Vladimír Bílík

* 1932  

  • „Že se pojede na manifestaci. Že bude velká manifestace na Staroměstském náměstí, a tak že tam pojedú odboráři. Jelo se autem a já hned jsem letěl za ředitelem, říkám: ‚Co my, učni?‘ Tak jsem jim to vybojoval a jeli jsme tam. Až ke Staroměstskému náměstí, tam jsme vysedli, tam už se to scházelo, tisíce lidí, to byly průvody, obrovské průvody. Naučené hesla už lidi měli, takže to už se připravovalo dopředu. Takže měli ty hesla, vykřikovali hesla… Potom, když dojeli páni z Hradu, Gottwald, Slánský, usadili se navrchu, Nejedlý, tam teho bylo tech pohlavárů všeckých. Začali mluvit a: ‚Přijel jsem od pana prezidenta z Hradu. Souhlasil s tím, že budu jmenovat novou vládu, tak su ustanovený předsedú vlády…‘ a tak už to začalo. Říkám: ‚Nic, Mirku, ty jsi dom a já se půjdu podívat do města, jak vypadá město.‘ Tak jsem viděl poprvní Václavák bez lidí. Čistý, poletoval snížek, to vidím jak teď, poletoval snížek a prošel jsem se až k Národnímu muzeu. Můj stařeček našel kel z mamuta, dal ho jeho muzeu, ještě za C. K. Rakousko-Uherska. Daroval ho muzeu, tak jestli tam je. Taky jsem to našel.“

  • „Tady fronta stála. Znamenalo to, že Morava nepustila vojska přes ni. Od Hodonína po Lanžhot to bylo mrtvé, to stálo na místě. To se přestřelovalo, dělostřelectvo… snažili se bránit, kdo přejde přes Moravu. A to bylo těžké přejít. Morava byla rozlétá čili plný les byl vody. U Lanžhota, šak tam zostalo tisíce Rusů v té vodě. Protože on se ponořit nemohl, a jak vylezl, ještě jich nechali, aby vylezli, a potom to střílali jak zajíců tam. My jsme viděli… tak, přicházeli lidi, kteří prchali odsud k někomu známému tady, protože Lanžhot, ten byl rozbitý. Tady za Mikulčicama byla Morava a Kopčany. Kopčaňáci někteří tady dělali v petrolinkách, v naftě, tak ti jezdili na čajách. Ti věděli, kde, jak se sem dostat, a taky tych Rusáků převezli na hráz a potom tam postavili pontonový most u Kopčan, tak přes ten most už šlo vozatajstvo, dělostřelectvo. Hlavně vozatajstvo, protože tady tanky, to nešlo, ty by zapadly.“

  • „Vycházel časopis Mladý hlasatel, my jsme založili skupinu Hoši z Podluží. A ve čtyřicátém druhém roku jsme vyrazili, to mně bylo deset let, jsme vyrazili z Těšic do Radějova. Přišli jsme do Rohatca, tam už byly hranice, most přes Moravu se hlídal, tam byli financi: ‚Stát, halt, alles ausgepäkt!‘ Tak jsme to vybalili. ‚Aaaaa, essen, das ist für Partisanen, ja?‘ Říkám: ‚Ne, my si budeme vařit guláš.‘ – ‚Du spricht sehr gut Deutsch!‘ Takže vás pustili, zasmáli se, samozřejmě. Vyrazili jsme, přišli jsme do Sudoměřic, v Sudoměřicích už byly postavené domky financů, přišli jsme na Radějov, tam jsme se museli hlásit v hájence, tam byli taky němečtí financi. Když jsme se vraceli nazpátek, tak slyším v Hodoníně, že byl spáchán atentát na říšského kancléře Reinharda Heydricha a už bylo vyhlášené stanné právo, no a potom začaly ty prohlídky. Každú dědinu obklíčili, dycky vojsko, a barák od baráku. Každý musel ukázat doklady a okna musely být zatemněné.“

  • Full recordings
  • 1

    Mikulčice, 10.01.2019

    (audio)
    duration: 01:21:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Mikulčice, 25.04.2019

    (audio)
    duration: 01:34:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Chtěl jsem být v životě pravdivý

Profilové foto Vladimíra Bílíka, nedatováno
Profilové foto Vladimíra Bílíka, nedatováno
photo: archiv pamětníka

Vladimír Bílík se narodil 4. ledna 1932 v Těšicích, dnešní části Mikulčic, na Hodonínsku. Vyrůstal se sestrou ve velmi skromných poměrech, protože jeho rodiče odcestovali ve 20. letech načas do sovětského Stalingradu a prodali veškerý svůj majetek. Tatínek pracoval jako státní zaměstnanec a rodina se za ním v roce 1935 stěhovala do Hustopečí. Tam začal Vladimír chodit do školy. V říjnu 1938 se rodina musela vystěhovat, protože město se mělo stát v důsledku mnichovského diktátu součástí Třetí říše. Od té doby už rodina žila v Mikulčicích, jen otec dojížděl za prací do Hulína. Vladimír se věnoval sportu a po válce i obnovenému skautingu. V roce 1947 se odešel učit brusičem skla do Nižboru u Berouna. Po vyučení zůstal ve firmě, kde pracoval do odchodu na vojnu v roce 1952. Po odvodu jej označili jako politicky nespolehlivého a dostal se jako příslušník PTP do dolů v Horní Suché. Krátce po ukončení vojny se kvůli nemocné matce vrátil do Mikulčic a do skláren už se nevrátil. Oženil se v roce 1956 a s manželkou Vlastou vychovali dvě děti. Vladimír se věnoval rozmanitým sportům, vedl mládež ve fotbale, volejbale a stolním tenise a později ještě přibral skauting. V roce 2017 převzal Čestné uznání za celoživotní obětavou práci s mládeží v oblasti stolního tenisu.