The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Blažková (* 1919)

• narozena jako Věra Forchová 3. srpna 1919 v Letohradu (tehdy Kyšperk)

• otec provozoval restauraci na náměstí, od roku 1929 hotel U Forchů

• roku 1933 otec zemřel a matka vedla hotel sama

• po měšťance Věra absolvovala jeden rok školy pro dívky v Jeseníku (Frývaldov)

• v roce 1938 se provdala za učitele Jiřího Blažka z Letohradu

• za války evidována jako zemědělská dělnice, aby se vyhnula nucenému nasazení

• dva synové, Václav (1943) a Jiří (1946)

• hotel U Forchů byl v 50. letech znárodněn a matka odkázána na nepatrný důchod

• od roku 1957 pamětnice pracovala jako prodavačka v železářství a pokladní na nádraží

• synové měli kvůli živnostenskému původu problém dostat se na vysokou školu

Věra Blažková prožila celý život v Letohradu v podhůří Orlických hor. Její rodina patřila k místním živnostníkům, které v padesátých letech těžce postihlo znárodňování. 

Narodila se jako Věra Forchová 3. srpna 1919 v Letohradu, který tehdy nesl název Kyšperk. Rodina žila na náměstí, kde její otec provozoval restauraci. Ve velkém lokálu se podávaly obědy a večeře, v menším salonku, vyzdobeném obrazy národních buditelů, se pořádaly schůze místních spolků. „Byla to taková domácí restaurace, kam lidé chodili na jídlo. Tatínek nesnášel opilce, nabízel jim černou kávu nebo je posílal pryč.“ 

Učitel legionář a Pokusná škola

V předškolním věku trávila Věra dny hrou na náměstí, kde ji maminka z okna kuchyně měla pořád na očích. Znala všechny sousedy, živnostníky z okolí: „Byli to samí milí lidé.“ 

Roku 1925 nastoupila do první třídy obecné školy a vzpomíná na třídního učitele Filipa, bývalého legionáře, který žákům často vyprávěl své zážitky z ruského tažení. „Byl to laskavý člověk. Ze skříně vykukovala rákoska, ale sáhnul po ní jen výjimečně, zlobivé kluky spíš posílal stát do kouta.“ 

Po ukončení páté třídy, když pamětnice nastoupila na měšťanku, v Kyšperku zavedli experimentální výuku v Pokusné diferencované škole. Na rozdíl od tehdejších zvyklostí se znalosti žáků prověřovaly výhradně písemně, pomocí testů bodovaných na stupnici do sta bodů. Škola byla koedukovaná, chlapci a dívky se učili dohromady, což tehdy na druhém stupni základní školy také nebývalo zvykem. Každý pátek se konala celoškolní shromáždění, na nichž se probírala praktická témata, například spoření. Jednou týdně děti také pracovaly na školní zahradě. 

Klidné večery v hotelu U Forchů

Roku 1929 Forchovi začali provozovat hotel v blízkosti nádraží, který dodnes nese název U Forchů. „Dříve se tam flámovalo celou noc, ale tatínek zavedl pevnou zavírací dobu, což zpočátku vzbuzovalo nevoli opilců. Z podniku se stal klidný hotel, kde jsme podávali obědy a večeře.“ 

O čtyři roky později Věřin otec po krátké nemoci náhle zemřel a její matka zůstala na řízení hotelu sama. Zaměstnávala několikačlenný personál včetně vrchního číšníka, jednoho učně a tří pokojských. 

Věra šla po ukončení měšťanky na jeden rok studovat do školy provozované řádem voršilek v Jeseníku, tehdejším Frývaldově. Nešlo o obyčejnou rodinnou školu, ale spíše o vzdělávací ústav pro dívky z lepších rodin, kde se kromě vaření a šití vyučovala i hra na hudební nástroje nebo literatura. Chovanky pocházely z různých míst Evropy a Věra byla podle svých slov ve třídě jedinou Češkou. 

Pamětnice chtěla pokračovat ve vzdělávání na učitelském ústavu, ale její maminka tomu příliš nepřála; chtěla, aby jí dcera pomáhala v hotelu. Vrátila se tedy domů do Letohradu – Kyšperka. 

Válečná léta v Letohradu

Jako devatenáctiletá se provdala za Jiřího Blažka, který působil v Letohradu jako učitel a stravoval se v hotelu U Forchů. V době protektorátu, kdy platila pracovní povinnost, byla naoko přihlášená jako zemědělská dělnice na velkostatku v Lukavici, aby unikla nasazení na nucenou práci do Německa; ve skutečnosti ale dál pracovala s matkou v hotelové kuchyni. 

Roku 1943, pět let po svatbě, se manželům narodil syn Václav a za další tři roky přišel na svět Jiří. Po narození staršího syna Věra těžce onemocněla, snad angínou či záškrtem, trpěla vysokými horečkami a náhle ochrnula. Nemoc zřejmě postihla i srdce. Dva měsíce strávila v nemocnici v Hradci Králové, v té době plné německých vojáků. Díky masážím a léčbě horkými lázněmi začala znovu chodit, nemoc ale zanechala dlouhodobé následky v podobě bolestí nohou. 

Hotel v rukou železničářů

Na hotel U Forchů tvrdě dopadl komunistický převrat roku 1948. Matka musela propustit téměř veškerý personál a na hotel zůstaly s Věrou samy, vypomáhala jim jen jedna důchodkyně. „Tehdy se říkalo, že když má živnostník k ruce jenom jednoho dělníka, tak mu živnost neseberou. Ale ani to už potom neplatilo,“ konstatuje Věra Blažková. 

Hotel byl nakonec znárodněn s odůvodněním, že Věřina matka jej zanedbává. Dostal se do majetku Československých drah a stala se z něj vývařovna pro železničáře. Věřina matka zde směla i nadále bydlet ve dvou nuzných místnostech u půdy, bez záchodu a koupelny. Vyměřili jí nepatrný starobní důchod ve výši pouhých 150 korun. 

Z Kovomatu do nádražní pokladny 

Věra nastoupila do práce až po matčině smrti roku 1957. Do té doby musela coby žena v domácnosti často čelit poznámkám, že se „fláká“. Nastoupila jako prodavačka v železářství Kovomat na letohradském náměstí, znovu se ale projevily její zdravotní problémy a dlouhé stání za pultem nemohla vydržet. Později pracovala jako pokladní na nádraží; kromě prodeje jízdenek patřila mezi její povinnosti i koordinace průvodčích a odesílání spěšnin. 

Věřin syn Václav vystudoval gymnázium v Žamberku a toužil pokračovat na vysoké škole, ale vzhledem k živnostenskému původu ho nikam nepřijali. Nakonec se dostal na dvouletou strojařskou nástavbu. „Starosta, bývalý hrobník, si nás zavolal, že prý můžeme být rádi, že nám to povolili,“ konstatuje Věra Blažková. Václav se po studiích oženil a bydlel v Letohradě, ale později tragicky zahynul při autonehodě na služební cestě na Slovensko. 

Syn Jiří vystudoval strojní průmyslovku a pokračoval na vysoké škole v Brně. Těsně po srpnu 1968 studií krátce zanechal a nastoupil do práce, ale když mu přišel povolávací rozkaz, raději se vrátil ke studiu, tentokrát na Vysokou školu ekonomickou v Praze. 

Když se Věra Blažková ohlíží za minulostí, vnímá ochladnutí mezilidských vztahů ve městě: „Dřív to tu bylo takové sousedské, dnes už lidi nemají tak pěkné vztahy.“