"Nakonec jsem se do Německa dostala. A tam jsem zírala, jak mohou mentálně postižení lidé žít. Protože už předtím jsem tady v Čechách takové zařízení navštívila pod Kuňkou [Kunětickou horou], jak je perníková chaloupka. Byla jsem úplně šokovaná, tři neděle jsem brečela a byla úplně vyřízená z toho, co jsem tam viděla. To byla skutečně hrůza. I když tam ještě byly jeptišky a s těmi lidmi zacházely pěkně, ale ti lidé vypadali bědně, neupraveně. No hrůza. Tady [v Německu] jsem najednou viděla, že mentálně postižený může žít jako člověk. Přijela jsem do zařízení, kde bylo všechno krásné, lidé byli pěkně ustrojení, bylo o ně pečováno, měli práci nebo alespoň byli na pracovišti. Považovala jsem to za nějaké rekreační zařízení, jak to tam pěkně vypadalo."
"[Alfréd Piffl] měl několik titulů a byl také děkanem na univerzitě. O to všechno ho připravili, když ho zavřeli. Když se vrátil, neměl ani zaměstnání, nic. Dělal přidavače u zedníků. Postupem času, protože se vědělo, že je šikovný, nadaný a fundovaný, tak postupem času zase získal nějaké postavení. Takže neumíral úplně odstrčený. Zase měl určité funkce a tituly."
"Ano, [s dědečkem Schückem] to dopadlo velmi špatně, protože mu všechno sebrali. Měl drahé stroje, které se používají dodnes. To mu normálně [komunisté] zabavili, ale dovolili jim chodit do práce do jejich dílny pracovat na jejich strojích. A dostávali plat asi tři sta korun měsíčně. To už byli oba dost staří a sedření, ale jiný zdroj financí nebyl, takže dost dlouho pracovali ve svojí dílně, ale už nebyla jejich."
Miloslava Bičíková se narodila 19. ledna 1942 v Pardubicích Františku a Vlastě Fajkusovým. Jako malá se sestrou zažila nálety na Pardubice. Maminka se zamlada kamarádila s Věrou Junkovou a Alfrédem Bartošem, později popravenými za protinacistický odboj. V 50. letech komunisté znárodnili otci živnost na výrobu klarinetových plátků. O rodinné knihařství přišli také prarodiče. Strýc Alfred Piffl, významný architekt, byl odsouzený ve vykonstruovaném politickém procesu. Pamětnice kvůli špatné ekonomické situaci po znárodnění nemohla vystudovat a 20 let se živila jako kreslička v pardubické Tesle. Do manželství s pardubickým archivářem Zdeňkem Bičíkem se roku 1972 narodil syn Vlastimil. Stála u založení Klubu přátel Pardubicka a starala se o bratra s Downovým syndromem. Po sametové revoluci se opakovaně vracela do Německa do Neustadt an der Aisch, kde sbírala zkušenosti při práci s dospělými mentálně hendikepovanými lidmi. Tamní systém chtěla převést do Pardubic. Pracovala jako ředitelka azylového domu. V roce 2025 žila v Pardubicích a věnovala se jako dobrovolník mentálně postiženým lidem v Kontaktním klubu.
