Marie Blabolilová

* 1923

  • „My jsme tady měli tajemníka, to byl takovej pes ze začátku. Oni nám nedali šatenky, ani plínky jsem neměla na holky. Lidi mi dávali roztrhaný cejchy, abych je měla do čeho zabalit, to byly ještě ty gumy pod to, aby se to ne to. No bylo to hrozný. Boty jsem na ní neměla. A ta tajemnice mi jednou říkala: ‚No a vy jí nemůžete koupit pořádný botičky?‘ Oni mysleli..., ale když jste koupil na volnym, to bylo strašně drahý. No a já jí tenkrát tak seřvala. A ona potom chodila pro mlíko takhle k těm zemědělcům a oni všichni měli vysokobřezí krávy, jenže my jsme jich měli sedm, tak vždycky nějaká dojila. Tak přišla jednou s prosíkem, jestli bych jí nechala mlíko. A já jsem jí řekla: ‚Nejradši bych vás vyhodila, ale já nejsem taková, že bych vám to mlíko pro ty děti nedala.‘ Tak začla k nám chodit pro mlíko, no a pak když viděla, jak to všechno je, tak to řekla jemu. My jsme pak byly nejlepší kamarádky.“

  • „Ráno bylo třeba kafe bílý a nakrájet si chleba do toho, a to byla snídaně. A večer si babka sedla ke kamnům a naproti šla nahrabat takový to chroštíčko drobný. To jsem byla vždycky naštvaná, protože já z tý rodinky už znala něco lepšího. A teď to tam rozšlapala a fajrovala do kamen. Dala tam brambory, pak vždycky vzala takovej hrnek, šoupla tam trochu vody, aby se to napařilo. A večer byly pečený brambory. Oni si udělali tvaroh, já ho nikdy neměla ráda, tak buďto česnečku, nebo mlíkovou polívku. A to bylo skoro každej večer. A v poledne, když byly žně, tak se udělal velkej hrnec bramborový polívky a maminka do toho nadělala z vajíčka místo nudlí takový špalíčky, tlouklo se tam vajíčko, a to byl náš oběd. Nebyl čas na vaření. Jinak se vařilo normálně, nějakej ten knedlík, většinou brambory se jedly. No a když se zabíjelo, tak potom bylo co jíst z tý zabijačky, to bylo většinou v zimě. Takže se žilo celkem skromně tady...“

  • „No a najednou přišli a ‚Němci musej pryč‘. Nebyli na to ani připravený. To byla hrozná doba, nechtěla bych to prožít. Teď jste ty lidi znal. Mamince neublížil nikdo. Byli pohromadě, byly zábavy, byly různý to... A mámu vzali mezi sebe, jako když je Němka. A teď to šlo pryč. To bylo hrozný. Teď ta moje kamarádka. Pryč! Já jsem se s ní ani nešla rozloučit, ani jsem nemohla, já stála za oknem a koukala se, jak jde dolů s tím rancem. Měli takový pytle udělaný a do toho nastrkali těch sedm kilo, nebo kolik to bylo. A ten převrat byl taky hroznej, když potom z Mšena hnali Němci tady. Jeden přišel celej pobodanej, on vzal vidle a propích ho vidlema. Tak byl celej od krve. Jestli nemáme něco...(šaty) My jsme po tátovi všechno rozdali, už jsme taky neměli nic na něj, no tak jsme ho alespoň umyli. No byl to takovej chaos hroznej. Ti měli vztek na Němce. Ti zase za to třeba nemohli. Tady to bylo hrozný, stály auta a to se hnalo sem, tam, nevěděli kudy kam.“ – Tazatel: „Myslíte na konci války?“ – „Na konci války.“ – Tazatel: „Že tam byly nějaký...“ – „No heleďte, oni je pustili z těch kriminálů, a ti potom tady dělali bordel.“

  • „No a jednou se sešli, byl tam takovej velkej bunkr, kam chodili pro brambory. No a teď stáli proti sobě, on Němec a Rus. Táta už pár slov rusky uměl, tak říkal, aby nestřílel, že má děti. A ten voják taky. Tak říká: ‚Vem si brambory, já taky a jdeme.‘ Říkám, on tu válku nenáviděl, Hitlera nenáviděl. On přišel třeba na dovolenou, pouštěli je většinou, když byly žně, aby těm ženskejm pomohli, protože většinou ženský tady hospodařily. Tak ještě vím, jak vždycky vzal tu pušku a hodil jí do toho a říkal: ‚Zasraná válka.‘ Vždycky na to nadával. No a ty henleinovci, co byli, ti se vrátili, a můj táta, ten holt se nevrátil.“

  • „Hrozně to vypadalo, schovávaly jsme se, to víte, že jo. Protože oni hledali děvčata. My jsme jeden čas spaly v lese, pak zase tady na stráni. No všelijak jsme spaly. A moje maminka, ta si lehla do postele, zavázala si takhle hlavu a dala si tam léky, jako když je (nemocná). No a pak stříleli v baráku a pak jako byl zase klid.“ – Tazatel: „A proč stříleli v baráku?“ – „Z blbosti, stříleli tam, ne v baráku, přímo do síně, tam jsme měli betonovou síň, tam vystřelili díru do toho, z blbosti.“

  • Full recordings
  • 1

    Konrádov, 26.07.2009

    (audio)
    duration: 01:26:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Později mě mrzelo, že jsem nešla. Tam jsem mohla dělat dámu, tady jsem dřela na poli. Pak přišli komunisti a všechno nám vzali.

Marie Blabolilová - Matauchová - detail.jpg (historic)
Marie Blabolilová
photo: archiv pamětnice

  Marie Blabolilová, rozená Matauchová, se narodila 13. července 1923 v Nebuželích na Mělnicku do smíšené česko-německé rodiny. Matka Marie, rozená Bělinová, byla Češka, otec Karel Matauch byl německého původu. Marie byla prvorozenou dcerou, má ještě o dva roky mladší sestru Emilii, provd. Hatlovou. Od roku 1927 žila rodina v nedalekém Konrádově v Kokořínském údolí. Marie Matauchová navštěvovala nejdříve německou obecnou školu v Konrádově, osmý ročník ale absolvovala v české škole na Kladně. Poté pokračovala na rodinné škole, tzv. rodince, ve Šluknově. V roce 1941 musel otec narukovat do wehrmachtu. Od té doby vedla Marie společně s matkou celé hospodářství. Karel Matauch sice válku přežil, ale byl na cestě domů zajat u Tanvaldu. Ze zajateckého tábora ve Frýdlantu se dostal do Polska a musel pracovat v dole, kde už po měsíci zahynul na následky pracovního úrazu. V květnu 1945 dorazila do Konrádova a okolí sovětská armáda. Příchod vojáků do oblasti osídlené převážně německým obyvatelstvem znamenal nebezpečí zejména pro všechny dívky a mladší ženy. Později museli místní obyvatelé snášet řádění různých rabovacích band. Marie, její matka i sestra nakonec nebyly deportovány do Německa a mohly zůstat v Československu, babičce Matauchové se však odsun nevyhnul, přestože jí v té době bylo již 76 let. V roce 1945 se Marie Matauchová seznámila s velitelem sovětské posádky ve Mšeně, nadporučíkem Vladimírem Orlovem. V roce 1946 se jim narodila dcera Marie. Asi za tři roky nato byl Vladimír Orlov zavražděn při přepadení v Maďarsku. Po určité době se Marie provdala za Jaroslava Müllera, se kterým pak několik let hospodařila na zabraném statku po Němcích v Tuboži. O statek posléze v rámci kolektivizace přišli, poté hospodařili s matkou v Konrádově. V roce 1958 se Marie s Jaroslavem Müllerem rozvedla a rozhodla se i s dětmi odstěhovat do Ústí nad Labem. Tou dobou už měla tři dcery - Marii, Jaroslavu a Marcelu. V Ústí nad Labem si našla práci v nemocnici. V roce 1978 se potřetí provdala, vzala si Jana Blabolila, který pracoval jako strojvůdce.