The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jolana Blau (* 1938  )

„Když jsem mu zavolala, byl z toho úplně perplex. Samozřejmě už byl ženatý.“

  • narodila se 27. dubna 1938 v Bánovcích nad Bebravou
  • v roce 1941 byli otec, teta a strýc deportováni do Osvětimi, otec později zahynul v Majdanku
  • Jolana byla v roce 1942 společně s maminkou a babičkou umístěna v pracovním táboře Nováky
  • po vypuknutí Slovenského národního povstání se v roce 1944 dostaly na čas na svobodu a ukrývaly se v lesích mezi partyzány, opět je ale chytili a na podzim byly odvezeny do Terezína, kde se dočkaly konce války
  • po válce se Jolana s maminkou a babičkou odstěhovala do Prahy, kde vystudovala obchodní školu; ve dvaceti letech se poprvé vdala
  • po srpnové invazi v roce 1968 emigrovala i s pětiletou dcerou Simonou přes Rakousko do USA
  • po několika letech se v USA Jolana Blau podruhé vdala za Vojtěcha Blaua, českého emigranta a jednoho z nejslavnějších obchodníků s perskými koberci a tapiseriemi
  • dnes žije v New Yorku

Válku přežili jen tři

Když byly Jolaně Blau tři roky, postihl její rodinu tehdy obvyklý osud všech evropských Židů: „V roce 1941 vzali otce, mou tetu a strýce do Osvětimi. Otec zemřel v Majdanku, což jsme se dozvěděli o rok později. Já, moje maminka a babička jsme jely do pracovního tábora Nováky, kde jsme byly dva roky. Maminka tam dělala klobouky. Byly jsme tam od roku 1942.“ Když přišlo slovenské povstání, dostaly se nakrátko na svobodu: „Nechali nás jít, kam chceme. Schovávaly jsme se v jeskyních a v lese. Byly jsme s partyzánama a u nějaké selky. Měly jsme dokonce falešné papíry. Babičku jsme ztratily. Nakonec nás chytli a odvezli do Terezína. Maminka nevěřila, že jedeme tam. Byl tam ale jeden hrozně slušný Němec, který mi dával bonbony a říkal mamince, ať se nebojí, že nejedeme do Osvětimi. Byl to říjen nebo listopad 1944, kdy už odjel poslední transport do Osvětimi. Proto jsem tady.“

Na Terezín, kde se dočkala osvobození, si tehdy sedmiletá Jolana Blau pamatuje jen matně: „Vím, že jsme bydlely v nějakém domě u nádraží. Pamatuju si jen, jaký na mě udělalo dojem, když přijely vagony, oni je otevřeli – a tam byli lidi, kteří přijeli z Osvětimi. Byli jen kost a kůže, žili a nežili. Polovina jich byla mrtvá. Maminka nakonec pracovala v pekárně, protože jsme měli před válkou pekárnu. Tam poznala mého nevlastního otce. Když nás osvobodili, odjely jsme zpátky do Bánovců. Babička přežila, byla už v Bánovcích. Nevypadaly jsme židovsky a ona pracovala jako kuchařka faráře. Zachránila se ještě líp než my. V Bánovcích jsme žily celý rok. Čekaly jsme, kdo se vrátí, ale nikdo se nevrátil. Z asi dvousetčlenné rodiny jsme se zachránily jenom my tři.“

V Praze do roku 1968

Pak se odstěhovaly do Prahy, kde začaly nový život. Maminka se znovu vdala a Jolana studovala na obchodní škole: „Když přišli komunisti, všechno se změnilo. Můj nevlastní otec se nechtěl stát komunistou. Jeho rodina měla dům ve Winterově ulici v Bubenči, kde jsme bydleli, a on se o něj staral. Nedovolili nám zvýšit činži, a uhlí bylo hrozně drahé. Pamatuju si, že jsme prodali z bytů několik ledniček, abysme měli na topení. Ve 30. letech to byl jeden z nejmodernějších domů v Praze. V posledním patře bydlel někdo z americké ambasády. Maminka byla několikrát na policii, kde ji vyslýchali a chtěli, aby s nima spolupracovala.“

Po procesu se Slánským se vzhledem ke svému židovskému původu a nemožnosti dům normálně spravovat rodina rozhodla převést dům raději na stát: „V tom momentě zvedli činži na trojnásobek.“ Žili skromně: „Abychom měli dohromady víc peněz, nastoupila jsem do Československé obchodní banky.“ Kvůli babičce se snažili dodržovat i košer stravu: „To bylo za komunismu velmi težký. Na obci byl někde ještě řezník. Maso se ale nedalo moc jíst, protože bylo samá sůl.“

„Když mi bylo dvacet, tak jsem se vdala.“ Manželství s Vratislavem Gregorou sice nevydrželo, ale narodila se jim dcera Simona. Když se později v šedesátých letech paní Blau s maminkou dozvěděly, že jeden strýc žije v Americe, rozhodly se za Dubčeka požádat o vystěhování do USA: „Dostaly jsme ho, ale mamince se vrátila rakovina, takže jsme nikam nejely. Babička v roce 1967 zemřela. V srpnu 1968 pak přišli Rusové. Simoně tehdy bylo pět let.“

Vystěhovalecký pas Jolana Blau ale stále ještě měla, a protože počátkem srpna navíc zemřela i maminka, rozhodla se emigrovat do Ameriky: „Dostat vízum do Rakouska nebylo lehké. Lidi stáli ve frontě celou noc. Ale protože jsem pracovala na přepážce, tak jsem znala každýho z rakouského velvyslanectví a dala jim svůj pas. (...) Třináctého září už jsem byla ve Vídni s dcerou a dvěma kufry. Člověk nevěděl, který moment Rusové zavřou hranice.“ S pomocí známých a organizace Hajaz získala letenku, po třech měsících vízum, a odjela do Ameriky.

S jazykem neměla Jolana Blau problémy, protože ovládala již z mládí a ze školy jak angličtinu, tak němčinu, francouzštinu i ruštinu. Po krátkém zaměstnání v obchodě s rámováním obrazů si našla místo v bance: „Mezitím jsem potkala Vojtu Blaua a odstěhovali jsme se na venkov. Bylo to OK, ale já chtěla do New Yorku. Tam jsme se odstěhovali po devíti letech.“

Perské koberce Vojtěcha Blaua

Svého budoucího druhého muže Vojtěcha Blaua viděla paní Blau poprvé již v Praze v roce 1961: „Na Václaváku mi ho představil Jan Wiener: ‚To je Vojta Blau, on se teď vrátil z Jáchymova, kde byl čtyři a půl roku.‘ Pozvala jsem ho k nám do bytu. Pak říkal, že už mě zná, že mě viděl, když mi bylo 16, na nějaké oslavě. Jeho maminka na mě tehdy ukázala: ‚Vidíš, měl bys si vzít dívku jako je tahle.‘ “ Pan Blau se s Jolaninou rodinou spřátelil, ale brzy požádal o vystěhování do Izraele a odjel. Kontakty byly přerušeny.

Po příjezdu do USA Jolana Blau kontakt na Vojtěcha shodou náhod znovu získala: „Když jsem mu zavolala, byl z toho úplně perplex. Samozřejmě už byl ženatý.“ Po několika letech se ale Vojtěch Blau se svojí ženou rozvedl a vzal si Jolanu. Vdala se tak za jednoho z nejslavnějších obchodníků s perskými koberci: „Jeho vkus byl velmi evropský. Předtím byly koberce v rukou Arménů a Peršanů. Manžel v 70. letech přinesl do módy typ koberce Heriz, který má geometrické obrazce.“

„Přijel do Ameriky v roce 1962, bylo mu 39 let, a zemřel, když mu bylo 78. V byznysu s koberci působil prakticky 35 let. Byla to, jak se říká, ‚success story‘, protože když přijel do Ameriky, neuměl slovo anglicky, neměl žádné peníze, a v roce 1976 prodával do Bílého domu.“

Začátek kariéry Vojtěcha Blaua sahá až do poválečného Československa, kdy se ještě živil prodejem použitých fotoaparátů: „Jednou mu někdo zavolal, že má velký koberec a potřebuje se ho zbavit. Tak ho vzal a zkusil ho nabídnout nějakým známým do obýváku. Koberec byl ale moc velký. Stál na rohu a nevěděl, co má dělat. Někdo mu poradil, že nějaký pan Zajíček má obchod se starými koberci. Zkusil koberec udat tam. Chvíli se spolu bavili, pan Zajíček mu vykládal, odkud který koberec pochází – z Kavkazu, Turecka, Persie atd., a když vyšel z obchodu, říká si: ‚Tohle chci dělat.‘ “

Pan Zajíček ale nebyl příliš vstřícný, a tak se Vojtěch Blau rozhodl jej obměkčit: „Zavolal mámu na Slovensko, ať přiveze husu, kachnu a husí játra. Přivezla velkou tašku a on s ní šel za panem Zajíčkem: ‚Hrozně bych chtěl, abyste mě učil o kobercích.‘ Když to viděl, nemohl ho odmítnout a souhlasil. Manžel tam chodil tři měsíce párkrát týdně na hodinu nebo dvě. Po třech měsících Zajíček říká: ‚Pane Blau, to je všechno, co Vás můžu naučit. Víte už něco?‘ Manžel říká, že ne. ‚Teď už se musíš učit ze zkušenosti. Když se budeš potřebovat zeptat, až něco koupíš, přijď.‘ Za šest měsíců už byl manžel jeho partnerem. Podle mého názoru měl pro koberce šestý smysl.“

Andy Warhol

Vojtěch Blau se svými koberci v Americe opravdu proslavil: „Třeba přišel i H. Kissinger s manželkou. Naše reputace rostla.“ Časem galerii přestěhovali na 5. avenue na 65. ulici, kde zůstali 15 let: „To byl vrchol manželovy kariéry. Každý, kdo byl někdo, chtěl koberec od nás.“ Zákazníci přicházeli z nejrůznějších kruhů: „Dustin Hoffman, Steven Spielberg – po dvou hodinách koupil čtyři koberce. Navštívil nás Mick Jagger, Calvin Klein. Měli jsme koberce i v Bílém domě a State Departementu. V roce 1968 přijedu do Ameriky a v roce 1972 jdeme na párty v Bílém domě a já tam piju šampaňské. Něco neuvěřitelnýho.“

Jedním ze známých rodiny v New Yorku byl i Andy Warhol: „Dělal obraz mého manžela a dcery. My mu dali koberce a tapiserie a on nám udělal obrazy. Ptala jsem se ho, když je taky Slovák, jestli mluví slovensky: on, že ne. Nebyla to pravda, ale nechtěl. Byl nazrzlej. Chodil k nám do obchodu často. Byl trochu divnej, jako každej umělec.“ Portrét druhé dcery Andrey dělal, když jí bylo pět let: „Měl ten nejstarší polaroidovej fotoaparát. Udělal s ní asi 24 fotek z různých pozic. Když je vyvolal, vybrali jsme, kterou chceme, aby ji namaloval. Manžel pak chtěl, aby nám dal i tu fotku. Nechtěl ji dát, ale když na tom trval, nakonec ji máme. Totéž se pak o něco později opakovalo s manželem. Když pak šel manžel do ateliéru pro obraz, asistent říkal, že ho ještě nepodepsal. Muž odpověděl, že to nevadí, že až Andy přijde do galerie, že to podepíše. Warhol ale mezitím musel do nemocnice a zemřel.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století