The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Bayer (* 1931  )

Měli jsme takové kádrové posudky, že jsme na vojně nesměli dostat volant do ruky

  • narozen 15. prosince 1931
  • pocházel ze starobylého selského rodu
  • druhá světová válka v Libovici
  • perzekuce Židů v období války
  • atentát na Heydricha
  • vlasovci
  • konec druhé světové války
  • kolektivizace zemědělství a vznik založení JZD
  • výslechy StB
  • základní vojenská služba
  • sbory PTP
  • rok 1968
  • rok 1989
  • zvolen starostou obce
  • konec JZD, obnovení hospodaření

V roce 1876 koupil od hraběte Martinice ze Smečna za 2080 kop zlatých můj praděd Petr Bayer budovy po staré šachtě na Tumlplatze (místní název). Patřilo k nim 10 ha pozemků. Pole byla ve špatném stavu, samá halda po zaniklých šachtičkách. Petr Bayer za pomoci sedmi synů pole zúrodnil, přikoupil další, postavil nové stavení a založil tak selský rod Bayerů v Libovici.

V polovině 19. století bylo na Libovicku několik malodolů. V rodinné kronice máme toto období zachyceno strýcem Václavem Bayerem. V katastrální mapě libovické obce z roku 1889 je zakresleno „Za vrchem“ několik uhelných „kumbálů (kumbál se říkalo otevřené malé šachtičce)– U Pompe, U Štaucha, U Hlavaňa, U Beyera. Na svém poli měl kumbál i můj pradědeček z matčiny strany Hlavaň. Kolem roku 1820 si v lokalitě „Za vrchem“ koupil pozemek pražský měšťan František Beyer s úmyslem těžit uhlí. V roce 1834 nechal postavit kapličku zasvěcenou sv. Janu z Nepomuku jako dík za záchranu svého syna Eduarda, který spadl do studně, a jako zázrakem se zachránil (nosil na krku medailonek sv. Jana Nepomuckého). Od té doby osada nesla pojmenování „Svatý Jan“. Šachtu, kterou pan Beyer koupil, nechal přestavět na mlýn, postavil cihelnu a pod vedením slánského architekta Rudolfa Štecha si nechal postavit barokní zámeček, napodobeninu zámku v Hluboké. Dostavěn byl v roce 1865. Podzemní chodbou byl spojen s jeho dolem Ernestka. Osudy rodu Beyerových popsal slánský spisovatel Jindřich Hulinský v knize Slánsko. Kolem svátku sv. Jana Nepomuckého bývaly před zámkem dvoudenní slavnosti. Hrála hornická kapela, střílelo se z hmoždířů, večer byl ohňostroj. Horníci a jejich rodiny měli jídlo a pití zdarma. Druhý den se konala u kapličky pouť, na kterou přicházeli lidé z okolních vesnic a i ze Slaného.

S dovozem levného hnědého uhlí ze severu Čech se těžba uhlí na Libovicku přestala vyplácet. Po předčasné smrti Eduarda Beyera přijížděla rodina do zámku jen na prázdniny. Mlýn si pronajal František Šebesta, před mlýnem stála hospoda s výbornými sklepy. V ní rovněž obsluhoval pan Šebesta nebo jeho paní. V letních dnech sem přicházeli lidé z širokého okolí. Po první světové válce koupil všechen svatojanský majetek syn Františka Šebesty Arnošt. Mlýn pronajal a s rodinou se nastěhoval do zámku. Po smrti manžela hospodařila paní Šebestová sama, později s mladším synem Oldřichem.

V roce 1943 postavili Němci za mlýnem střelnici, mlýn byl neustále plný vojáků. Ke konci války si zde vybudovali i několik bunkrů, ve kterých plánovali přečkat konec války, ale našli tam svůj konec. Po osvobození byli ve mlýně ubytováni ruští vojáci. V okolí mlýna vybudovali vojáci muniční sklady. Celé prostranství bylo veřejnosti nepřístupné, ohrazené ostnatým drátem.

Po roce 1948, kdy byl každý hospodář vlastnící více než 15 ha půdy nazýván „kulakem“, nebyli ani Šebestovi schopni plnit dodávky. V zámku se hospodařilo do roku 1956, kdy vzniklo v Libovici JZD. V roce 1959 byl Oldřich Šebesta zvolen agronomem a přestěhoval se do „Židovny“. A tak zámek nadobro osiřel, otevřen nájezdům vandalů. V roce 1961 odešli z mlýna vojáci, bylo zrušeno skladiště střeliva a po 16 letech se zdevastovaný mlýn ukázal veřejnosti. Chvíli si ho lidé chodili prohlížet, ale pak se na něj vrhli, a než se rok s rokem sešel, nezbylo z něho nic. Po zmizení mlýna přišel na řadu zámek a v roce 1967 zmizel i on. Z osady zbyla jenom kaplička. Bourání zámku prý bylo slyšet až v Kvílicích.

Když byla v roce 1938 vyhlášena mobilizace, bylo mně sedm let. Do Libovice přivezli vojáci vojenskou výstroj, uložili ji v Kroupově a obecním domě. Velitelství měli v „Židovně“ (č. 1 Popperův statek). Zanedlouho se na návsi objevili muži na kolech a převlékli se do vojenských uniforem. Kvečeru k nim přibylo ještě asi deset mužů, kteří svá kola přivedli, protože na nich neuměli jezdit. Ve statku u strýce Václava, kde měli polní kuchyň, jich byl plný dvůr. Nosil jsem jim teplou vodu na mytí šálků. Vojáky ubytovali v sálech dvou hospod, důstojníky po domech. Po několika málo dnech, koncem září, odešli na nádraží ve Slaném. Vzpomínám, že jsem byl mezi vojáky jediným civilistou, který poslouchal z rádia projev, nebo spíše řev Hitlera. Vojáků byla plná sednice, spolu s nimi i jejich velitel-nadporučík a vojenský překladatel.

V té době „rukovali“ i naši koně. Jejich odvod probíhal ve Slaném, Kinského ulici, před zvláštní komisí určenou pro tyto účely. Koně kolem ní procházeli směrem k náměstí, a pokud se komisi kůň líbil, byl odveden. Proti tomuto verdiktu neexistovalo žádné odvolání. Samozřejmě, že když vlastnil hospodář více koní, snažil se ke zmíněným odvodům dát ty horší, avšak ne vždy úspěšně. Jaké platily v tomto případě zákony, si nepamatuji.  Mým rodičům během války odvedli asi tři koně. Mívali jsme dva páry. Mezi nimi byla i kobylka, na které rád jezdil strýc Václav. Naneštěstí z ní spadl a na následky pádu trpěl až do své smrti. Bylo to moc hezké zvíře, ale z války už se nevrátilo. Vlastně se nevrátil ani jeden kůň. Po válce si mohl otec vybrat jako náhradu jednoho koně. Přivedl křížence anglického plnokrevníka, říkali jsme mu Karel. Nebyl zvyklý tahat, ale pod sedlem běhat uměl. Půjčoval si ho František Krček, který na vojně sloužil u dragounů, Jarda Hora i selští kluci z Jedomělic a závodili s ním. Všechny závody vyhrával, ať na něm jel, kdo chtěl. Nejenže se s koňmi hospodáři těžko loučili z citových důvodů, ale i proto, že chyběli při práci na polích. Z toho důvodu si zemědělci chodili ráno půjčovat potahy do slánských kasáren. Později se vojáci s koňmi přestěhovali do vsi. Stát tak ušetřil peníze za krmení pro koně i zásoby pro vojáky.

Mezitím bylo v Mnichově rozhodnuto bez naší účasti o vydání Sudet. České obyvatelstvo utíkalo do vnitrozemí. V roce 1938, po odchodu prezidenta Beneše do exilu, se vlády v okleštěném Československu ujal dr. Emil Hácha. 15. března ráno byla krajina pod sněhem. Již v ranních hodinách v rádiu hlásili, že nás Němci zabírají. Před polednem přijíždělo od Loun německé vojsko, všichni v letních uniformách.

Po atentátu na Reinharda Heydricha do obce přijely tři autobusy ozbrojených německých vojáků. Ihned se rozběhli po domech. Během prohlídky u nás našli otcovu loveckou pušku. Jako hospodář honitby měl povolení držet loveckou pušku. Utíkal jsem pro něho k hájovně, kde pracoval na poli. Vrátil se se mnou domů, aby ukázal vojákům doklad. Mezitím přijel na kole z Tuřan vrchní strážmistr Himmel, který na návsi německy hovořil s velícím důstojníkem. Po chvíli si zavolal Antonína Ibla a Václava Bayera, aby potvrdili, že v obci nejsou žádní komunisté. Poté vydal důstojník rozkaz k ukončení prohlídky a vojáci odjeli. Během války k nám také chodily hospodářské kontroly slánských četníků, nejčastěji pan Stehnij, to byl rozumný člověk. Při jedné kontrole u Kolářů se stalo, že jejich asi dvouletý chlapec upozorňoval na to, že ve stodole je „chr, chr“ – měli tam „na černo“ chované prase (to znamená, že nebylo úředně evidované). Četník to nepochopil, nebo možná pochopit, ale nedal znát.

Libovický statek č. 1 patřil židovské rodině Huga Poppera. Přes válku jej měl pronajatý na deset let strýc Ladislav Bayer, otcův bratranec. Statek spadal pod německou správu, dohlíželi na něj Němci z Terezína. Když bylo potřeba něco opravit na budovách apod., nahlásil to strýc do Terezína. Následně přijela kontrola, jež rozhodla o dalším postupu. Na jaře 1948 se strýc z Židovny odstěhoval na zděděnou zemědělskou usedlost do Stehelčevse. Pamatuji se, že při stěhování jsme měli na stole rádio naladěné na cizí stanici a zrovna v něm vysílali, jak vyhodili Honzu Masaryka z okna Černínského paláce. Po strýci si Židovnu pronajal Václav Suchopárek, o tom už nerozhodovali Popperové. Z rodiny žila jenom dcera Huga Poppera, paní Šimková. Nevím, jestli do tohoto rozhodnutí mohla ještě mluvit, nebo se jednalo o úřední rozhodnutí. Když jsem „starostoval“, přišel na úřad dopis od právníka, že si Suchopárkovi zažádali o opatrovnictví Petra Šimka, syna paní Šimkové. V Židovně nájemce Václav Suchopárek hospodařil pouze jeden rok. V roce 1948 usedlost převzal státní statek, po založení družstva připadlo hospodářství jemu. Po roce 1989 v něm začal hospodařit a hospodaří dodnes vnuk Václava Suchopárka.

Majitele Popperova statku zavřeli někdy v roce 1942 nebo 1943 do koncentračního tábora, jeho ženu také. Pamatuji se, kdy jsem jej viděl naposledy. Bylo před poutí, venku teplo. Na naší pavlači, k níž vedly kamenné schody, byl ale příjemný chládek. Pan Popper zde seděl s  otcem, s nimi také má teta, otcova sestra. Pekly se pouťové koláče, a tak teta nějaké přinesla. A pak se zeptala pana Poppera: „Pane Popper, s dovolením, mohla bych vidět tu hvězdu, co musíte nosit?“ Nato rozhalil kabát se slovy: „No, prosím.“ Teta se zmohla jen na smutnou odpověď: „Pane Popper, vidíte, vy, který máte takový majetek, tady sedíte jako žebráček.“ –  „Kdybych já mohl vždycky takhle sedět a jíst takové dobré koláče, musel bych si jedině libovat!“ zahlaholil. Tento rozhovor mi utkvěl v paměti.

Z celé rodiny Popperových se zachránila jenom dcera. Rodiče zemřeli v koncentráku, syna, právníka, odvezli do koncentráku od jednání u soudu. Také se nevrátil. Dcera Běla se provdala za zubaře, MUDr. Šimka. Jelikož se jednalo o smíšené manželství, byla odvedena do Terezína až koncem války. Vrátila se z celé rodiny jako jediná. Šimkovi měli syna Petra, tuším, že předloni zemřel v nějakém ústavu. Trpěl schizofrenií, jež se u něj projevila v závěru studia vysoké školy. Takže z rodiny nakonec nezbyl nikdo.1/

Počátkem roku 1945 utíkali před frontou Němci – „národní hosté“. Jednalo se většinou o lidi ze zemědělství. U nás byla ubytována rodina Richterova se dvěma chlapci, pětiletým a devítiletým. Hrál jsem si s nimi a mluvil na ně německy, zpíval jim německé písničky, které jsme se ve škole učili. Kluci byli za mnou jako diví. Jejich rodiče nám pomáhali v hospodářství. Pokud se nemohli domluvit, volali mě, abych překládal. Od 4. třídy jsem se učil ve škole německy. Někdy jsme měli víc hodin němčiny než češtiny. Uměl jsem pomalu lépe německy než česky. Němčinu nás učil pan učitel Hošek. Byl i naším třídním učitelem, rád na něho vzpomínám.

Po válce jsme měli povinně sbírat do školy šípky. Tou dobou se mnou chodil do třídy Vašek Pešula z Lotouše. Pozvali jsme spolužáky, aby si přišli natrhat šípky k nám. Cesta nad Libovicí k Lotouši byla zarostlá samými šípkovými keři. Kluci přijeli na kolech. Protože jsem se jich nemohl dočkat, šel jsem napřed. Strejda Václav Bayer jim ukázal, kam mají za mnou jít. Po návratu na statek byli kluci ve svém živlu. Na dvoře stál starý holubník, který později namaloval výtvarník Ladislav Čepelák (působil na Slánsku, měl v Lidicích u Slaného koupenou chalupu). Kluci k němu přistavěli žebřík, honili holuby a vrabce. Panu učiteli dali naši svačinu a povídali si s ním.

Když jsme končili povinnou školní docházku, zajímal se pan učitel, co kdo bude dělat. Radil těm, kteří chtěli jít dál studovat, v čem je potřeba v učení přidat. Když se ptal mě, řekl jsem, že musím zůstat u otce pracovat. V té době už začínalo být v zemědělství nedostatek pracovníků, lidé odcházeli do pohraničí a městských fabrik. Byla to schválně vyvolaná krize, aby sedláci nemohli dále hospodařit. Pan učitel se smál tomu, že chodím z Libovice sám, prý budu muset jednou dělat starostu. Kluci se dobře bavili, ale po revoluci v roce 1989 na slova pana učitele nakonec došlo a 12 let jsem byl starostou obce.

Na konci zahrady jsme měli větší záhon, tzv. rybízovnu, kde kdysi stávala sušárna, ale ta již byla rozpadlá. Zůstaly z ní jen zbytky zdí. Matka mě poslala, abych Richterovým odnesl svačinu. Právě nám čistili záhon u sušárny. Za všechna léta, co jsme ho měli, nebyl tak dobře vyplet. Vzali si ode mě svačinu a posadili se ke zdi bývalé sušárny. Najednou jeden z nich sáhl za sebe a namířil na mě revolverem. Poznal jsem, že v ruce drží zbraň, kterou si otec přinesl z první světové války na památku. Míval ji doma v době války schovanou v krabici. Věděl jsem, že za držení zbraně je trest smrti. Jenže pan Richter, když viděl, jak jsem se zarazil, se začal smát a dal revolver zpět. Doma jsem to řekl, ale o víc jsem se už nestaral.  Stalo se to na samém konci války. Po válce, to již byli i Rusové pryč, jsem si na tuto příhodu vzpomněl a šel se na zmíněné místo podívat. Revolver tam stále byl, a tak jsem jej vzal domů a vyčistil. Ale byl už celý rezavý, nebyl k potřebě.

Ke konci války docházelo k náletům spojeneckých vojsk. V únoru 1945 jsme jeden takový, na Drážďany a Lipsko, sledovali. Obloha byla osvětlena, svištěla letadla, míhaly se záblesky zásahů bomb. Fronta se přibližovala. Na jaře dorazili do Libovice vlasovci. Tábořili v jedomělickém a sousedním polesí. Jednalo se většinou o Ukrajince, bývalé zajatce, kteří vstoupili do německé armády, aby si zachránili život, a současně bojovali za osvobození své země od bolševiků. Říkali, že půjdou osvobozovat Prahu.

Tehdy jsem navštěvoval školu ve Slaném. Výuka probíhala v různých náhradních prostorách. Některé děti se učily v biografu, naše třída v sále bývalé Občanské záložny. Ve škole na Komenského náměstí sídlila domobrana. Protože docházelo k častým náletům, jakmile zahoukaly sirény, slánské děti šly domů, my přespolní jsme utíkaly na Háje. Do krytů už jsme nechodily. Když měly posádky letadel na letadlech nějakou poruchu, tak si tzv. odlehčovaly, aby ulehčily letadlu, odhazovaly bomby do polí. Při náletu na královickou zastávku jsem potkal na hřišti SK Slavoje staršího kamaráda, který byl ve Slaném v učení. Při dopadu bomb jsme dostali strach a utíkali přes pole až k Bysni.

Se sestřenicí Maruškou jsme se z jejich zahrádky ve Slaném dívali na pád amerického čtyřmotorového bombardéru u Božího hrobu, z něhož jeden člen posádky zůstal naživu (letadlo se zřítilo 2. března 1945 nedaleko Božího hrobu u Slaného. Ze shořelého letounu bylo 8 letců vytaženo mrtvých, jeden pilot se vážně zranil při seskoku padákem a byl dlouho léčen v slánské nemocnici).

V té době už i zarytí nacisté věděli, že s nimi bude brzo konec. Přesto denně popravovali mnoho našich lidí. Vždy večer oznamovali v rádiu jména, rok narození a bydliště desítek popravených. Občas byl jmenován i někdo známý. Byla to těžká doba. Ve Slaném němečtí vojáci přeskakovali plot u kasáren a utíkali směrem ke Mšeci, Kačici, na Rakovnicko. Snažili se utíkat na západ, aby se dostali do zajetí k Američanům. V Praze vypukla revoluce a někdo navrhl, aby se na návsi postavil „král“ (velká májka).

Dne 7. května se otec a jeho bratranec Alois rozhodli, že budou učit tahat hříbata. S  bratrem a bratrancem jsme jim pomáhali. Zapřáhli jsme koně a vyjeli k Jedomělicím. Chtěli jsme dojet na Markovnu (zaniklá šachta) a vrátit se domů. Před Jedomělicemi stála barikáda. Od Libovice jsme viděli přijíždět auto, protože tenkrát jiná auta než německá nejezdila, zajeli jsme rychle do lesa. U cesty se tyčila skupinka bříz, tam jsme zastavili a čekali. Němci dojeli s plně naloženým osobním autem k barikádě a rozhlíželi se. Byli to dva gestapáci. Když nás uviděli, zůstal jeden stát u auta a druhý šel k nám. Všichni jsme trnuli, hlavně strejda, ten byl chudák celý zpocený. Gestapák vytáhl papírek, na němž měl napsán cíl cesty – Karlovy Vary. Radili jsme mu, aby jeli směrem k Cardě, dále na Hvězdu a potom po hlavní silnici na Mšec. Jediný já jsem uměl německy, protože, jak jsem se již zmínil, jsme se učili němčinu ve škole.  Tak jsem mu to vysvětlil. On mou radu ale odmítl, chtěli jet po dolíku na Jedomělice, Pozdeň, Kalivody, vyhnout se lesům kolem Mšece, v nichž už byli partyzáni. Navrhli jsme, aby jel na Cardu a odtud cestou, která je vyvede na jedomělickou silnici za barikádou. Poručil mi, abych šel s ním a cestu mu ukázal. Když viděl, že jsem mluvil pravdu, zavolal toho druhého, nasedli, ani nepoděkovali a odjeli. Na to, jak to s Němci dopadne, jsme nečekali. Strýc práskl do koní a ujížděli jsme domů. Po silnici od Slaného na Mšec ten den jezdily německé konvoje doprovázené letadlem, které jim ostřelováním silnice zajišťovalo klidný průjezd. V lesích u Mšece byl partyzánský oddíl, partyzáni Němce zajímali.

Některým lidem se podařilo získat zbraně. Málokdo s nimi však uměl zacházet, a tak docházelo často k neštěstí. U ovčína, poblíž Hvězdy, přišel o život pan Pondělíček. Chtěl vystřelit pancéřovou pěstí na Němce jedoucí po silnici ke Mšeci, ale zpětný odraz ho roztrhal. V Libovici si mladší chlapi sehnali zbraně, označili se páskami a rozestavěli partyzánské hlídky. Jedni stáli na křižovatce, druzí u rybníka a omylem po sobě začali střílet. Dne 10. května 1945 se již brzy ráno objevilo ve vesnici několik Rusů, ale teprve v poledne se přivalilo tolik vojska, že ho byla plná ves. Vojáci byli ubytováni v různých statcích, místní velitelství Rudé armády bylo u Iblů. Válka skončila a naši zemi čekaly převratné změny.

V sedmačtyřicátém roce se dal dohromady tuřanský Sokol a staří funkcionáři Sokola: Liška z Tuřan, byseňský Knobloch dělal starostu Sokola, Liška jednatele a strýc Jindřich dělal vzdělavatele. Zverbovali mládež v Libovici, Tuřanských tam moc nechodilo, ale cvičitelé byli z Tuřan. Byli to ale většinou soudruzi. Ze Studeněvse chodily děvčata, z Libovice kluci. Nacvičovali jsme na sokolský ples, který jsme chtěli uspořádat. Jednou jsme přišli do zkoušky a řekli nám, že můžeme jít domů, protože Sokol je zrušený. Sice pod hlavičkou Sokola pracovali dál, ale nás všechny vyházeli, u funkcionářů udělali domovní prohlídky. Dobře si pamatuji na prohlídku u strýce Jindřicha. František Šmaus z Tuřan dělal funkcionáře u komunistů a u domovní prohlídky byl přítomen. Později jako důchodce dělal v dílně v Bysni. Jednou, když mně opravoval traktor, jsme se dostali do debaty. Vzpomínal také na prohlídku u strýce Jindřicha a řekl, že se za to dodneška stydí, že se stydí i za to, čemu sloužil. Když strýc Jindřich zemřel, byl mu i na pohřbu.

Po roce 1948 byl v Československu na zemědělce činěn takový nátlak, že během několika let nezůstal skoro žádný soukromě hospodařící rolník. Hospodářům byly nařízeny dodávky zemědělských produktů, které měly likvidační charakter. Jejich neplnění bylo přísně pokutováno. Z okresu určovali, jaké plodiny mají jednotliví hospodáři pěstovat. Ne vždy byly plodiny pro pěstování vhodné. Některé produkty vyžadovaly hodně ruční práce. Sedláci v té době těžko sháněli pracovníky. Často byli odkázáni pouze na pomoc rodiny. V naší obci drželi zpočátku všichni pohromadě a navzájem si pomáhali. To byla jedna z příčin, proč se v obci dlouho nepodařilo JZD založit. Z  Popperova hospodářství vznikl v roce 1951 státní statek. V roce 1955 k němu připadla ještě usedlost Vlastimila Hory. Finančně byl pokutami za nesplněné dodávky zcela vyčerpán, a tak svůj statek nabídl státu a odstěhoval se do Dřínova. Hospodářství měl vybaveno novými stroji, které státní statek převzal, v obytné části ubytoval zaměstnance.

V roce 1952 tajná policie postupně zatkla mého otce Františka Bayera, Antonína Ibla, Josefa Koláře a Františka Jindřicha. To vše mělo lidi zastrašit. Dlouho otec neřekl, jak výslech probíhal, teprve po čase vyprávěl, že musel podepsat, že nic z výslechu neprozradí. Pokud něco vyzradí, bude znovu zatčen a už se nevrátí. Také řekl, že tajná policie si vede o nás všech i dětech podrobné záznamy. Sleduje také, s kým se stýkáme a podobně. Nejhoršímu a nejdelšímu výslechu byl podroben strýc Jindřich. Vrátil se až druhý den ráno, zcela vyčerpaný přišel rovnou za otcem. Vyslýchali ho celou noc, policisté se při výslechu střídali a jemu nedali ani napít.

V roce 1952 jsem narukoval k 31. pěšímu pluku v Brně-Královo Pole. Ze Slánska nás bylo u odvodu ještě devět, většinou kluci ze zemědělství. Vybaveni dřevěnými vojenskými kufry jsme odjížděli ze Slaného do Prahy. V tehdejším Parku Julia Fučíka byli shromážděni odvedenci z celého Středočeského kraje. Večer jsme odjížděli z vlakového nádraží, aniž bychom věděli kam.

Na vojně jsem byl dva roky, v té době už se naštěstí PTP rušily, ale i tak jsme byli zařazeni ve zvláštních útvarech (na převychování). Sloužil jsem s klukem, jmenoval se Kolínek. Jeho rodiče měli v Berouně pekařství. Spolu jsme dělali zkoušky do kurzu pro řízení nákladních aut. Já jsem do kurzu zařazen nebyl přesto, že jsem zkoušky udělal. Kolínek kurzem prošel, měl přidělená i auta, o která se staral, ale řidičský průkaz nedostal. Přemýšleli jsme, v čem je problém. Požádal jsem rotného, s nímž se dalo mluvit, aby se to pokusil v kanceláři zjistit. Sdělil nám, že naše kádrové posudky z místa bydliště jsou takové, že nesmíme dostat na vojně volant do ruky. Kolínka odveleli k jiné rotě, ale opět jsme se sešli na Libavé, kde jsem sloužil posledního půl roku. Vyprávěl, že si zlomil na cvičáku nohu a díky posudku z bydliště ho obvinili, že si to udělal schválně, a chtěli ho zavřít. Po návratu z vojny jsem se vrátil pracovat k otci na statek.

V době, kdy ve vesnici hospodařili soukromí zemědělci a státní statek, hrozilo, že bude ve prospěch státního statku zabrána půda větších sedláků a sedláci vystěhováni z obce. 4. července 1956 byla na popud Františka Jindřicha do hostince „U Dandů“ svolána schůze za účelem založení JZD. Strýc Jindřich, po kterém jsem zdědil chalupu, byl do té doby velkým odpůrcem JZD. Před válkou byl na Rakovnicku tajemníkem agrární strany. Během druhé světové války se vrátil do Libovice hospodařit. Nechtěl vstoupit do Národního souručenství, znamenalo by to spolupracovat s Němci a to nechtěl. Byl to chytrý člověk zvyklý mluvit na schůzích, takže tajemníkům, kteří přijížděli rolníky přesvědčovat o výhodách zakládání JZD, uměl oponovat. Jednou mně vyprávěl Pepa Družecký, linař a parketář, že když zařizoval kanceláře v sekretariátu komunistického tajemníka Mžourka, tak se ho Mžourek ptal, kde bydlí. Když zjistil, že pochází z Libovice, vzpomínal, jak tam jezdili zakládat JZD. Na argumenty strýce Jindřicha a pana Ibla, v té době poměrně mladého a chytrého člověka, museli být vždy dobře připraveni, protože měli po ruce přesvědčivá zdůvodnění, jaké dopady by založení družstva pro hospodáře mělo.

V té době už byli větší zemědělci diktovanými dodávkami přitlačeni ke zdi, už nemohli těm menším pomáhat, protože už sami na vše nestačili. Hospodáři se domluvili, že družstvo založí pod podmínkou, že do něho budou přijati všichni. Z okresu jim to přislíbili, ale nakonec pana Ibla vzali jen jako zaměstnance a veškerý majetek jim zabavili. Po roce 1968, kdy se politika načas uvolnila a zjistilo se, že jejich vyvlastnění nebylo po právní stránce v pořádku, dostávali původní majitelé své nemovitosti zpět. Také mladý Ibl si koupil za symbolickou cenu svou usedlost zpátky.

Na schůzi „U Dandů“ přijel okresní předseda Václav Švarc s několika tajemníky. Z malých zemědělců přišlo jen několik. Přihlášky do JZD si nevzali. Z větších rolníků ji podepsal František Bayer, Alois Bayer, Antonín Ibl, Josef Kolář, Jaromír Hora a Oldřich Šebesta. To však nestačilo. Bez malých zemědělců se JZD založit nedalo. Dne 21. září byla svolána nová schůze, které předcházela zpráva o sepisování majetku rodiny Šebestovy okresními pracovníky za účelem převzetí jejich hospodářství státním statkem. Večer na schůzi oznámil Václav Švarc, že se rozhodli založit JZD bez Františka Jindřicha a Antonína Ibla. Zemědělci zůstali ohromeni. Schůze se protáhla do pozdních nočních hodin a teprve po půlnoci bylo dohodnuto, že družstvo založeno bude bez Františka Jindřicha a Antonín Ibl bude přijat na dvouletou čekací lhůtu.

Prvním předsedou se stal drobný zemědělec Miroslav Pejšek, agronomem Josef Kolář, zootechnikem František Bayer. V druhém roce převzal funkci předsedy Jaromír Hora. Jako dohled byl dosazen účetní Andrej Dobej, který do Čech přišel s armádou Ludvíka Svobody. V roce 1956 začalo družstvo hospodařit. V témže roce si ještě zemědělci mohli sklidit svou úrodu, ale novou úrodu již seli společně, takže takto se začalo hospodařit od roku 1957. Počátkem ledna se do společných stájí sváděl dobytek.

První rok v družstvu vykonával práci účetního Andrej Dobej, třetím rokem po Jaromíru Horovi se stal předsedou, ve funkci byl dva roky. V roce 1961 se družstvo sloučilo s družstvem v Bysni, kde byl předsedou Zdeněk Husák, Andrej Dobej se stal místopředsedou. Brzy předseda Husák zjistil, že mu místopředseda podrývá půdu pod nohama. Protože o něm věděl, že s pokladní načerno „kšeftují“ se selaty i jinými věcmi, poslal na ně státní kontrolu a Dobej musel odejít.

Husák byl kovaný soudruh, v Bysni předsedoval 17 let. V 68. roce se přidal k reformním komunistům, jenže nepočítal s tím, jak vše dopadne, a v době normalizace byl i on perzekuovaný, jako předseda musel v Bysni skončit. Odešel někam na sever Čech, zabývali se tam chovem dobytka, ale ani tam neuspěl a vrátil se zpět na Slánsko. Víceméně z milosti dostal funkci zootechnika v zlonické výkrmně prasat. Ale nebyl tam dlouho, neopatrností došlo k úhynu prasat a on za to nesl jako vedoucí hlavní odpovědnost.

V té době jsem byl hospitalizován v nemocnici. Tam jsem se dozvěděl, že tu leží i Husák s podezřením na infarkt. Když ho pustili z nemocnice, tak se opět hledalo pro něj nějaké uplatnění. Nakonec zakresloval pro zemědělskou správu plánky polí, na nichž se letadlem provádělo práškování. S manželkou bydleli v Bysni proti Kšandovic statku a začali si stavět dům. Často potřeboval na stavbu zařídit v družstvu dopravu nebo nějakou jinou službu a to potom žádal o pomoc právě mě! Družstvo se rozšiřovalo. V roce 1973 k nám připadla Byseň, Řisuty, Malíkovice a Jedomělice, v roce 1977 ještě Ledce, Hradečno, Přelíc, Nová ves a Drnek. Předsedou se stal ing. Zdeněk Přiklopil, přistěhoval se z východních Čech.

Statek, kde jsem se narodil, připadl staršímu bratrovi. Pracoval v JZD, co se týká správy společného majetku, pomáhal jsem mu, pokud potřeboval něco zařídit, obracel se vždy na mě. Od dětství jsem pomáhal strýci Jindřichovi v jeho hospodářství. S manželkou neměli děti. V době, kdy se zakládalo JZD, si zlomil nohu. Dostal se do svízelné situace po zdravotní stránce. Nedal souhlas k operaci hlavy a lékaři ho odmítali léčit. Strýc s tetou, jež nebyla žádná silačka a do zemědělství se moc nehodila, mi nabídli, abych si jejich hospodářství vzal. Měli strach, aby nepřipadlo státu a je nevystěhovali. Protože jsem věděl, že mě z JZD stejně nepustí, souhlasil jsem. Samozřejmě, že se to některým lidem nelíbilo, měli „obavy“, aby v tom nebyl nějaký podvod, a tak nám dělali naschvály.

Když jsem se měl ženit, chtěli strýc s tetou na veselku zabít prase. Ale z vyšších míst to nebylo povoleno, pořád se porážka odkládala. Nakonec se prase muselo odvézt na jatka. Zdálo se mi, že by mě snad nenechali ani oženit. Chodil jsem se svou nynější ženou, byla úřednicí v bývalém Okresním stavebním podniku ve Slaném. Dobej chtěl dělat bolševickou propagandu, a tak přišel s nápadem, abychom měli družstevní svatbu. Řekl jsem, že na to nemohu přistoupit. Jindy ho zase napadlo, aby moje žena pracovala v účtárně družstva. Odpověděl jsem, že až on v JZD nebude, tak o tom budu uvažovat, ale pokud zůstane, v žádném případě. Byl by schopen ještě něco na ni „nabalit“ a já bych to pak odnesl. Jenže Dobej všude vykládal, jak jsem údajně prohlásil, že je ho třeba z družstva vyhodit.

Nakonec jsme měli svatbu na úřadě, kam nás odvezl svým autem manželčin strýc pan Václav Černý z Jedomělic, a přítomen byl už jenom tchán. Potom jsme se sešli v Pozdni u rodičů mé ženy. Byla tam i její sestra, bratranec a sestřenice. Můj bratranec Petr přinesl klarinet, já housle, zahráli jsme si, zazpívali a svatba byla veselá. Od podniku, kde manželka pracovala, dostala svatebním darem poukaz na rekreaci do horské chaty Čertovice v Nízkých Tatrách. Dobej se nám snažil odjezd na dovolenou co nejvíce ztížit. Bylo to v červnu, nařídil, aby každý obdělal jeden díl řepy. Maminka ale řekla, abychom jeli, že za nás řepu obdělají. To bylo tedy vyřešené. Ale v Židovně si před kancelářemi funkcionáři družstva přistavěli verandu a tchán, jako tesař, musel udělat vazbu. Mám dojem, že dokonce zadarmo.

Po příjezdu na chatu jsme zjistili, že jsme ubytováni s manželi Svobodovými ze Slaného na jednom pokoji s patrovými postelemi. Byli to starší manželé. S paní Svobodovou jsme šli za vedoucím hotelu a snažili se mu vysvětlit, že takhle jsme si rekreaci nepředstavovali, ale nebylo to nic platné. Přes věkový rozdíl jsme si ale s manželi Svobodovými dobře rozuměli a dovolená se vydařila.

V 68. roce, kdy se začaly v republice uvolňovat politické poměry, byly na vesnicích z řad družstevníků snahy o získání většího vlivu na hospodaření družstev. V tom ohledu měl velkou popularitu Svaz družstevních rolníků. Varianty svazu byly tři. První znamenala, že vše bude řídit představenstvo JZD. Ve druhé variantě se počítalo s tím, že družstvo bude řídit představenstvo JZD a zvolení zástupci svazu budou přizvaní do představenstva. Ve třetí variantě se počítalo s tím, že svaz bude mimo jako nezávislá organizace. (Po příchodu Rusů se automaticky sloučily všechny tři do té první, které vedlo představenstvo družstva.)

Starší zemědělci za mnou přišli, abychom něco takového založili i u nás, v JZD Byseň. I když jsem věděl, že to nebude díky stranické organizaci, která v JZD fungovala, a předsedovi Husákovi, který to tam držel pevnou rukou jednoduché, považoval jsem to za rozumné a souhlasil jsem s nimi. Tuřanský Josef Šulc a Karel Špirit na mně stále naléhali, a tak jsem jim slíbil, že dojedeme do Žižic za Antonínem Procházkou, který je členem Okresního výboru svazu družstevních rolníků, aby nám poradil. Na jeho radu jsme svolali do hospody v Libovici schůzi, které se měl účastnit i on. Udělali jsme plakáty, někdo je rozvěsil. V té době byl zrovna Husák někde na školení. Když se vrátil, viděl plakát, zrudnul, pak zezelenal, prozradila mě to paní Beznosková z Bysně, která ho viděla a snažil se zjistit, čí to je nápad. Po zjištění, že v tom mám prsty já, už neříkal nic. Později jsem se dozvěděl, že oběhl všechny straníky na Tuřanech a nařídil jim, aby přišli schůzi rozbít. 

Když jsem přišel na schůzi, sedělo tam asi pět nebo šest pivních štamgastů, nikdo jiný tam nebyl. Měl jsem strach, jak to dopadne. Ale za chvíli se začali lidi scházet. Nejdříve přišla parta tuřanských soudruhů, ale netrvalo dlouho a začali se lidé trousit a byla plná hospoda. Museli jsme přinášet židle, aby si měli kam sednout. Když přijel Toník Procházka, zahájil předseda přípravného výboru Šulc z Tuřan schůzi a předal mu slovo. Husák najednou obrátil a k údivu komunistů z Tuřan, kteří měli za úkol schůzi rozbít, při veřejném hlasování volby komise, navrhl mě jako prvního a byl jsem zvolen předsedou. Založení svazu mělo pro družstevníky nesporný význam a pravděpodobně si to uvědomovali i soudruzi nahnaní na schůzi Husákem. Byli proti jenom proto, že jim to nařídil. Nakonec bylo na schůzi v hospodě veselo. Tuřaňáci odešli, zůstali jen ti, kteří z toho měli radost. Po návratu domů mi žena vyprávěla, že nemohla vydržet doma a šla se podívat do vsi. U Horovic statku proti hospodě viděla dva milicionáře se zbraněmi a na „place za Horovic“ (místní název) stálo auto s esenbáky. Překvapilo mě to, nepředstavoval jsem si, že založení svazu vzbudí takovou obavu.

Ke schválení Svazu družstevních rolníků při JZD Byseň došlo až v době, kdy už tu byli Rusové. Tajemník svazu Absolon mě v dopise upozornil, abychom netrvali na třetí variantě, že bychom s tím měli velké problémy, stejně by nám to nepovolili a já bych se mohl dostat do nesnází. V období „normalizace“ už se zástupci svazu nevolili, ale byli do představenstva družstva jmenováni. Prvním zástupcem svazu jmenovaným do představenstva, vedení družstva respektovalo moje zvolení, jsem se stal já. Mým zástupcem Jarda Hora, ale ten členem představenstva družstva byl, takže tam jenom zůstal i za svaz.

Svaz měl fungovat jako oponentura vedení družstva. Naším úkolem bylo hájit sociální a kulturní zájmy družstevníků a jejich práva. Do hospodářských problémů jsme neměli možnost mluvit. Tím, že jsme měli povoleno být jen součástí představenstva, už to nemělo tu váhu, ale přesto to bylo lepší než doposud. Fakt, že zástupci svazu už nebyli voleni, ale jmenovaní, mělo pro vedení družstva velký význam, protože představenstvo si mohlo dosadit, koho chtělo. V okresním svazu se sice volby prováděly, ale tajným hlasováním a každý věděl, jak dopadnou. Předsedové družstev si tam dávali svoje lidi. Tajemníkem svazu byl Absolon, když odešel na zemědělskou správu, nastoupila na jeho místo ing. Hochová. Byla s ní dobrá spolupráce. Hodně jsme jezdili na zájezdy, u nás jsme byli například na Moravě, ale jeli jsme také na exkurzi do Jugoslávie na předvádění orby, spali jsme tam v zemědělské škole.

Po zájezdu jsem v 69. roce dostal předvolání na radnici (tehdejší sídlo SNB). Nevěděl jsem, proč mě předvolali, a ani později mně to nikdo vlastně nevysvětlil, i když jsem to po výslechu vytušil. Ptal jsem se známého Karla Tomse, který tam sloužil, jestli neví, proč si mě pozvali. Když jsem mu řekl číslo dveří, řekl: „Člověče, ty jsi něco provedl!“ Odpověděl jsem, že ne, ale možná jsem někde špatně parkoval. Toms mně vysvětlil, že nejde o dopraváky, ale o StB. Na radnici mě služba odvedla až nahoru do věže, kde byl jen stůl, lavice, dvě židle a zařízení proti požáru – bedna s pískem. Při výslechu se střídali dva civilové, dali mně pár otázek o Jugoslávii, kde jsme při cestě přecházeli apod. Když už mě to dopálilo, řekl jsem: „Pánové, když chcete vědět víc, zeptejte se na Okresním výboru Svazu družstevních rolníků v Kladně, oni ten zájezd organizovali. Já si už ani pořádně na jména nevzpomínám. Pro mě jsou to cizí slova. Byli jsme tam na exkurzi, pořádali to firmy, které si dělaly reklamu, my jsme tam nesoutěžili, jenom jsme se byli podívat.“A tak zavolali strážného, ten mě bez vysvětlení odvedl dolů a šel jsem domů. Když jsem se setkal s ing. Hochovou, ptal jsem se, jestli jí někdo z ostatních členů zájezdu něco neříkal. Odpověděla, že ne, a děkovala, že jsem jí to řekl, protože si někdy připadá „jako slon v porcelánu, neví, kam šlápnout, jestli je to dobře, nebo špatně“. Pocházela z jižních Čech a chtěla se tam vrátit, protože, jak říkala, je tam přece jiné prostředí a lepší lidé.

Po roce 1989 se začalo družstvo rozpadat. Někteří si chtěli vzít svá pole zpět a začít hospodařit soukromě, ale já jsem jim to rozmlouval, protože nebylo jasné, jaké budou pro podnikání v zemědělství podmínky. Jaké budou daně, za jakou cenu a komu se bude prodávat. Přesto se jich přece několik rozhodlo, například Jarda Kolář z Libovice nebo Jiří Podpěra z Neprobylic, a hospodaří sami.

Doporučoval jsem rozpustit stávající velké družstvo a nechat jenom Byseň, Jedomělice a Libovici. Je to v jednom dolíku, nejezdilo by se zbytečně. Nakonec s tím funkcionáři družstva souhlasili. Navrhl jsem ing. Krbcovi, aby se obešla všechna pracoviště, každý se podepsal a napsal, zda chce zachovat družstvo, nebo prosadit jeho rozpad. Výsledkem bylo, že všichni podepsali, že chtějí hospodařit v nově vzniklém sdružení, ale nemohli jsme najít předsedu. Nakonec jsme se shodli na absolventu zemědělské školy Husníkovi z Milýho. Chvíli váhal, obával se, aby mu někdo nepředhazoval členství v KSČ. Řekl jsem mu: „Kolik nás je, co jsme v KSČ nebyli?“

Ale pokus o malé družstvo nakonec stejně selhal. A tak jsme se domluvili s Agrou v Ledcích. Její majitelé Krček a ing. Vicent slíbili, že vezmou na sebe pohledávky lidí, s kterými ještě nejsou vyrovnané majetkové závazky. Většina majitelů svá pole pronajala Agře právě proto, že na sebe převzala tento příslib. Při schůzi na Myslivecké chatě v Libovici, kde se definitivně ukončila činnost JZD, jsem se s Krčkem domluvil na vypořádání. K tomu zatím ale nedošlo, protože pan Krček náhle zemřel. Jeho podíl v Agře přešel na paní Krčkovou, s kterou nyní jednám.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska