The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Blahetková (* 1936  )

Neubližujte si

  • narozena 15. ledna 1936

  • vyrůstala v Bolaticích na Hlučínsku, kde žije dodnes

  • 8. října 1938 po připojení Hlučínska k Třetí říši získala německé občanství

  • otec a nejstarší bratr narukovali do wehrmachtu

  • v dubnu utekla Zuzana Blahetková s matkou a sourozenci před frontou do vnitrozemí

  • po návratu byl rodný dům vykradený a úředně zabavený

  • otec odsouzen k práci na šachtě v Ostravě

  • Zuzana Blahetková se vyučila a pracovala v továrně na provazy Juta

  • v šedesátých letech postavila se svým mužem dům z vlastnoručně vyrobených cihel

Byl duben a noci ještě chladné. Jenže děla už duněla velmi blízko, granáty padaly na vesnici a ohně hořících stodol ozařovaly krajinu. Děvče pomohlo matce zabalit malou sestru do peřiny, naložit věci na dřevěný vozík a pak už pryč odtud. Přes pole, skrz linii betonových bunkrů, za hranici Třetí říše. Pryč z rodných Bolatic.

„Rusové už jdou! Rusové už jsou tady!“ křičeli němečtí vojáci a pomáhali ženám s dětmi přes zákopy. „Přehazovali nám ty vozíky na druhou stranu, protože byla noc a my jsme nevěděli, kde jsme,“ vzpomíná Zuzana Blahetková na chvíle, kdy jako devítileté děvče prchala s matkou a sourozenci před frontou valící se Hlučínskem.

Úkryt ve sklepě se spoustou dalších dětí 

„Hrála jsem si s ostatními dětmi venku a uslyšela letadla na nebi. Pozorovaly jsme, jak letí na Polsko, a věděly jsme, že fronta se blíží,“ vypráví Zuzana Blahetková. „Maminka vzala z postele deky, ušila nám z nich batůžky a do sklepa nastlala slámu. Když pak fronta opravdu přišla a ta vojna už byla tady a ve vsi hořely stodoly, utíkaly matky s dětmi k nám do polí. Ležely jsme v tom sklepě na slámě a spousta dalších rodin s námi.“

Zuzana Blahetková se narodila v lednu 1936 v rodině zedníka v Bolaticích na Hlučínsku. Nebyly jí ani tři roky, když se v říjnu 1938 stala Němkou a její vesnice, stejně jako celé Hlučínsko, připadla německé Třetí říši. V důsledku mnichovské dohody ztratila okleštěná Československá republika nejen území Sudet, ale také Hlučínsko, které až do roku 1920 patřilo k tehdejšímu Prusku.

Všichni obyvatelé Hlučínska získali automaticky německé občanství, a kdo se neodstěhoval do československého vnitrozemí, stal se od té chvíle úředně Němcem. Do škol nastoupili učitelé z říše, do státní administrativy přicházeli němečtí úředníci a marka se stala oficiální měnou. Pro muže vstoupila v platnost branná povinnost a postupně rukovali do wehrmachtu. V zájmu hitlerovského Německa pak umírali na frontách v Rusku, v Polsku, ve Francii nebo v severní Africe.

Také otec Zuzany Blahetkové narukoval, stejně jako její nejstarší bratr, a matka s dětmi zůstala sama. Zbytek rodiny žil na malé zemědělské usedlosti v polích za Bolaticemi, kde se žena starala o hospodářství. A tak to také bylo během války. Ráno zapřáhla hospodyně krávy do vozu, malé děti posadila nahoru, starší šly pěšky a vyrazily na pole.

O tom, jak vypadá skutečná válka, se rodiny na Hlučínsku dozvídaly především tehdy, když se ranění vojáci vraceli na zotavenou domů a vyprávěli o frontě. A potom také, když do chalup přicházeli úředníci s oznámením, že manžel, táta či bratr už nejsou naživu.

Mával ve sklepě holí a křičel: „Raus!“

Když 15. dubna 1945 zahájila vojska 4. ukrajinského frontu Ostravsko-opavskou operaci, čekaly Hlučínsko zřejmě nejtěžší dny v jeho historii. Německá armáda vytrvale bránila své pozice a využívala k tomu také rozsáhlá opevnění vybudovaná československou armádou ve třicátých letech.

„Přijelo vojenské auto plné zbraní a zaparkovalo u nás ve stodole. Nějaký německý voják s pochroumanou nohou měl za úkol to auto hlídat,“ líčí příchod fronty do Bolatic Zuzana Blahetková.

„Když ten voják viděl, kolik dětí bylo u nás v tom sklepě a fronta už byla za humny, úplně z toho šílel. Dobelhal se za námi s tou bolavou nohou, mával holí a křičel: ‚Raus! Raus!‘ A vyhnal nás, protože viděl tu hrůzu a věděl, co by se mohlo stát, když v autě ve stodole bylo tolik munice a zbraní.“

Nejdříve prchající vesničané překonali německé zákopy, pak řeku Opavu a s ní hranici Třetí říše s protektorátem. Postupně se dostali do Bílovce, kde čekal nákladní vlak a v dobytčácích odvezl ženy s dětmi až do České Kamenice v severozápadních Čechách. Tam v místní škole strávili uprchlíci dva, možná tři týdny, až válka definitivně skončila, a v půli května se vydali na cestu zpět.

Dlouhý návrat z druhého konce republiky byl vyčerpávající. Železnice byly na mnoha místech zničené a koleje vytrhané. Cestující museli často vystupovat a pokračovat pěšky k dalšímu vlaku do místa, kde byla trať zase funkční. Děvče z Bolatic s matkou a sourozenci už dávno nemělo svůj vozík a všichni klopýtali rozbitým kolejištěm téměř bez ničeho, s nejmenším děckem v náručí.

Doma v Bolaticích je čekala hrůza. Mnoho domů i hospodářských stavení ve vsi shořelo a skončilo v troskách, jiné byly vyrabované. Rodný dům Zuzany Blahetkové sice běsnění fronty přečkal, byl však dočista vykradený a na dveřích viselo rozhodnutí, že je obcí zabaven. „Přesto si maminka klekla a líbala schody s vděčností, že jsme to všichni přežili, že jsme doma.“

To velké N na zádech cítím ještě dnes

„Měli jsme na zádech černý kruh a bílé písmeno ‚N‘. Já ho cítím ještě dnes. Maminka šla poprosit o potravinové lístky, ale ten pán v kanceláři se ani neohlédnul, kdo že to přišel. Seděl u okna, díval se ven a řekl: ‚Vyhlížím ta auta. Každou chvíli tady musí být ta auta, která vás budou odvážet na odsun.‘“

Strach z odsunu obyvatel byl na Hlučínsku v prvních poválečných týdnech a měsících velký. Zprávy o přípravách na deportaci se rozcházely, vyjádření československých úřadů nebyla jednoznačná. Zuzana Blahetková a její rodina to prožívaly stejně jako většina lidí v kraji.

Otec pamětnice navíc vstoupil do jedné z německých nacionálních stran (Zuzana Blahetková neví, která to byla) a po návratu z fronty byl zatčen a odsouzen k práci na šachtě v Ostravě. „Byla to chyba, že otec do té strany vstoupil,“ říká pamětnice. „Měl ale velkou rodinu, sám byl jen zedník, a tak si možná myslel, že nám tím pomůže.“ Pracovní tábor byl vybudován při Dolu Eduard Urx a otec Zuzany Blahetkové byl odsouzen na tři roky. „Bylo tam hodně našich známých,“ vypráví.

Nakonec rodina do odsunu nemusela a mladé děvče se mělo vrátit do školy. Zřejmě to však byla prožitá traumata, nejistota a stres, které z této události připravily školačce pernou chvíli, již dodnes nese hluboko ve svém nitru.

„Měla jsem takový strach, a nevím proč. Měla jsem strach vrátit se do školy a říct, že zůstávám, že nebudeme odsunuti. Celou hodinu jsem s hrůzou stála u školy pod oknem a měla jsem strach do té třídy vstoupit. Nevím proč, ale cítím tu hrůzu pořád. A to, co vám teď vyprávím, jsem nevyprávěla ani svému muži, ani svým dětem. To vyprávím, když mně je osmdesát let, poprvé.“

Rozhovor se Zuzanou Blahetkovou jsme v dubnu 2016 natáčeli na kameru. Mobilní studio, které společnost Post Bellum používá pro své audiovizuální projekty, jsme tentokrát postavili v Hlučíně. A z upřímného svědectví této ženy se nám za kamerou tajil dech. „Proč to bylo? Vždyť my jsme nikomu neublížili. Proč se nám takhle ubližovalo? My jsme nikoho neokradli. Naopak. My jsme přišli domů a všechno bylo vykradené. Neměli jsme si co obléknout, neměli jsme nic.“

Bratr přišel bosý, sedl si na postel a brečel

Od konce války už uplynul rok a rodina stále nevěděla, zda nejstarší syn Rudolf, který v patnácti letech narukoval do německé armády, žije, či zda někde zahynul. Přišla však dobrá zpráva.

„Objevil se u nás takový starší pán a vytáhl papír. Maminka pak stála uprostřed kuchyně s tím papírem v ruce a křičela: ‚Rudolf žije! Rudolf žije! On se nám vrátí!‘ A všechny děti jsme byly šťastné. Byl to pán z Hlučína, jmenoval se Kocůr. Jeho syn byl s mým bratrem v zajetí a pracovali u nějakého sedláka někde u Telče nebo u Slavonic.“

Stovky válečných zajatců z Hlučínska pracovaly po válce v táborech přímo v Německu, v Rusku, v Anglii nebo ve Spojených státech. Domů se dostávali často složitě a za nejrůznějších okolností.

Matka Zuzany Blahetkové neměla peníze na cestu do dalekých Slavonic, navíc dosud neměla ani československé doklady a bez nich nemohla cestovat. Pomohla jí právě paní Kocůrová z Hlučína, jejíž syn už se ze zajetí stačil vrátit. Prostřednictvím Červeného kříže vymohla Rudolfovo propuštění a osobně jej vlakem přivezla.

„Bratr pak šel z Hlučína domů pěšky. Měl roztrhané boty, tak je zahodil a přišel bosý. Vidím ho jako dnes, jak šel tou pěšinou v poli, přišel, sedl si v kuchyni na postel a plakal. A my jsme plakali s ním. Radostí, že ho máme doma.“

Kraj plný vdov a dětí bez táty

„Když jsem něbyu doma/ stala se mi škoda/ zebrala mi mu zlatu chaupku/ zebrala mi mu zlatu chaupku/ zebrala mi voda// Šeu jsem do kostela/ prošil sem tam Boha/ aby mi tu mu zlatu chaupku/ aby mi tu mu zlatu chaupku/ navratila voda.“

Bolatice leží v srdci Hlučínska, v evropských dějinách výjimečného regionu. Historicky patřilo Hlučínsko k Prusku a součástí Československé republiky se stalo až na základě Versailleské mírové smlouvy 4. února 1920. Pruská minulost mu vtiskla pojmenování Prajzsko, jeho obyvatelům Prajzáci a toto označení se používá dodnes.

Svébytnou mluvou je na Hlučínsku takzvaná moravština, které tam lidé říkají „po našymu“. Mluvili tak před rokem 1920, v době první republiky, za Třetí říše a s velkou dávkou „po našymu“ teď Zuzana Blahetková zpívá jednu z lidových písní. Rodinná pospolitost, vztah k domovu, k půdě, k rodině a společnému stolu sice už na Hlučínsku ztrácejí tu sílu, kterou měly ještě před patnácti dvaceti lety, stále však zůstávají výrazným rysem tohoto kraje a jeho obyvatel. A také smysl pro čistotu, pořádek a řád.

„U nás se zametají cesty. To je samozřejmá věc. Mám vnuka v Kobeřicích, kterého maminka odmalička učila zametat,“ vypráví Zuzana Blahetková o tom, co je na Hlučínsku patrné na každém kroku. „Každou sobotu metlu, kýbl, lopatku a musel zametat. Naproti byla hospoda, na cestě odhozené cigarety, a tak se to muselo zametat. A dnes už je dospělý a každý týden zametá. Byl k tomu vedený odmalička.“

Také soudržnost a silný patriotismus Prajzáků už se sice postupně vytrácejí, právě v Bolaticích jsou však tyto vlastnosti stále patrné. Zásadní roli v povaze místních lidí sehrály při obnově vesnice v poválečných letech. Mnoho rodin zůstalo bez mužů, Hlučínsko bylo plné vdov a dětí bez otců. V některých školních třídách sedělo v lavici více žáků bez táty než těch, jejichž otec přežil.

A ženy byly odkázány samy na sebe. Zuzana Blahetková vzpomíná, jak si lidé při obnově svých domovů v Bolaticích pomáhali. Vznikly skupiny tesařů a zedníků, kteří chodili, kam bylo potřeba, a dávali poničená stavení do pořádku. V místě bývalých chlévů v centru vesnice vznikla továrna na zpracování lnu a konopí jménem Slezský len, později postupně Konopa a Juta. Tam ženy z Bolatic a okolí našly zaměstnání.

Dnes se firma jmenuje Lanex a lana z Bolatic lze nalézt na všech kontinentech, ať už v horolezeckých táborech pod Mount Everestem, nebo třeba v největších přístavech světa. V Konopě se počátkem padesátých let vyučila také Zuzana Blahetková a velkou část svého života před penzí si tam vydělávala na živobytí.

Čtyřicet čtyři tisíc cihel vlastníma rukama

„Stavěli jsme dům a sami dělali cihly. V šedesátých letech se budovala Poruba a Havířov, takže cihly nebyly k dostání, protože všechen materiál potřebovali tam. Představte si, že jsme si sami vyrobili čtyřicet čtyři tisíc cihel. A postavili jsme dům, který ještě stojí, a bydlíme v něm.“

Houževnatost a pracovitost lidí z Hlučínska se projevila také v době, kdy stavěli nová obydlí a rozšiřovali své vesnice. V dobách budování socialismu nebylo pro stavbu rodinného domu k sehnání téměř nic, a když zrovna ano, neměli lidé dost peněz, aby si to mohli koupit. V Bolaticích se proto stavebníci naučili vyrábět vlastní cihly.

„Byla tam žlutá hlína a tu jsme s maminkou s kravičkami vozily. Hlína musela být připravená před zimou, aby zmrzla,“ vypráví o domácí cihlařině Zuzana Blahetková. „Další rok se zpracovávala a míchala se s pískem a vodou. Bratři udělali takový velký mlýnek, jako na maso, ale větší. K tomu byl dieselový motor, který někde sehnali, a tím se mlýnek poháněl. Jeden to řezal pilou a byly to pěkné cihly. Musely se sušit, a až uschly, tak celá rodina z těch cihel postavila pec. Ta se potom zapálila, až se ty cihly vypálily.“

Pro svou pracovitost a důslednou šetrnost, ale zřejmě i z důvodu nešťastné minulosti po přičlenění k Třetí říši bývali lidé z Hlučínska terčem narážek a vtipkování obyvatel sousedních regionů. Také Zuzana Blahetková se s tím nejednou setkala, ale s posměšnými řečmi se dokáže rázně vyrovnat.

„Lidé nám říkají: ‚Vy jste Prajzáci.‘ Dříve se o tom takhle nemluvilo. Ale pak to najednou přišlo. Začali si na nás ukazovat a říkali: ‚No, jo! Prajzáci. Vy musíte pořád jenom stavět.‘ Ale my jsme opravdu museli stavět, protože kdo by nám nějaké obydlí dal? My jsme byli nuceni si ty cihly vyrábět. Jinak bychom si mohli jít sednout akorát tak pod ten most.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Silesia: Memory of multiethnic Region

  • Witness story in project Silesia: Memory of multiethnic Region (Tomáš Netočný)