The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Stranou „normalizace“. V SIALu jsme se cítili svobodně
narodil se 12. listopadu 1944 v Mladé Boleslavi
matka Věra Baumová pašovala na konci druhé světové války potraviny v jeho dětském kočárku
otec Rudolf Baum byl během druhé světové války odvelen z podniku ČKD na nucené práce do Německa
v roce 1963 začal pamětník studovat na Fakultě architektury ČVUT v Praze
v roce 1969 nastoupil do Školky architektů SIALu Karla Hubáčka se sídlem Na Jedlové
v roce 1973 odjel se svou první ženou Mínou do Kolína nad Rýnem
do roku 1993 pracoval jako architekt v ateliéru Josefa Paula Kleihuese v Německu
v letech 1993–2013 učil na Porýnsko-Vestfálské technické univerzitě v Cáchách (RWTH Aachen)
v době rozhovoru, v roce 2024, žil v německém Roetgenu u Cách
„Pracovali jsme v podstatě zadarmo,“ vzpomíná Mirko Baum. „Nejcennější odměnou byla Hubáčkova pochvala. Jedli jsme z jednoho hrnce, vařili v jedné kuchyni a poslouchali stejnou muziku. Společné pouto bylo silné. Pro mě je to dodnes jeden z nejsilnějších zážitků. Něco jako paralelní rodina,“ říká.
Život mladých architektů v unikátním společenství Školky SIALu, kde Mirko Baum po studiu zakotvil, měl i své paradoxy. Na jedné straně skromné a bohémské živobytí v bývalé hospodě Na Jedlové v kontrastu s používáním služebního vozu, který jim Karel Hubáček dával k dispozici. Snobské výlety simcou na snídaně a pro cigarety Benson & Hedges do hotelu Zlatý lev dokládá Mirko Baum větou: „V době tehdejšího podivného mezivládí to byly věci nepochopitelné. Bylo možné skoro všechno a nebylo možné skoro vůbec nic.“
Mirko Baum se narodil 12. listopadu 1944 v Mladé Boleslavi. Napětí posledních měsíců války pocítil na vlastní kůži, i když si to nepamatuje. Maminka Věra, rozená Nezbedová, používala kočárek s ním k pašování zakázaných potravin z blízkého statku. „Máma tlačila kočárek a já měl pod peřinkou špek a česnek. Silnice byly plné německých stráží. Bylo to velké riziko,“ vypráví Mirko Baum.
Vyučená modistka pracovala před válkou v pražském módním závodě Oplatka, který patřil židovské rodině. Nacisté ji celou vyvraždili. Maminka pak nemohla přenést přes srdce, když si Mirko Baum vzal za ženu Němku, jeho první manželku Mínu. Na usmířenou dali pak svým dětem židovská jména Ruth a David. Stejně tak u druhého manželství s Birgit, kdy své děti pojmenovali Esther a Jakob.
Otec Rudolf Baum byl během druhé světové války jako inženýr na nucených pracích v Německu. Vyslali ho z podniku ČKD v Praze, kde pracoval na tankovém podvozku, který se Němcům zalíbil. Celá projekční kancelář pracovala v přísném utajení. „Jednoho dne si Němci uvědomili,“ popisuje Mirko Baum vzpomínku jeho o třináct let staršího bratra Vratislava, „že inženýři by mohli v té hlídané samotě zblbnout, a vzali je do divadla. Koupili celé představení. Herci hráli, orchestr hrál, v prvních dvou řadách prázdného hlediště seděli čeští inženýři a všude kolem SS se samopaly. Později přestěhovali celou kancelář z Prahy do Bad Cannstattu u Stuttgartu.“
Dětství prožil Mirko Baum na blízkém mladoboleslavském letišti. Od konce druhé světové války zde zůstala hromada leteckých vraků, na kterou si chodil vybaven šroubovákem a kleštěmi montovat, což personál letiště velkoryse toleroval. „Tenkrát jsem tam poprvé poznal něco jako ‚ušlechtilý detail‘, který v architektuře dodnes hledám. Asi proto jsem chtěl po maturitě dělat něco s letadly,“ vypráví pamětník.
Přihlásil se proto na Vojenskou akademii do Brna na obor konstrukce letadel. Rodiče byli zásadně proti, důstojníka z povolání a tím pádem i člena KSČ doma mít nechtěli. Syn však pohořel v matematice a zkouškách z lehké atletiky a vrátil se domů s nepořízenou. „Frustrovaný jsem seděl s mámou v kuchyni, až mi, dojata mým neštěstím, řekla: ‚Mirko, ten pan Šístek – to byl architekt od nás z ulice – ‚ten dělá tak krásné modely. Ty taky pořád něco vyrábíš, nechceš být taky architekt?‘ Já byl tak otrávený, že jsem vzal kufr, který stál ještě v předsíni, jel jsem do Prahy a stal se ze mě architekt. To sice nebylo tak úplně jednoduché, ale tak nějak to bylo.“
Studovat začal v roce 1963 na ČVUT v Praze. „Byl to rok po přísně tajném výbuchu,“ říká s úsměvem Mirko Baum a vzpomíná tím na odstranění Stalinova pomníku na pražské Letné, o kterém se nesmělo mluvit, nedej bože ho fotografovat nebo natáčet. Pro architekty to znamenalo zlom. Výbuch definitivně signalizoval konec socialistického realismu, který de facto skončil už v roce 1958 československým pavilonem na světové výstavě v Bruselu.
V době studia se pamětník seznámil s Johnem Eislerem. Stala se z nich nerozlučná dvojice. John měl privilegium britského pasu a směl cestovat. Dovážel do Československa časopisy, ze kterých se Mirko Baum dozvěděl o britské high-tech architektuře. „Jsem přesvědčen, že se architektura po světě stěhuje. V době naší generace byla v Anglii. S postmodernou se dostala do Itálie, s pádem Franka do Španělska a tak dále. Vždy má co dělat s nadějí do budoucna,“ říká.
Po dokončení fakulty architektury v roce 1969 se společně s Johnem Eislerem rozmýšleli, kam dál. Všimli si v té době dostavovaného vysílače na Ještědu a rozhodli se odjet do Liberce a seznámit se s autorem stavby Karlem Hubáčkem a jeho kolegou, architektem Miroslavem Masákem. Masák měl v úmyslu zavést pod ateliérem SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci) postgraduální studium pro mladé absolventy, tj. jakýsi zárodek pozdější školky. „Z postgraduálu nakonec nic nebylo, protože z mladých absolventů, kteří se pod Masákovým vedením v Liberci sešli, se nikomu nechtělo pryč. Vzniklo z nás to, čemu se v té době říkalo komuna. SIAL koupil starou sudetoněmeckou hospodu Na Jedlové v Radčicích, kde jsme pak společně pracovali a žili,“ vzpomíná pamětník.
Mirko Bauma nakonec ze Školky SIALu odvedla doktorandka dějin umění Mína z Kolína nad Rýnem, do které se zamiloval. Před narozením jejich dcery jim bylo jasné, že s ostatními Na Jedlové, kde něco jako střídání dne a noci prakticky neexistovalo, s novorozeným dítětem žít nemohou. „V Německu vedla Mína sekretariát spisovateli Heinrichu Böllovi, který platil za sympatizanta radikální levice. Veřejně protestoval proti vězeňským podmínkám členů Frakce Rudé armády, známé jako skupina Baader-Meinhof. Ideály studentské levice poznamenaly i Mínu, a tak měla určitou naivně ideální představu o žití v lidově demokratickém Československu,“ říká Mirko Baum. Bitevní vřavu mezi policisty a mladými levičáky pod heslem „Nič vše, co tě ničí“ zažil později v Německu sám na vlastní kůži.
Porodit odjela Mína do Německa, a přestože v Liberci získal Mirko Baum byt, vydal se nakonec za ní. Dostal vystěhovalecký pas a na svém motocyklu Norton ES2 odjel do Německa. „Ve Waidhausu v restauraci Wolf, kde mi můj německý švagr deponoval 100 marek na benzín, na mě čekali dva pánové od tajné policie. V trenčkotech, s klobouky se zplihlou krempou a černých brýlích vypadali jako ze špatného filmu. Věděli o mně úplně všechno a dali mi to znát. Dali mi podepsat, že když po mně česká strana bude něco chtít, musím jim to ihned sdělit. Podepsal jsem a jel dál,“ vypráví pamětník.
V Kolíně nad Rýnem pracoval dva roky u firmy Kraemer, Sieverts und Partner, která stavěla převážně banky a pojišťovny. Porody jejich dvou dětí si museli zaplatit sami, protože Mína si před odjezdem do Československa zrušila německé zdravotní pojištění. „Pomohl nám jeden kolínský doktor,“ popisuje Mirko Baum, „který pro nás dělal všechno zadarmo. Takový sympatický, hodný, starý pán. Měl rád Prahu a často se mnou o ní mluvil. Trvalo dlouho, než přiznal, že tam za války byl. Když řekl, že pracoval jako policejní lékař v Petschkově paláci [sídlo gestapa v Praze v letech 1939–1945], nepadlo už o Praze ani slovo. O tom, co tam dělal, se dalo jen spekulovat.“
Výrazný zlom v práci Mirko Bauma přišel, když na jedné z výstav uviděl plány architekta Josefa Paula Kleihuese. Ohromila ho čistota a nádhera proporcí. Rozhodl se, že u něho musí pracovat, a začal mu intenzivně psát. Po nějaké době Kleihues se spoluprací souhlasil. „Přijel jsem do Dülmenu vlakem,“ vzpomíná pamětník, „sněžilo. Před dülmenským nádražím stál tmavě modrý Jaguar XJ 12, motor téměř neslyšně běžel a v autě, s hlavou opřenou o okno, spal Kleihues. Pluli jsme potom westfálskou krajinou, kolem nás běželi koně, projeli jsme bránou a zaparkovali u zámečku Schwickering, který Kleihuesovi patřil. Měl jsem z toho kulturní šok. Léta, která jsem tam potom prožil, poznamenala můj profesní názor dodnes. Hubáček byl vizionář, ale teorie architektury ho příliš nezajímala. U Kleihuese jsem poznal její intelektuální rozměr, o kterém jsem před tím mnoho nepřemýšlel. Práce v jeho ateliéru byla nádherná, i když často plná napětí. Já jsem měl v hlavě meziválečný funkcionalismus, zatímco Kleihues miloval pruský klasicismus, a tak názorové spory byly na denním pořádku. Dával jsem výpověď a výpověď dostával. Náš vztah by bylo možné charakterizovat nejspíš německým slovem ,Hassliebe‘, který v sobě slučuje dva protichůdné pojmy: ,Hass‘ a ,Liebe‘, tj. nenávist a láska.“
Zámeček se stal na dalších dvacet let nejen pracovištěm, ale i domovem pro celou rodinu Mirko Bauma. „Seznámil jsem Kleihuese se SIALem. Jako tehdejší ředitel berlínské výstavy IBA (Internationle Bauausstellung) měl Kleihues možnost udělovat zakázky, a tak se SIAL dostal do světa. Na Jedlovou pak začaly jezdit významné osobnosti. Vittorio Gregotti, šéfredaktor časopisu Casabella, věnoval SIALu a československé architektuře celé jedno číslo, ale – ač jsem kontakt zprostředkoval – mě tam jmenovat nesměli. Masák se na mě tehdy smutně podíval a řekl: ‚Ty přece víš... je normalizace,‘“ říká pamětník.
Kleihues neznal slovo „dovolená“. Na zámečku Schwickering se pracovalo dnem i nocí a rodina Mirko Bauma příliš neviděla. V roce 1988 zemřela jeho manželka Mína při dopravní nehodě. „Kleihues mi řekl, ať se vykašlu na práci, a bylo to poprvé, kdy jsem ho viděl brečet. Vedl jsem tenkrát stavbu Archeologického muzea ve Frankfurtu nad Mohanem, a tak na něco takového nebylo ani pomyšlení. Po dokončení stavby mi Kleihues nabídl asistenci na Letní akademii výtvarného umění a architektury v Salcburku. Odjeli jsme do Salcburku, Kleihues se představil studentům krátkou přednáškou a přijel až na závěrečný fototermín. Zbytek jsem musel odkroutit sám,“ vzpomíná Mirko Baum.
Někde zde byl položen základ jeho pedagogické práce, která vyvrcholila profesurou na Porýnsko-Vestfálské technické univerzitě v Cáchách (RWTH Aachen), kde po odchodu od Josefa Paula Kleihuese učil Mirko Baum až do roku 2013. Na univerzitě poznal českého studenta Davida Baroše, který se později stal jeho společníkem v ateliéru Baum & Baroš.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Witness story in project Příběhy regionu - Liberecký kraj (Pavel Kořínek)