Jarmila Bílková

* 1936

  • „Nikdo nám nedal nic vědět. Nevím, jak se otec v tom kriminále choval, ale když přišel, tak byl kost a kůže. Vážil 54 kilo, co to je na mužského? Došel jenom tak, jak byl oblečený. Měl v kapse akorát biletku, kapesník a víc nic. Ani korunu, že by si koupil vodu nebo něco, vůbec nic. Došel v mundůru, to byly jakési hadry. A bagančata, celogumové šněrovací boty. V tom došel. Bez ponožek, možná že i bez spodního prádla, já nevím. Ale všechno, co měl na sobě, se muselo poštou vrátit, to měl jenom půjčené na cestu. Všechno jsme museli poslat do Leopoldova. A doma neměl nic, protože všechno, co bylo jeho, [estébáci] pobrali. A my jsme pánské šaty nekupovali. Tak ani nevím, kde mu maminka sehnala něco bez toho, aby ho poměřili a vybrali mu šaty, nevím, jak to tam bylo.“

  • „Byli jsme tam brzy ráno, protože to bylo určené na dopoledne. Jeli jsme v noci a spali na nádraží. Přišli jsme do Leopoldova a ta vesnice byla v poli. Tam nebylo nic dostavené, jak skončilo městečko Leopoldov, tak tam byl lán obilí a jak se rozednívalo, tak akorát vystupovaly obrysy vězení. To bylo příšerné, že to bylo tak sugestivní – černé. Nebylo vidět, že to jsou takové veliké valy, ty ochranné zdi. Bylo to černé a navrchu na ochozu byly hlídací budky. Stál tam někdo s kvérem. To bylo hrozné. Došli jsme tam pěšky, vedla tam prošlapaná cestička a museli jsme tam čekat, až na nás přijde řada, že můžeme jít. Otevřely se malé dvířka a když jste vešel do té chodby, ta byla tmavá, tak jsme si říkali, tak co je? Jdeme do sklepa nebo kam jdeme? Houpala se tam jedna žárovka na drátě, blikala. Potom, když se člověk rozhleděl, tak nás poslali kousek dál k podjezdu. Tam byly čtyři nebo pět schodů a dveře. Tam jsme vkročili do místnosti a tam bylo taky takové pološero. Už jsme byly větší holky, tak jsme na otce viděly. Byl tam pult, mříže, nic, další mříže a teprve za druhýma mřížema stál otec. Tak jsme se mohli jenom tak na dálku domluvit.“

  • „Jak přiváděli ty vězně, tak to jenom zašumělo. To byly lidské trosky, na kterých visely oděvy – propadnuté tváře, zbídačení, shrbení. Někteří šli o holích a ani jít nemohli. Zrovna pan Hrabalík, který byl odsouzen s otcem, tak ten šel o berlích, sotva se ploužil. Tak je tam posadili a teď vykládali o těch jejich prohřešcích. A jak je jmenovali, tak my jsme tam brečeli, naříkali, kvíleli. Někteří volali na ty svoje rodiče nebo na ty vězně a soudce jenom tloukl do pultu kladivem a říkal: Bude ticho, nebo vyklidíme sál. Všichni ztichli a to, co bylo ve vás, to jste musel tlumit, protože to bylo neuvěřitelné. Jinak byste řval, že ztratíte hlas. Když jeden 15 roků, druhý 12 roků. A za co? Jenom si vzpomínám, že když otec stál a říkali to o něm, to jeho provinění, tak udělal jenom toto – dával znamení, že to není pravda, to, co jsme slyšeli. To si pamatuju.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 01.08.2023

    (audio)
    duration: 02:10:17
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Otec se vrátil bez zubů a šedivý. Vypadal, že ho pustili na umření

Jarmila Bílková v roce 2023
Jarmila Bílková v roce 2023
photo: Archiv pamětnice

Jarmila Bílková se narodila 19. listopadu 1936 Jarmile a Bedřichu Kollerovým v Uherském Brodě. Ze svých dětských let pamatuje deportace židovských obyvatel, bombardování i následné osvobození rodného města. Rodina se hlásila k sokolským ideálům, otec byl členem národně socialistické strany. Dne 2. srpna 1951 si pro otce domů přišli příslušníci StB, následoval soud. Ve vykonstruovaném procesu s údajnou protistátní skupinou Včela otce odsoudili za velezradu k 15 letům vězní. Prošel více kriminály, nejdelší část trestu si odpykal v Leopoldově. Matka Jarmila zůstala sama s třemi dcerami – nikdo ji nechtěl zaměstnat, dcery nemohly získat vzdělání. Po obnově procesu v 2. polovině 50. let otce propustili z vězení, domů se vrátil s podlomeným zdravím a nějaký čas strávil v uherskohradišťské nemocnici. Pádu totality se nikdo z rodičů nedožil. Jarmila Bílková až do svého odchodu do důchodu pracovala na různých manuálních pozicích. V roce 2023 žila v rodném Uherském Brodě.