The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sedmnáctiletý Čech musel bojovat za Hitlera
narodil se 1. června 1927
s rodiči Vilémem a Anastasií a sestrami Annou a Lenou vyrůstal v Hlučíně
otec pracoval jako horník, matka se starala o rodinné hospodářství
v roce 1938 musel vstoupit do Hitlerjugend
v roce 1944 byl povolán do RAD (Reichsarbeitsdienst – Říšská pracovní služba)
na počátku roku 1945 nedobrovolně narukoval do německého wehrmachtu
sloužil jako pěšák u pozemního vojska
účastnil se bojů o pevnost Breslau (Vratislav)
při ústupových bojích byl raněn v Sovích horách, konec války prožil u Hradce Králové
více než rok byl vězněn v sovětském zajateckém táboře
po propuštění na podzim 1946 se vrátil do Hlučína
celý život pracoval jako dělník
v roce 1948 se oženil s Karlou Jendrečkovou, měl s ní děti Ericha, Zdeňku a Viléma
v roce 2024 žil v Hlučíně
zemřel 3. dubna roku 2025
V roce 2025 si celý svět připomíná 80. výročí konce druhé světové války. Tento drastický konflikt dnes vnímáme především skrze dokumentární filmy a idealizovaná válečná dramata. Pro člověka počátku 21. století se stal jakýmsi vzdáleným mýtem. Málokdo si však uvědomuje jeho hrůzy – stejně jako fakt, že v České republice stále žije několik válečných veteránů, kteří tehdy skutečně bojovali.
Jedním z nich je téměř stoletý Josef Bialas. Pamětník však nebojoval na straně spojenců – na ramenou své uniformy nosil výložky německého wehrmachtu. Prožil skutečné boje, ranění i sovětské zajetí. O tom všem nám vyprávěl.
Josef Bialas se narodil 1. června 1927 do rolnické rodiny na okraji Hlučína v tehdejším Československu (ČSR). Jeho rodiče, Vilém a Anastasie (oba 1900), si krátce před jeho narozením svépomocí postavili malý domek se stodolou. Josef měl dvě starší sestry, Annu (1922) a Lenu (1924).
Rodina byla katolického vyznání a pravidelně navštěvovala mše v kostele sv. Jana Křtitele ve středu města. Otec pracoval jako havíř ve staré uhelné šachtě v Petřkovicích u Ostravy, zatímco matka s „omama“ (babičkou) pečovaly o domácnost a hospodářství. Bialasovi chovali dvě krávy, prasata, kozu a drůbež. Vykrmené vepře někdy prodávali židovskému řezníkovi Plačkovi. „Ti Židé mluvili německy. […] Na pravé straně náměstí byl Švec [konzum] a hned vedle ten Plaček. My jsme byly tři děti, takže když bylo něco potřeba, matka mě poslala nakoupit,“ vzpomíná pamětník.
Na poli v místní části Vinná hora rodina pěstovala obilí a brambory. Josef se do práce zapojoval od dětství: „Měli jsme cestu a kus louky, kde jsme pásli a sušili seno na zimu. Vyvážel jsem i hnůj. Měl jsem tam jako dítě hodně práce.“ Tu těžší, místo koní, které nevlastnili, obstarávaly zapřažené krávy. I Josef s nimi jezdil.
Samozřejmě si našel čas i na dětské radosti. S ostatními dětmi trávil nejvíce času venku. Tam hráli nejrůznější hry, nejčastěji kopanou na místním hřišti a na specifickou schovávanou „hrojver a ritr“ (Räuber und Ritter – loupežník a rytíř) na Vinné hoře. Doma se věnoval péči o holuby a kanára, které choval.
Pro pochopení příběhu Josefa Bialase je důležité znát historické pozadí regionu, ze kterého pocházel – Hlučínska. Až do první poloviny 18. století bylo součástí Slezska, které náleželo k Zemím Koruny české, a tedy k Rakousku. Po porážce Rakouska ve válce v roce 1742 však Slezsko připadlo natrvalo Prusku.
Slovanské obyvatelstvo žijící v okolí Hlučína, označované jako Moravci, hovořící specifickým nářečím češtiny zvaným „moravština“, se na téměř 200 let ocitlo v německém kulturním prostředí.
Josef Bialas v dětství rivalitu mezi jednotlivými národy nevnímal, znal ji ale z vyprávění: „Hádali se mezi sebou: ‘Vy Prajzáci!’ [obyvatelé Pruska] a ‘Vy Císařáci!’ [obyvatelé rakouského Slezska]. Nejvíc tam, kde se pásly krávy a kde řeka Opava dřív tvořila hranici. Tam si přes tu vodu nadávali.“
Po vzniku Československa v roce 1918 bylo k novému státu o dva roky později připojeno i 36[1] obcí z Hlučínska s přibližně 46 000[2] obyvateli. Toto rozhodnutí však mezi místními Moravci, kteří si sice uchovali svůj jazyk, ale přijali německou identitu, nevyvolalo velké nadšení – do ČSR nechtěli. Ačkoli se Hlučínsko nakonec stalo součástí Československa, před druhou světovou válkou se většina[3] místních, i když jim to ve sčítání lidu nebylo umožněno,[4] vnímala národnostně jako Němci.
V roce 1935 zde Henleinova pronacistická Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, lidově henleinovci) získala v parlamentních volbách většinu hlasů (73 %).[5]
Po mnichovské krizi na podzim 1938 muselo ČSR, aby se vyhnulo válce, postoupit velkou část svého pohraničí nacistickému Německu. Většina tohoto území byla začleněna do nově vzniklé Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland), zatímco Hlučínsko bylo připojeno přímo k Provincii Slezsko (Provinz Schlesien) jako tzv. Altreich („Stará říše“). Když 8. října 1938 do Hlučína vpochodoval wehrmacht (německá armáda), místní obyvatelé byli nacistickými úřady automaticky považováni za říšské Němce – se všemi právy, ale i povinnostmi, které z toho vyplývaly.
Josef Bialas si však vždy uchoval svou identitu: „Cítil jsem se jako Čech, my jsme odjakživa byli Češi.“
Josef vychodil pouze měšťanskou školu v Hlučíně, českou a později německou, kde se částečně naučil německy. Ve studiu dále nepokračoval, k čemuž stručně dodal: „Já jsem se špatně učil.“
Hned v roce 1938 musel vstoupit do polovojenské mládežnické organizace nacistické strany Hitlerjugend (Hitlerova mládež). Ta se snažila z mladých chlapců vychovat loajální přívržence národního socialismu.
S ní pak pravděpodobně na jaře 1944 odjel do Slezska budovat protisovětská opevnění. V roce 1944 prohrávalo nacistické Německo na všech válečných frontách. Ve snaze odvrátit porážku začalo do služby přijímat i staré muže a mladé chlapce. Pamětníka v den jeho 17. narozenin, 1. června 1944, povolali do Reichsarbeitsdienstu (RAD) neboli Říšské pracovní služby, do Ratiboře. RAD zajišťovala pracovní sílu pro opevňovací práce a svým vojensko-výcvikovým charakterem (výuka střelby) byla předstupněm armádní služby. Příslušníci RAD nosili uniformy podobné wehrmachtu, ovšem s charakteristickou špičatou čepicí a na levém rukávu znakem RAD – obilným klasem s rýčem a svastikou, což symbolizovalo spojení práce, půdy a nacistické ideologie. V té době dostávali v Josefově okolí povolávací rozkaz do wehrmachtu dokonce i šestnáctiletí.
Na Josefa došlo na počátku roku 1945, kdy si doma v Hlučíně otevřel dopis od armády: „Všichni plakali, sestry, matka a tatínek nadával, že on na vojnu nemusel, protože byl havíř. […] Matka mě pokřižovala, abych se vrátil. […] Měl jsem strach.“
V den odjezdu ho na vlak doprovodila celá rodina: „Jak jsme narukovali, tak nám nakoupili pentle, jako na odvodu. Pochodovali jsme v průvodu a bubnovala hudba. […] Už jsem zapomněl, jestli to bylo na nádraží v Hlučíně, nebo v Jilešovicích.“ Mladíci z okolí Hlučína zaplnili celý jeden vagon. Vlakem se Josef přesunul ke 2. kompanii výcvikového Jäger-Ersatz-Bataillon 49 a později k 318. výcvikovému náhradnímu granátnickému praporu v Breslau (Vroclav).[6]
V Breslau se mladý odvedenec ocitl ve velkých kasárnách, kde byli vojáci ubytovaní po šesti osobách na pokoji. Na Josefův slovanský původ při výcviku nikdo nebral ohled: „Musel jsem se přizpůsobit, oni česky neuměli, jen německy, a já už jsem trochu německy uměl, tak jsem se s nimi vždycky domluvil. […] Poukazovali i na to, že Češi nechtějí bojovat.“
Josefa vycvičili na boj s opakovací puškou, zřejmě se jednalo o tehdy nejrozšířenější německou ruční zbraň Karabiner 98 Kurz: „Ta puška pro mě byla ale moc těžká, byl jsem tehdy takový malý suchar, […] tak mi později dali automat MP 40.“ Výcvik probíhal v budově kina a na nádvoří kasáren.
Mládí a nezkušenost branců si vybraly svou daň při tragických následcích neopatrného zacházení se zbraněmi. „Jeden voják neuměl držet bezpečně pušku, kterou měl při manipulaci směřovat dolů. […] Omylem ji namířil na jiného vojáka, zmáčkl spoušť a zastřelil ho. Byla z toho ostuda. Museli jsme potom absolvovat školení, jak máme pušku držet, kam ji pokládat atd.,“ vzpomíná pamětník.
K další nehodě došlo při nácviku s ruční protitankovou zbraní Panzerfaust (pancéřová pěst). Jeden z branců nedodržel při odpálení střely dostatečnou vzdálenost od zdi za sebou, Panzerfaust předčasně explodoval a usmrtil ho.
Na podzim 1944 rozhodl nacistický diktátor Adolf Hitler o zřízení tzv. městských Festungů, tedy opevněných měst. Ta se při příchodu sovětské fronty neměla vzdát, ale svou urputnou obranou naopak vázat početná sovětská vojska a tak zpomalit jejich postup do Německa (než budou nasazeny domnělé zázračné zbraně).
V předjaří 1945 Josefa jako příslušníka 2. kompanie Feldersatz-Bataillon 359 vyslali k obranným bojům o Festung Breslau (Pevnost Vratislav).[7] V Breslau se opevnilo na 50 000 Němců z řad wehrmachtu, Waffen-SS (Zbraně SS), Hitlerjugend a Volkssturmu (lidová domobrana). Oproti nim stálo asi 90 000 sovětských vojáků (přesné počty se rozcházejí) z 6. armády a 3. gardové tankové armády. Bitva o město začala 13. února.
Josefova jednotka měla bránit jednu z vesnic v okolí Breslau. Samotné místo se stalo dějištěm zkázy a rozvratu. Obyvatelé opouštěli všechny domy v nekonečných kolonách koňských povozů a automobilů. Vesnici samotnou doslova rozryly dělostřelecké granáty. Pamětník popisuje hlídku v zákopech: „Jednou v noci jsme tři seděli v dírách a spali, jeden tu, druhý tu a třetí tam. Celou noc se hlídalo, nesměli jsme spát. Jak jsi spal, tak tě hned zdrbal desátník nebo svobodník, co tam byl.“
To vše Josef prožíval na vlastní kůži, dostával se pod palbu zbraní všeho druhu a ze všech stran: „Navzájem jsme na sebe stříleli. Já už jsem ani nevystrkoval hlavu a seděl stále v díře. A slyšel jsem, jak mi nad hlavou sviští kulky, jen to hvízdalo.“ Často docházelo i k omylům: „Padlo tam mnoho nevinných, jak střílely kulomety. […] A oni přitom křičeli: ‚Nestřílejte! Deutschen – Němci!‘ Ale [němečtí vojáci] tam na ně stejně stříleli a zastřelili i [vlastní] vojáky. To se stávalo často. Nestačili ani odvážet rakve.“
Na sběru, nakládání a pohřbívání mrtvých se musel podílet i Josef: „Nepřítel se k nám dostal i třikrát, čtyřikrát. […] Šla [proti sobě] řada Rusů a řada našich. […] A z toho bylo hodně mrtvých. Potom jsme je museli sbírat a pochovávat. Někteří už tam leželi déle, a tak už smrděli.“
Protivník na ně vytrvale tlačil: „A jak začalo hurá [‘ura’ – sovětský válečný pokřik častý při útoku], tak se do toho Rusové opřeli a hnali nás zpátky. […] Denně a denně jsme byli jinde a ustupovali jsme dál.“
V bitvě o Festung Breslau padlo asi 6 000 německých vojáků a tisíce civilistů (odhady se pohybují mezi 17 000 a 80 000). Sovětů zemřelo přibližně 7 000 až 13 000. Zničení města dosáhlo až 70 procent.
Po kapitulaci Breslau 6. května se začala Josefova jednotka stahovat do Čech. Při úprku před Rusy museli vojáci překročit Soví hory. Tam se Josef dostal znovu pod palbu: „Byla tam hora, skála a přes tu jsme nemohli přelézt, drápal jsem se nahoru jako štír, někteří to obešli, já za nimi, a utíkali jsme, kudy to šlo. Stále na nás stříleli a házeli granáty, i když jsme nikoho neviděli. Padlo tam hodně vojáků.“
Právě kdesi, pro něj v neznámých horách, ho při ústupu zranili: „Dostal jsem střepinu z granátu, byl jsem samá střepina, dodnes mám jizvy. […] Měl jsem postřílené nohy i ruku, jak balíři stříleli.“ Slovo balíř je pravděpodobně odvozené od německého Ballen (balík) a ve wehrmachtu se mohlo používat jako slangový výraz pro sovětské vojáky, které Němci vnímali buď jako hrubé muže ze zemědělského prostředí, nebo jako „prostředky“ pro masové útoky ve vlnách. Zakrváceného Josefa ošetřili jeho spolubojovníci přímo na frontě, na důkladnější péči však nebyl čas – museli pokračovat v útěku před nepřítelem.
Hory se jim podařilo překročit, 7. května se vojáci vzdali pravděpodobně u Náchoda.[8] Pamětníka zajali o den později u Hradce Králové.
V zajetí dali Sověti bývalým vojákům wehrmachtu ihned „hrubo“ (drsně) najevo, kdo je poraženým a kdo novým pánem. Zajatce, včetně Josefa, nejdříve přivedli do speciální místnosti, kde je „cajdovali“ (hlídali, kontrolovali) před výslechem. Hned poté musel Josef projít pohovorem se sovětskými vojáky, kteří o nich zjišťovali osobní informace a jejich válečnou historii.
Jeden starší německý voják Josefa varoval, aby si za každou cenu uchoval svoji „Soldbuch“ (vojenskou knížku), jinak by měl obrovské problémy. „Oni hledali dobrovolníky z SS, což jsem já ale nebyl. Byl jsem mladý synek, všichni ostatní tam byli starší. […] Kdo neměl Soldbuch, byl označen za SS-mana nebo dobrovolníka. […] A ty SS-many stříleli i před námi, zastřelili a hotovo. Byla to hrůza. Vojna je zlá. Jeden je na druhého potom jak pes. […] Častokrát s některými zašli do lesa a tam je oběsili na provazech,“ vzpomíná Josef Bialas.
Zpočátku zajatce věznili v budově kina. „Čtrnáct dní jsme tam v podstatě jen leželi,“ říká pamětník. Poté je rozdělili do skupin a Josefa umístili do kasáren, kde sdílel místnost s dalšími 11 muži. „Dostali jsme trochu vody, […] jednou denně polévku eintopf. […] A jeden komis (Kommissbrot, komisárek – žitný chléb) na celý týden. […] Byl hlad. Svoje zásoby už jsme měli snědené. Každý byl hladový jak pes. Lidé křičeli hlad, Hunger, stále dokola.“
V zajetí se k němu Sověti chovali různě – někteří dobře, jiní špatně. Neustále si ale musel dávat pozor, „držet hubu a krok“ a nijak nevyčnívat, protože mu kdykoli hrozila rána pendrekem od „té kur**“ strážného. Mnoho zajatců se Josefovi v lágru ztratilo z očí: „Byli to samí starší chlapi. Byli už slabí, to bylo vidět. Potom se ten a ten už nevrátil, hodně jich tam poumíralo.“
Podle svých vzpomínek strávil pamětník období věznění v obci Dinerfurt, pravděpodobně někde v Polsku. Toto místo se však nepodařilo dohledat – po 80 letech mohl jeho název zkreslit nebo zaměnit za jiné. Jako možná varianta připadá v úvahu dnešní Brzeg Dolny nedaleko Vratislavi, který se až do konce války jmenoval Dyhernfurth. Nacisté zde do počátku roku 1945 provozovali chemickou továrnu společnosti I. G. Farben na výrobu bojových chemických látek.[9] V okolí se nacházely ubytovací kapacity (pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rosen) pro vězně, kteří byli zneužíváni na nucené práce – a právě tam mohli po osvobození skončit i zajatí příslušníci wehrmachtu.
Josefa nad vodou nejvíc držel vzdálený Hlučín: „Stále jsem myslel na to, jak se dostat domů a co naši.“ Ještě více než stesk po domově ho však tížila obava z deportace do zajateckého tábora na sovětskou Ukrajinu.
V zajetí už byl více než rok, na podzim 1946 musel pomáhat při polních pracích. Právě tehdy se jednomu jeho dobrému známému podařilo z lágru uprchnout a informovat rodiče v Hlučíně o jeho pobytu. „Matka, když se to dozvěděla, šla na národní výbor a vyjednala potřebné dokumenty [pravděpodobně i přes Červený kříž[10]]. A já se jednoho dne dívám do brány [lágru] a tam stojí matka a ptá se mě, kde je kancelář. […] Přišla, objala mě a byla ráda, že žiju. Vždyť jsem měl 19 roků. […] Potom jsem se s ní okamžitě dostal domů,“ vzpomíná pamětník.
Po návratu už Josefa nikdo nevyšetřoval a z jeho vyprávění plyne, že někdejší nedobrovolná příslušnost k wehrmachtu mu v dalším životě nezpůsobila žádné velké problémy.
V německé armádě muselo sloužit přibližně 12 000 mužů z Hlučínska, 3 000 z nich se domů už nikdy nevrátilo a 5 000 utrpělo vážná zranění.[11]
V Hlučíně si Josef přes úřad práce našel zaměstnání jako dělník ve stavební firmě. Poté vyráběl kachle v cihelně, odkud byl na krátký čas přidělen na kácení stromů poškozených boji na konci války v okolí obce Dobroslavice. Nejdéle pracoval jako hutník na koksovně u vysokých pecí ve Vítkovických železárnách, odkud v roce 1987 odešel do penze.
V roce 1948 se oženil s Karlou Jendrečkovou, se kterou měl tři děti – Ericha, Zdeňku a Viléma.
Válku nemůže dodnes dostat z hlavy. Často se mu o ní zdá, někdy se v noci probudí a není si jistý, co je sen a co realita. Jeho sny jsou velmi živé: „Bojujeme. Běháme. Sníh. […] Utíkáme a střílíme. Jsem raněný.“
O válce pamětník ve svém rodném nářečí řekl: „Že to bylo zbytečne, tyle naroda popadalo [tolik lidí postříleno], jak Němcuv, tak Rusuv, všecko. […] Už žádnou válku nechci.“
V době natáčení, v srpnu 2024, žil ovdovělý Josef Bialas ve svém rodném domě v Hlučíně, kde se s neskonalou houževnatostí, i přes svůj vysoký věk, stále věnoval pěstování zeleniny a nejnutnějším pracím kolem domu. Rád sedával na zápraží, kde pokuřoval své oblíbené cigarety – což ostatně činil už od svých 14 let. Společnost mu vždy dělal jeho černý pes Beno.
Zdroje:
[1] https://www.encyklopedie-hlucinska.cz/encyklopedie/historie/historicky-vyvoj/i-republika?utm_source=chatgpt.com
[2] https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/cechoslovaky-nevitali-ale-wehrmachtu-staveli-slavobrany-nacisticka-minulost-hlucinanu-je-dodnes-tabu-76597?utm_source=chatgpt.com
[3] https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/hlucin-ceskoslovensko-pred-100-lety-vyroci.A250204_125832_pred-100-lety_vov
[4] https://www.slezane.cz/2020/11/23/dejiny-hlucinska-prajzske-jizniho-ratiborska-obyvatelstvo/?utm_source=chatgpt.com
[5] https://www.dnyceskestatnosti.cz/novinky/kalendarium/4-unor-1920-pripojeni-hlucinska/?utm_source=chatgpt.com
[6] https://hultschiner-soldaten.de/cs/soldat/bialas-josef-4/
[7] https://medium.seznam.cz/clanek/vratislav-konecny-obrana-festung-breslau-zbytecny-zazrak-sileneho-nacisty-hankeho-27668
[8] https://it.wikipedia.org/wiki/359._Infanterie-Division_%28Wehrmacht%29?utm_source=chatgpt.com
[9] https://wiadomosci.onet.pl/kraj/tajny-oboz-na-dolnym-slasku-z-gaju-elfow-nikt-nie-wracal/j3jret3
[10] https://cnn.iprima.cz/do-wehrmachtu-jsem-musel-v-sedmnacti-rika-posledni-z-cechu-v-hitlerove-armade-24881
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Witness story in project Stories of the region - Central Moravia (Tomáš Jurníček)