. A najednou jsme zjistili, že bez houkání – a začalo se po nás střílet. Oni vlastně odstřelovali ty koleje, aby Němci nemohli nic vozit. Ona vzala toho kluka z kočárku a takhle na něj lehla u vody, ležela na něm. A ten kočár tím tlakem mi ujel úplně na ty koleje. A já jsem byla vedle ní. A když to přešlo, tak jsme daly hned kluka do kočáru a letěly jsme domů. A po cestě jsem viděla paní, to jsem jako děcko viděla – celý plíce venku a na tom kabelku. Byla mrtvá, samozřejmě. To bylo po cestě. To byl první nálet, kdy oni nás vůbec neupozorňovali, že oni sem letí. Nevím, jak se to mohlo stát. A moje kamarádka, která bydlela ve stejném domě jako já. To byla neděle právě. Tak ona byla na Cejlu – já jsem z Cejlu, víte, tam jsem bydlela. A ona byla tam v tom kině Rádio, kupovala si lístky, a její život tam skončil, tu neděli. Byla tak stará jak já.“

  • „Matka si říkala: ‚Tak, děcku se nic nemůže stát.‘ Tak já jsem chodila buďto s ženskýma, nebo chlapama ráno do práce. A my jsme chodili z těch Maloměřic pěšky do Cejlu a já jsem se tam vždycky odpojila a šla jsem do toho našeho baráku, kde jsem bydlela. A tam jsem chodila za jednou paní, ona mě tam vždycky nechala chvíli dospat. A pak mi ještě koupila boty, poněvadž už jsem neměla v čem chodit. Tenkrát se prodávaly jenom dřeváky, pamatuju se, že mně koupila dřeváky. No a večer jsem zase na ně čekala, po šesté hodině. Jak šli zpátky, tak jsem se připojila a šla jsem zase s nimi zpátky. A protože otec tam taky tíhnul, poněvadž si myslel, že se od někoho něco o nás dozví, tak my jsme se tam někdy potkali. A on strašně plakal, když mě viděl. Poněvadž já dohola ostříhaná, vyhublá. No a... Ale něco vám řeknu, co matku asi mrzelo. Když jsme tam přišli do toho tábora, tak jsme stáli v řadě v takové velké místnosti. A on furt říkal: ‚Všechno tady odevzdáte, všechny náušnice, hodinky, všecko sem dáte na stůl...‘ A řekl: ‚A stejně se odsud nedostanete živí.‘ Já jsem se tak podívala na maminku a říkám: ‚Nenávidím tatínka.‘ A to ji strašně mrzelo.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 20.05.2014

    (audio)
    duration: 02:33:08
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Byla to bezcitná pomsta starým lidem, bezbranným ženám a malým děckám

Paní Borecká (rok cca 1960)
Paní Borecká (rok cca 1960)
photo: Archiv pamětnice

Jiřina Borecká, rozená Hrdličková, se narodila 13. února 1935 v Brně v české rodině jako prostřední ze tří sourozenců. Za války se rodina přihlásila k německé národnosti. Přiměla ji k tomu otcova matka z obavy o své nemanželské dítě, jehož otec byl Žid. Jiřina Borecká i její sestra Zdena navštěvovaly německou základní školu v Bratislavské ulici v Brně. V roce 1941 otec narukoval do wehrmachtu a odjel do Francie. Na jaře 1945 se všechny tři děti s matkou dočasně přestěhovaly k matčinu otci do Vladislavi u Třebíče z obav před nálety. V květnu 1945 se vrátili do Brna, kde zažili četná bombardování Brna na konci války. 30. května 1945 byla Jiřina Borecká i její sourozenci s matkou odvedena do internačního tábora v Pohořelicích, později se dostali do tábora v Maloměřicích. V listopadu 1945 byli přesunuti kvůli nízkému věku nejmladšího bratra do kláštera v Jundrově. Zde se matka i bratr nakazili tyfem a malý bratr zemřel. V roce 1946 byly Jiřina Borecká se sestrou a matkou propuštěny a vrátily se do Brna, kde se setkaly s otcem. Jiřina Borecká nastoupila jako kreslička do brněnského podniku Projekta. Věnovala se krasobruslení. Později se vdala a s manželem vychovali dva syny. V roce 1953 přišla kvůli politickým prověrkám o místo a zvažovala možnost emigrace. V roce 1989 odjela pracovně do Sýrie, do vlasti se vrátila před listopadem 1989. V roce 2007 Jiřina Borecká ovdověla a dodnes žije v Brně.