Ing. Jaroslav Běl

* 1929

  • „Američané u nás zůstali asi dva nebo tři měsíce, možná čtyři. Obsadili tenkrát školu, hostince a kdo měl ve vsi větší barák, měl za povinnost ty vojáky ubytovat. A tak jsme museli uvolnit jednu místnost, [kam] si dali takové ty [jejich] patrové palandy. Přespávalo u nás asi osm Američanů. Jeden z nich měl slovenské předky, takže uměl lámaně takovou českoslovenštinu. A dodneška si pamatuji, že se jmenoval Tony Kramec. S tím jsme si povídali. [A ti] Američané, to bylo něco jiného než nějaké německé nebo sovětské vojsko. Ti rozdávali dětem čokolády, žvýkačky… [A] byli čistě oblečení – na košili zezadu měli tři nažehlené puky. A když byly taneční zábavy, tak je čeští kluci nenáviděli, protože neměli šanci. Holky šly po těch Američanech. Ovšem chovali se tak, že jim to tam patří. My jsme měli směrem k silnici velké pole a táta tam měl zasetý jetel. To bylo na krmení dobytka. Oni to tam rozjezdili. A udělali si tam hřiště a házeli [si] kruhy na takové tyčky. A prostě mu to pole zničili - ve vší pohodě. Potom měli nějakou slavnostní přehlídku v Plzni, [a tak] z toho pole odjeli. Tak vzal táta kravky - my jsme měli krávy, my jsme neměli koně – a to pole jim zoral, aby tam nemohli. [Když Američané] přijeli z té oslavy, půjčili si u kováře brány, rozvláčeli to a usadili se tam znovu. Takže táta musel čekat, až odjedou, aby to pole mohl využívat.“

  • „V Přešticích byl velký sklad náhradních dílů pro armádu, kde bylo asi padesát vojáků, kteří jej obsluhovali. A pak tam byl náhodně na nějakém pochodu oddíl esesáků. Tyhle dva vojenské útvary čekaly na Američany a dohadovaly se s tím nově vzniklým národním výborem. – Tam v Přešticích je budova, které se říká hejtmanství. Přeštice bývaly okresním městem a v tom hejtmanství byla veškerá administrativa. – Pamatuji si, že v těchhle rušných dnech, kdy se na ty Američany čekalo, tam u vchodu stáli dva vojáci. Jeden [byl] český četník s puškou a jeden esesák. A uvnitř budovy se dohadovaly podmínky, jak se na ty Američany počká. České podmínky byly, že Němci tam nebudou nějaké vývraty a německé podmínky zase [byly], že my jako Češi ty Němce nebudeme zajímat. Tak se čekalo, až ti Američané přijedou. Dokonce už to bylo tak nedočkavé, že… Za války nebyl benzín, [a tak] kdo měl třeba auto nebo motorku, musel to dát na špalky. A někdo někde sehnal benzín a vyslali motoristickou hlídku za Klatovy, [aby zjistili], kde už ti Američané jsou a kdy přijedou. A já si pamatuji, že když [Američané] přijeli do Přeštic, tak se ti Němci nechali zajmout. Pak je odvezli do velkého zajateckého tábora na Valše u Plzně. A ten přeštický národní výbor už měl připravený seznam kolaborantů, co tam byli. Takže Američané si autem projeli ty Přeštice [a] sebrali ještě ty kolaboranty. A tím skončily veškeré vojenské akce.“

  • „Němci k nám přijeli a k údivu všech tam nebyli koně. Všechno to byly motorizované jednotky. A přijeli k nám do vsi, kde se utábořili. Ovšem druhý nebo třetí den odjeli a už jsme je neviděli. A ten den, co přijeli, úplně vykoupili [jeden] obchod. V každé vsi byl [tehdy] obchod se smíšeným zbožím. U nás to měl nějaký pan Tichota. Tak v tom krámu skoupili veškeré zboží, které doma neměli. To znamená: čokoládu, cukrovinky… Tenkrát se hodně prodávala i vlna na pletení. Takže [skoupili] celé svazky té vlny. A [všechno] to posílali domů. To znamená, že v těch letech ještě u nich v Německu zdaleka neměli takovou životní úroveň, co jsme měli my v tom roce 39.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 27.06.2019

    (audio)
    duration: 02:09:08
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když jsem přišel ze školy, měl jsem na stole lístek, na které pole mám běžet

Maturitní fotografie Jaroslava Běla z roku 1947
Maturitní fotografie Jaroslava Běla z roku 1947
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Běl se narodil 25. února 1929 ve Skočicích u Přeštic. Jeho rodiče Josefa a Antonín pracovali v zemědělství, od dětství jim musel pomáhat. Ve svých deseti letech zažil okupaci německou armádou. Po dobu zhruba čtyř měsíců od osvobození v květnu roku 1945 bydlela u nich v domě skupinka amerických vojáků. Jaroslav studoval v letech 1943-1947 na průmyslovce v Plzni. V roce 1951 nastoupil na vojenskou službu v Karlových Varech, kde setrval do roku 1953. Tehdy při cestě do Plzně zažil události spojené s vyhlášením měnové reformy, načež se musel podrobit výslechu StB. Kvůli nevyhovujícímu kádrovému posudku Jaroslava nepřijali na vysokou školu, vystudoval ji později večerně při zaměstnání. Roku 1957 se oženil, v roce 1966 vstoupil do komunistické strany. V plzeňské Škodovce si budoval kariéru technika znalého oboru, sám se naučil anglicky. V rámci reprezentování firmy a strojů určených k prodeji se účastnil četných výstav, mezi nimi i proslulé výstavy EXPO 1967; v rámci svých pracovních zahraničních cest navštívil Indii, Austrálii, Japonsko, Kanadu, Španělsko či Rakousko. Roku 1970 byl vyloučen z komunistické strany a zbaven funkce vedoucího konstrukce, přesto ve Škodovce „dožil“ až do důchodu. Věnoval se pěstitelství, od Českého svazu zahrádkářů obdržel bronzovou medaili za zásluhy o rozvoj zahrádkářství či diplom za 1. místo v soutěži Jablko roku Bohemia.