The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Blažek (* 1945)

• narodil se 16. března 1945 ve Stradonicích

• pocházel z živnostenské rodiny

• vyučil se na Středním odborném železničním učilišti

• krátce pracoval v depu Praha střed, pak přešel do ČKD

• na svém útvaru měl na starost tzv. družbu s ostatními socialistickými zeměmi

• byl vedoucím Klubu českých turistů ve Slaném

• v roce 2024 žil ve Slaném

Miroslav Blažek se narodil necelé dva měsíce před koncem druhé světové války ve Stradonicích v severních Čechách. Jeho matka Marie Blažková se vyučila švadlenou. “Pak pracovala u nějaké slečny Staňkové, která měla krejčovství. Byla u ní zaměstnaná 12 let,” vypráví pamětník, že jeho matka určitě nebyla žena v domácnosti, jak to dříve bývalo zvykem. Časem si i založila firmu. “Dokonce měla učnice, vyučila se u ní spousta děvčat, která na ni dodnes vzpomínají.” Marie Blažková ale neměla firmu dlouho. Po únoru 1948 ji komunisté znárodnili. “Vzpomínám si, že otec vzal žebřík a sundal z domu ceduli ‘Marie Blažková, dámská krejčová’. Díval jsem se na něj a nevěděl jsem ještě tak nějak, o co jde,” vybavuje si konec matčina podniku. 

Vyrůstat v živnostenské rodině v 50. letech nebylo jednoduché. “Na rozdíl od těch angažovaných rodin mě mezi sebe moc nebrali. Nebo s odporem. Třeba si naši postavili dům a lidi říkali, že to je z jejich peněz, že oni nám je přinesli,” popisuje, v jakých podmínkách vyrůstal. Jeho otec vystudoval mlynářskou školu v Břeclavi a poté pracoval u soukromníka. Po únoru 1948 soukromníkovi mlýn vzali a otec začal pracovat ve mlýně v Horním Jiřetíně nedaleko Litvínova. Přes týden tak bydlel daleko od rodiny. “Doma byl jednou týdně, protože pracoval ještě v sobotu, a tak jsem ho prakticky viděl jen v neděli,” vysvětluje pamětník. Dětství proto trávil hlavně s matkou. Se starší sestrou ho totiž dělil šestiletý věkový rozdíl, takže rodinu brzy opustila kvůli studiím. Jiné sourozence pamětník neměl. “V životě jsem se protloukal nějak samostatně, naučilo mě to být na sebe dost tvrdý. Jsem tak na sebe tvrdý pořád,” shrnuje. Už jako malý kluk se dostal k jednomu ze svých největších koníčků – turistice. “Na kole jsem jezdil od čtyř let a chodil na svoje první túry. Jezdil jsem pak i s mladšími než jsem byl já na nějaké výlety. Nebyli tak odvážní jako já.” 

Na střední mě nechtěli pustit

Miroslav Blažek absolvoval čtyři ročníky na základní škole ve Stradonicích a základní školní docházku dokončil na ZŠ v Peruci. Po ní chtěl jít na dopravní střední školu, ale kvůli živnostenské historii matky mu škola nedovolila ani podat přihlášku. “Otec mi pak ze známosti vyběhal učení v železničních dílnách v Lounech,” přiznává pamětník, že i studium bylo kvůli rodinnému politickému škraloupu složité. V dílnách se vyučil a po vyučení si ještě dodělal maturitu. “Docházeli jsme tam čtyřikrát týdně odpoledne po práci, protože jsme dělali jen šest hodin. Ráno jsem vstával v půl páté do práce a pak jsem přijel v sedm hodin ze školy,” vybavuje si náročné období. Po maturitě odešel na vojnu do Mikulovic u Jeseníka. Přijímač prožil na ošetřovně, protože si těsně před vojnou zlomil nohu. Vojnu dosloužil v Žamberku v Orlických horách. “Nedostal jsem se k žádné šarži, ale dělal jsem takového poštmistra. Distribuoval jsem tisk a zapisoval poštu,” popisuje jeden ze svých úkolů. Hned po vojně šel pracovat do železničního depa do Prahy. “Mým snem bylo jezdit elektrickou lokomotivou. Hned po vojně jsem šel do depa Praha střed,” vypráví. Strojvedoucím se ale nakonec nestal, oženil se a s manželkou se přestěhovali do Slaného, protože tam našla práci zubní laborantky. Miroslav Blažek ve Slaném nastoupil do ČKD jako údržbář obráběcích strojů, odkud postupně přešel na montáže autojeřábů. 

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy má na rozdíl od řady jiných Čechoslováků spojený se šťastnou událostí. Jeho žena v té době čekala dvojčata. Zrovna 21. srpna ji Miroslav Blažek vezl do porodnice. “Byli jsme v ulicích a ona mě nemohla sehnat. Pak jsem honem utíkal pro auto a vezl jsem ji mezi tanky na Kladno do nemocnice. Dcery se narodily 29. srpna 1968.” Okupaci proto pamětník neprožíval tak silně jako většina obyvatel. “V tak pohnuté době člověk musel především zabezpečit rodinu. Neměli jsme ještě trvalé bydlení,” vzpomíná na konec 60. let. Přidává i názor na Alexandra Dubčeka: “Nebyl to vůdce, ale slaboch. V televizi brečel. Nebyl tvrdý jako generál Svoboda.” 

Zajišťoval jsem družbu

Normalizaci pak Miroslav Blažek prožíval jako většina Čechoslováků. Snažil se zaopatřit rodinu a v ČKD pracoval v útvaru Organizace a technika řízení. “Upravovaly se tam všechny vyhlášky a systémové řízení fabriky. Předělával jsem zákony a podnikové směrnice,” popisuje svou práci. Politicky se nijak zvlášť neangažoval, ale zařizoval například tzv. družbu s ostatními socialistickými zeměmi. “Vždy když přijela nějaká delegace z družebního závodu z NDR, Polska nebo Sovětského svazu, tak jsem je měl třeba týden na starost. Řešil jsem vše, ať už se to týkalo stravování, ubytování a tak podobně,” vysvětluje. Nebyla to ale moc vděčná práce. “Když se mi něco povedlo, tak se tím chlubil někdo jiný, a když se mi to nepovedlo, tak to svedli na mě,” shrnuje stručně. Díky družbě ale mohl občas i vycestovat. “Měli jsme družbu s Chorvaty, oni jezdili na naši chatu do Krušných hor a my jezdili tam k moři,” přiznává. 

Po revoluci v roce 1989 jeho pracovní útvar zrušili, odešel proto dělat technickou kontrolu. Brzy ale začal se svou ženou podnikat. Jelikož byla zubní laborantka, rozhodli se společně vybudovat zubní laboratoř a dvě zubní ordinace. Podnikání jim vydrželo několik let, dokud už nezvládli konkurovat větším a finančně zajištěnějším firmám. V době natáčení v roce 2024 žil Miroslav Blažek ve Slaném, dál se věnoval své milované turistice a užíval si důchodu.