The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zlata Bednářová (* 1931)

• narodila se 8. dubna 1931 na Slovensku ve vesnici s tehdejším názvem Lot (po válce přejmenovaná na Veľké Lovce)

• je ze slovensko-maďarské rodiny

• otec Josef Korpáš měl obchod se smíšeným zbožím a hospodu ve Velkých Lovcích

• rodina byla silně věřící, hlásili se ke kalvínství

• v letech 1938–1945 Veľké Lovce spadaly do území okupovaného Maďarskem, válka se jich takřka nedotkla

• od otcovy smrti kolem roku 1947 prodávala v rodinném obchodě, který jim sebrali komunisté

• ve svých cca 20 letech se rozhodla odejít do Prahy, dostala práci v potravinách na Zbraslavi

• v polovině 50. let se zde provdala za malíře pokojů Jaroslava Bednáře

• pracovala 25 let jako vedoucí v radlické mlékárně a byla též turistickou průvodkyní po Slovensku a Maďarsku

Narodila se do složité doby, kdy za války její vesnici obsadilo Maďarsko. Otec jí zemřel ještě než dosáhla plnoletosti a tak musela zastat jeho práci v obchodě. Pak se starala o nemocnou matku a mladší sestry. Na studia nebyl čas. Avšak byla přirozeně inteligentní, sečtělá, pracovitá a ovládala dva jazyky. Tehdy po válce se prý spousta jejích vrstevníků ze Slovenska toužila dostat „za lepším“, do Prahy. Zdá se, že pro Zlatu nebylo nakonec nic jednoduššího. Prostě jednoho dne sedla na vlak a jela…

Mluvili jsme maďarsky i slovensky

Zlata Bednářová se narodila 8. dubna 1931 na Slovensku ve vesnici s tehdejším názvem Lot (po válce přejmenovaná na Veľké Lovce), v okrese Nové Zámky, do maďarské rodiny jako Aurelie Korpášová. Říkali jí Aranka. Po válce si jméno poslovenštila a nechala se přejmenovat na Zlatici. Maminka Gizela pocházela z vesnice Čechy, která se nacházela nedaleko Veľkých Lovců. Jak Zlata Bednářová říká, maminčina rodina byla považována za bohatou. Otec se jmenoval Josef Korpáš a měl obchod se smíšeným zbožím ve Velkých Lovcích. Zlata byla nejstarší ze tří sester. Doma mluvili maďarsky i slovensky a ovládali i němčinu. Za svůj rodný jazyk považuje maďarštinu, kterou mluvili její prarodiče, maminka i maďarská služka, která u nich za války žila.

Zlata Bednářová vypráví, že před válkou žili ve vesnici Maďaři i Slováci pohromadě a neviděli mezi sebou rozdíl. V letech 1938–1945 však Veľké Lovce spadaly do území okupovaného Maďarskem. „Tehdy se najednou obyvatelé rozdělili na maďarské kalvíny a slovenské katolíky. Naší rodině to ale bylo jedno. My jsme se kamarádili se všemi.“

V roce 1938 začala chodit do školy ve Veľkých Lovcích a otec odešel do Maďarska za prací. „Hrál s kamarády na cimbál, v Budapešti byl ‚lepším‘ číšníkem a vydělal peníze. Nebyl ale lakomý a co mohl, to rozdal.“

Matka dle vyprávějí pamětnice byla z bohaté maďarské rodiny a nemusela pracovat. Její rodiče měli hospodářství s čeledíny, koně a krávy a vše, co vypěstovali, spotřebovala širší rodina.

Zlata Bednářová vzpomíná, že druhou světovou válku ve Veľkých Lovcích skoro nepocítili. Zato v Nových Zámcích bylotehdy zle. Korpášovi prý za války pronajímali pokoj německému manželskému páru. Vybavuje si i židovské obyvatele, například že mamince šila šaty Židovka. Měli mezi Židy známé. „Táta je znal už z Maďarska, protože odtud utekli na Slovensko. Bylo tam asi pět šest židovských rodin. Ale jednou v noci je transportovali.“

Se školou to měla složité. Do měšťanky měla chodit do Nových Zámků, ale za války to nešlo. Chodila tam prý ještě chvíli po válce. Z té doby vzpomíná na svou první lásku. Byla zamilovaná do chlapce, který zpíval v katolickém kostele, avšak nebylo jim přáno. „Já byla z maďarské, kalvínské rodiny, on byl Slovák a katolík a to vadilo. Nemohli bychom se vzít.“

Otec prodával potraviny a provozoval hospodu, kterou měli hned vedle. Jak říká Zlata Bednářová, měl soucit s chudými. Vzpomíná na slovenskou rodinu, která měla jednu krávu. „Táta mě přednostně k nim posílal pro mléko, prý aby si něco vydělali. A taky mi nařídil, že když přijde chudý Slovák do krámu, mám mu dát štamprli zadarmo.“

Obchod jim sebrali

Po válce, když se území vrátilo Slovensku, odešla z rodiny i maďarská služka a Zlata doma převzala její práci. „Nevadilo mi to, zvykla jsem si rychle. Byla jsem nejstarší dcera a práce mi šla od ruky.“

Kolem roku 1947 zemřel předčasně tatínek, který trpěl plicními a nervovými chorobami a sotva sedmnáctiletá Zlata začala prodávat v obchodě místo něj. Brzy na to jim obchod sebrali komunisté a nasadili do něj národního správce. „Jenomže ten obchodu nerozuměl a lidi chtěli, abych se do obchodu vrátila já, protože mě znali. A tak jsem tam pak ještě asi rok pracovala,“ vypráví Zlata Bednářová. Ve Veľkých Lovcích ale neviděla budoucnost. Ve škole se dobře učila, ráda četla a uměla dva jazyky jako rodilá mluvčí – slovensky i maďarsky. Odešla tedy do Želiezovců, kde dostala místo vedoucí obchodu. Brzy ji ale přeložili do Nitry na podnikové ředitelství a dostala na starosti 29 vesnických obchodů. „Byla jsem inspektorka, hodně jsem cestovala, měla dobrý plat. Měla jsem se opravdu dobře,“ říká Zlata Bednářová, které tehdy bylo kolem dvaceti let. Když jí ale onemocněla maminka, musela se vrátit blíže k rodné vesnici. „Chtěla jsem se postarat o ni i o mladší sestry. Zároveň jsem ale toužila jít do světa, do Prahy. Tehdy to ale byl pro většinu z nás nedostižný sen,“ dodává.

Vysněná Praha

Pracovala v Šuranech v kanceláři, kde měla vedoucího, s nímž měla těžké pořízení. „Byl ženatý a měl děti, k tomu měl milenku a ještě to zkoušel na mě. Jednou jsem se s ním tak pohádala, že jsem utekla z kanceláře a šla jsem rovnou na vlak, směr Praha. Ani doma jsem se nestavila. Za pár hodin jsem prostě vystoupila na nádraží v Praze,“ vypráví Zlata Bednářová, která měla tehdy jen to, s čím odešla ráno do práce.

Vyhledala podnikové ředitelství obchodu, aby si sehnala práci. „Už třetí den jsem ji měla. Zrovna jim chyběla vedoucí v obchodě ve Zbraslavi a já jsem to hned vzala.“ Ubytovali ji v podnájmu u ovdovělé ženy na zbraslavském náměstí. Většinu vydělaných peněz posílala domů na Slovensko. Bylo jí 21 let. Mamince slíbila, že se v Čechách neprovdá a za nějaký čas se vrátí domů.

„Opravdu jsem to chtěla dodržet a s nikým jsem se tady neseznamovala. Jen s kamarádkami, které jsem si našla, jsem chodila na zábavy. Jenomže nás seznámili kamarádi mého muže. Vrátil se z vojny, byl docela nesmělý a kluci ho navedli, aby mě pozval na tancovačku,“ vzpomíná Zlata Bednářová, jak se seznámila s Jaroslavem. Vzali se v polovině padesátých let na Zbraslavi v katolickém kostele a pak se přestěhovali do Nových Zámků, kde se jim narodila dcera.

Po šesti letech se vrátili zpět na Zbraslav, kde koupili dům, v němž žila Zlata Bednářová i v době natáčení v roce 2022. Manžel byl malířem pokojů, ona pracovala 25 let jako vedoucí v radlické mlékárně, kde šéfovala patnácti zaměstnancům. Říká, že byla oblíbená. Vedle své práce dělala i turistickou průvodkyní, brávala své kolegy na poznávací zájezdy na Slovensko a do Maďarska.

Když v srpnu 1968 vtrhla do Prahy vojska Varšavské smlouvy a ve městě zavládl chaos, její starostí bylo, aby se do všech prodejen dostalo mléko tak, jako obvykle.

Zlata Bednářová je již vdovou. Vychovala dceru a syna. Po celý život je stále hluboce věřící. Od dětství má jednu bibli, která jí slouží dodnes.