Libuše Beranová

* 1932

  • „A když jsem byla v tercii, tak byla revoluce. Maminka jednou šla nakoupit a přišla z nákupu a říkala: ‚Je revoluce, strhávají německé nápisy z krámů a ze všech nápisů, co byly na ulici.‘ No a Němci se potom začali bránit, začal boj a bylo to nebezpečný, tak jsme byli v krytu, ve sklepě. A na noc jsme museli jít do bytu a spali jsme v předsíni. Protože naproti nám v ulici bydleli Němci a stříleli nám do oken. My jsme si dali na zem matrace a spali jsme na nich. A taky jsme si udělali barikády, v ulici Dobrovského byly popelnice a lidi vytrhávali dlažební kostky a dávali je do těch popelnic, aby je zatěžkali. A v Letohradské ulici, tam byla převržená tramvaj, to bylo proti parku, protože park byl obsazený Němci – a taky tam byly Němky a ty střílely z flaků na Staroměstskou radnici a také ji poškodily.“

  • „Křičeli na mě: ‚WeisRotBlau, tschechische sau!‘ Když jsem to vyprávěla doma, maminka byla hodně smutná. A do školy mě nepouštěla samotnou, vodila mě do školy. A jednou jsme takhle šly a před námi, půl metru asi, spadla seshora dýka, někdo ji hodil z okna a zabodla se do země. A maminka řekla: ‚Tak dost, tady já nebudu.‘ A vrátily jsme se a ani do školy už mě neodvedla, ale domů zpátky. Zavolala tatínkovi a tatínek sháněl stěhovací vůz, abychom se mohli odstěhovat. A nakonec se mu to podařilo, naložili jsme nábytek a všechny věci a stěhovali jsme se do vnitrozemí, do Mladé Boleslavi, k tatínkově mamince. Mojí babičce, do Mladé Boleslavi.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.07.2022

    (audio)
    duration: 01:09:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Všechny spolužačky začaly mluvit německy a mě pak nenáviděly

Libuše Beranová
Libuše Beranová
photo: archív pamětnice

Libuše Beranová, rodným jménem Rakušanová, se narodila 8. února 1932 v Ústí nad Labem. Do školy šla poprvé v září 1938, o měsíc později, po podpisu Mnichovské dohody, se její rodné město stalo součástí nacistického Německa. Již delší dobu zhoršující se vztahy mezi Čechy a Němci se v té době dále vyhrocovaly. Libušin otec přišel kvůli své české národnosti o práci a německy mluvící děti ve škole Libuši šikanovaly. Po incidentu, kdy došlo i k jejímu bezprostřednímu fyzickému ohrožení, se rodina rozhodla narychlo město opustit. Odstěhovali se do vnitrozemí, zpočátku bydleli u babičky v Mladé Boleslavi, pak v nevyhovujících podmínkách v Praze na Vinohradech. Otec po dlouhém hledání nakonec získal práci disponenta a služební byt na pražské Letné. Rodina se tam pak natrvalo usídlila. Na Letné prožili poměrně dramatický konec války, po vypuknutí Pražského povstání tam probíhaly prudké boje mezi povstalci a příslušníky jednotek SS. Po válce Libuše dostudovala víceleté gymnázium a následně dálkově pedagogickou fakultu. Toužila stát se učitelkou v mateřské škole, krátce se této práci i věnovala, ale kvůli svému ‚kádrovému profilu‘ a později i zdravotním potížím musela místo opustit. Pracovala pak jako dělnice v družstvu invalidů. Vychovala dvě děti, je vdova a žije stále (r. 2022) v Praze na Letné.