Josef Bialas

* 1927  †︎ 2025

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Vor der Kaserne Vor dem großen Tor Stand eine Laterne Und steht sie noch davor. […] Und alle Leute soll'n es seh'n Wenn wir bei der Laterne steh'n |: Wie einst Lili Marleen." :| „U vstupní brány našich kasáren lucerna právě začala už plát. […] A všichni pak spatří pod lampou tu stálou lásku neměnnou s krásnou Lili Marlene.“

  • „Musel mít papíry [dokumenty], Soldbuch [vojenskou knížku]. Neměl Soldbuch – SS-man. Tak, každý měl většinou vojenské papíry. Já též. A jeden starší chlap [mi řekl]: ‚Jenom ten Soldbuch nevyhazuj, ten [musíš mít] stále u sebe a ukážeš jim, co jsi zač, že jsi musel jít na vojnu, v tom Soldbuchu. A že jsi ještě mladý.‘ Tak já jsem ji stále měl. A ještě ji mám někde doma ve skříni, ten Soldbuch, ještě ho mám." – "A kdo ho neměl, toho popravili?" – "Kdo ho neměl – SS-man. Na bok. A už šel." – "A oni je stříleli, nebo věšeli?" – "Oběsili a hotovo, nehráli si s tím." – "To jste přímo viděl?" – "Některé zastřelili a některé oběsili.“

  • „Jak nás zajali? To bylo hrubo [tvrdé]. Tož normálně: ‚Idi sjuda [pojď sem].‘ V řadě jsme šli do kabiny a tam nás potom cajdovali [hlídali, kontrolovali]. A vyšetřovali, kdo jsme – jestli je to SS-man, nebo dobrovolník. A tyto stříleli přímo před námi. Zastřelili a hotovo. Byla to hrůza. Vojna je zlá. Jeden je pak na druhého jak pes.“

  • „V jedné velké místnosti [v zajetí v kasárnách] nás bylo dvanáct. V dalších místnostech byli zase jiní [zajatci]. Oni nás všechny zajali a hned transportovali. [Voják] nás počítal – tolik a tolik [zajatců rozdělit] sem, tolik tam. A tak nás rozdělili. Museli jsme tam sedět. Dostali jsme trochu vody a takovou polévku, eintopf. Víc už si nepamatuju. To víš, hlad byl. Zásoby, co jsme měli, jsme už snědli, a tak byl každý hladový jak pes. Já toho moc nesnědl, ale byli takoví, co jedli hodně, a ti křičeli: ‚Hlad, hlad, Hunger, Hunger!‘ A to pořád dokola.“

  • „Padlo tam mnoho nevinných při tom, jak střílely kulomety. A oni přitom křičeli: ‚Nestřílejte! Deutschen – Němci!‘ Ale [němečtí vojáci] tam na ně stejně stříleli a zastřelili i [vlastní] vojáky. To se stávalo často. Nestačili ani odvážet rakve.“

  • „V té dědině už nikdo nebyl, nikdo tam nebydlel. Tam už byla fronta. Potom už se to tam začalo bít. Všechny byty tam byly prázdné. Všichni utíkali. Ti, co měli krávy, utíkali s vozy, jiní s auty. Každý, kdo něco měl, tak hleděl utéct z vesnice. Nakonec byla vesnice úplně smetená. Všechno zorané, všechno zapálené, všechno bylo hin [zničené]. Takže už jsme tam nemohli zůstat.“

  • Full recordings
  • 1

    Hlučín, 16.05.2024

    (audio)
    duration: 48:30
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Hlučín, Dlouhoveská 79, 14.08.2024

    (audio)
    duration: 01:22:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Sedmnáctiletý Čech musel bojovat za Hitlera

Josef Bialas, vojenská knížka wehrmachtu, Breslau (Vratislav), leden 1945
Josef Bialas, vojenská knížka wehrmachtu, Breslau (Vratislav), leden 1945
photo: Soukromý archiv pamětníka

Josef Bialas se narodil v české rodině v Hlučíně 1. června 1927. Jeho otec Vilém pracoval jako horník, matka Anastasie se starala o domácnost. Rodina vlastnila malé zemědělské hospodářství. Josef měl starší sestry Annu a Lenu. Po vynuceném odtržení Sudet od Československa bylo Hlučínsko připojeno k nacistickému Německu a z rodiny Bialasových se stali říšští občané. Josef musel v roce 1938 vstoupit do Hitlerjugend (Hitlerova mládež). V roce 1944 byl povolán do Říšské pracovní služby (RAD – Reichsarbeitsdienst), v jejímž rámci budoval ve Slezsku obranná postavení proti postupující sovětské armádě. V lednu 1945, ve svých 17 letech, musel nedobrovolně narukovat do německého wehrmachtu. Sloužil jako pěšák u pozemního vojska. Se svou jednotkou se účastnil bojů o Festung Breslau (pevnost Vratislav). Na konci války byl při ústupových bojích raněn v Sovích horách. Dne 8. května jej u Hradce Králové zajala sovětská armáda. Po roce věznění v zajateckém táboře se směl vrátit do Hlučína. Po celý život pracoval jako dělník. V roce 1948 se oženil s Karlou Jendrečkovou, se kterou měli děti Ericha, Zdeňku a Viléma. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 žil v Hlučíně. Zemřel 3. dubna roku 2025.