Iva Bejčková

"Pak si ještě pamatuji, a to mi i maminka dosvědčila, že od té doby já jsem strašně nenáviděla Štědrý večer, protože jsem pořád doufala, že tatínek se na Štědrý večer vrátí. Takže já jsem večer prostála večer u okna v ložnici, a pořád jsem se dívala, jestli náhodou se nevrací. To musím říct, že tohleto mi zůstalo i na starý kolena, že aspoň na chvíli se jdu podívat z toho okna."

"Nikdy nechtěl o tom, co se tam dělo, hovořit. Až posléze, když bratr už nežil, ale já když byla dospěla a on věděl, že umírá, tak některé ty střípky z toho vězení přece jenom řekl. A když jsem se ho zeptala, co pro něj v té době bylo pro něj nejtěžší, tak řekl, že snad nejhorší bylo ne, že se musel učit řeči k procesu přímo k tomu soudu, ale to, že když byl na samotce na té vazbě, tak schválně nechávali kapat vodu a on den noc, den noc, pořád byl jen s kapající vodou, tak to ho nervově ničilo. Samozřejmě člověk si to ani nedovede představit, ale i ty výslechy, on se o tom nechtěl nikdy šířit, protože říkal: To není pro tvoje uši.'"

"Když maminka se vrátila od soudu, kde teda byl souzen toho osmnáctého a devatenáctého března 1954 v Pardubicích, tak přijela úplně vyřízena a říkala: 'To nebyl vůbec můj manžel, to byl někdo cizí. Nejen že tak vypadal, ale on mluvil takový nesmysly, který v životě se nestaly, který nikdy nebyly pravda. Prostě bylo vidět, že měl nějaký naučený text.'"

"Probíhala prohlídka a zatčení strašně dramaticky. Nejen, že se přiřítili do domu, ale začali vyhazovat všechny věci tam, kde jsme spali. Začali se dívat do postelí, začali nadzdvihovat matrace a od maminky slyším dodnes: 'Prosím vás jenom tiše, ať to syn nevidí, mám tam pro syna hokejku k Vánocům' a to tenkrát byla velká událost, aby chlapec dostal hokejku. A když mně se začali hrabat v kočárku na panenky, tak jsem zase začala křičet já: 'Nechte, To jsou moje. Nechte mi kočárek!' Dramatické bylo i loučení s tatínkem, protože jsme se ani nemohli rozloučit. Tatínka odvedli a ten jen stačil říct: 'Nebojte se já jsem nic neudělal, brzy se vrátím.' Ač je mi v současné době už sedmdesát tři, mám pořád tento obraz před sebou. Pořád tu scénu vidím. Tito pánové se chovali dost neurvale, bych řekla. Maminka si nemohl odskočit ani na toaletu, šli s ní na toaletu a nás vedli do školy. Já jsem chodila do prvé třídy v té době, a pamatuji si, to byl krásný a vzácný okamžik, kdy jsem přišla do školy, kde už vyučování probíhalo a oni zaklepali tedy na dveře, přišel třídní učitel, pan učitel Rasocha a vzal mě do náručí a nosil mě po chodbě a pořád mě utěšoval: Neboj, neboj, zase bude dobře.'"