Jolana Blau

„Narodila jsem se v Bánovcích nad Bebravou u Trenčína. Můj otec byl Maďar z Podkarpatské Rusi. Pocházel z velmi chudé rodiny. Před válkou hledal s kamarády práci, přišel do Bánovců, zamilovali se do sebe a vzali se. Narodila jsem se v roce 1938. Pak přišla válka. V roce 1941 vzali otce, tetu a strýce a poslali je do Osvětimi. Můj otec zemřel v Majdanku, což jsme se dozvěděli o rok později. Já s maminkou a babičkou jsme jely do Nováků. To byl pracovní tábor na Slovensku. Tam jsme byly dva roky.“

„Určitě znáte jméno Andy Warhol. Dělal obraz mého manžela a dcery. Chodil k nám nakupovat. My mu dali koberec a tapiserie a on nám udělal obrazy. Ptala jsem se ho, když je taky Slovák, jestli mluví slovensky: on, že ne. Nebyla to pravda, ale nechtěl. Byl nazrzlej. Chodil k nám do obchodu často.“ Autor nahrávky: „Jaký byl?“ „Byl trochu divnej, jako každej umělec. Udělal obrazy těch nejznámějších hereček a herců. Dceru Andreu portrétoval, když jí bylo pět let. Před třiceti lety. Měl ten nejstarší polaroidovej fotoaparát, pořád ho používal. Udělal s ní asi 24 fotek z různých pozic. Když je vyvolal, vybrali jsme, kterou chceme, aby ji namaloval. Maloval ji podle fotky, neseděla mu tam. Manžel pak chtěl, aby nám dal i tu fotku, ale on ji nechtěl dát, ale když na tom trval, nakonec ji máme. Totéž se pak o něco později opakovalo s manželem. Když si pak šel manžel do ateliéru pro obraz, asistent říkal, že ho ještě nepodepsal. Muž odpověděl, že to nevadí, že až Andy přijde do galerie, že to podepíše. Warhol ale mezitím musel do nemocnice a zemřel.“

„Pracovní tábor Nováky byl místo Osvětimi. Maminka tam dělala klobouky od roku 1942 do 1944. Pak přišlo slovenské povstání. Nechali nás jít, kam chceme. Schovávaly jsme se v jeskyních a v lese. Měly jsme dokonce falešné papíry. Babičku jsme ztratily. Nakonec nás chytli a odvezli do Terezína, kde jsem byla osvobozená v květnu 1945. To mi bylo sedm let. Chytli nás, když jsme chodily po těch lesích. Vzali nás do Seredu a odvezli do Terezína. Maminka nevěřila, že jedeme tam. Byl tam jeden hrozně slušný Němec, který mi dával bonbony a říkal mamince, ať se nebojí, že nejedeme do Osvětimi. Byl už říjen nebo listopad 1944, kdy už odjel poslední transport do Osvětimi. Proto jsem tady.“ Autor nahrávky: „V lesích vám pomáhali partyzáni?“ „Ano, byly jsme s partyzánama, pak u nějaké selky. Nebylo to jednoduchý. Trvalo asi dva až tři měsíce, než nás chytli.“

„Na Terezín si pamatuju málo. Vím, že jsme bydlely v nějakém domě u nádraží. Pamatuju si jen, jaký na mě udělalo dojem, když přijely vagony, oni je otevřeli - a tam byli lidi, kteří přijeli z Osvětimi. Byli jen kost a kůže, žili a nežili. Polovina jich byla mrtvá. Bylo mi sedm let, tak jsem na to koukala, vůbec jsem si to nedovedla představit. Někde jsem si tam samozřejmě hrála. Maminka nakonec pracovala v pekárně, protože jsme měli před válkou pekárnu. Tam poznala mého nevlastního otce.“