Waltraud Benová

„Příbuzní, kteří byli odsunuti, se snažili zůstat těsně za hranicemi. Nejsme daleko od hranic. Měli hlad, nic neměli a většinou stáli u hranic. Jak se spolu dohovořívávali nevím, ale vím, že naše máma také neměla velký majetek, ale vařila bramboračku a nosila ji příbuzným na hranici, protože měli hlad. Nikdo nechtěl být odsunutý, protože šel do nejistoty, do rozbombardovaného Německa a nikdo tam na ně nečekal.“

„Nebylo to tak špatné, protože když houkaly sirény, šli jsme do sklepa. Ve sklepě jsme měli dětské pletené židličky, na nich jsme seděli. Měli jsme tam petrolejku. Máma nám četla nebo vyprávěla, ale nečetla nám pohádky.Vždycky nám četla pověsti tolštejnských rytířů a celého okolí, ze stříbrného dolu. U nás byl důl na stříbro. Bylo to moc hezké. Vždy se nám líbilo, když houkaly sirény.“ – „Vy jste se jako dítě těšila z náletů?“ – „Nepřipadaly nám nebezpečné. Máma zůstala klidná. Nebyla zděšená. Zažili jsme vždy klid. Máma na nás měla při náletu čas.“

„No jo, protože ti odsunutí, ti, co přišli do toho rozbombardovaného Německa, tak třeba nedostali potravinové lístky. A v Podluží, ta Velveta, ta stojí přímo skoro na hranicích. A nějak byli domluvení, že ti, co mohli, tak přišli k hranicím z druhé strany a máma uvařila polévku, bramboračku, protože jsme na Křížové hoře měli pole. To jsme si, to bylo načerno, to už byl všechno konfiskát, ale to jsme si načerno… nějak jsme k těm bramborám přišli, tak uvařila kotel bramboračky, a to potom s bratrem, já jsem se sestrou musela zůstat doma, dělaly jsme si domeček pod stolem, tam jsme byly schované, a oni zatím na hranice odnesli tu polévku.“

„V pětačtyřicátém mně bylo šest let a bratra, ten byl starší, toho vzali do školy, ten byl o čtyři roky starší, ale mě nechtěli. Tak tam se mnou máma potom chodila k tomu řediteli, aby mě vzal do školy, a on pořád jenom, to si dokonce pamatuju, on dokonce jenom odpovídal: ‚Stejně jdete do odsunu, to nemá cenu, abych ji bral do školy, stejně jdete do odsunu.‘ Takže v šestačtyřicátém jsme tady pořád ještě byli, no tak tam se mnou zase chodila, každý týden, a nakonec když máma nedala pokoj, tak mě tedy do té školy vzal. A první školní den mám ne 1. září, ale až 15. října. Němečtí žáci seděli v posledních lavicích, nikdo nerozuměl ani slovo, a když jsme se mezi sebou bavili, tak jsme byli samozřejmě potrestaní, to je dané. Ale ve třetí třídě, to už jsem uměla tolik česky, nevím, co jsme tenkrát provedli, nebyla jsem sama, bylo nás víc, všichni jsme dostali do žákovské knížky poznámku. Já jediná jsem byla jednička a prohlásila jsem: ‚Mně je to úplně jedno, moje máma to neumí stejně číst!‘ Protože neuměla česky.“