„Člověk si musí uvědomit, jaká situace tenkrát v Německu byla. To byla doba, kdy v Německu existovala Frakce Rudé armády. Baader-Meinhof, jako velký levicový extremismus německé mládeže, studující mládeže. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem tam potom přijel. Takové to jejich heslo: ‚Nič to, co tě ničí‘, bylo nakonec pochopitelné i mně. Ale samozřejmě když potom Baader-Meinhof začali nejenom zapalovat obchodní domy, ale i ničit lidské životy, tak s tím se už souhlasit nedalo. Mína, tak se jmenovala, dělala dokonce sekretářku Heinrichu Böllovi, německému spisovateli, který tenkrát platil jako nebezpečný levičák, protože se zastával těch takzvaných teroristů. Vyžadoval od vlády, aby jejich vazba probíhala humánně. Německá policie se s nimi skutečně nemazlila. Byla to tenkrát skutečně bitevní vřava. Mína byla obdobím levicového smýšlení poznamenaná. Determinovaná postojem Heinricha Bölla, který [na něm] velice aktivně participoval. Měla takovou ideální představu, že za sebou spálí všechny mosty a bude žít s námi Na Jedlové v lidově demokratickém Československu.“
„Život byl v podstatě skromný, i když SIAL měl dvě služební simcy. Jednu zelenou, jednu bílou. Jelikož jsme byli daleko, Hubáček měl kancelář v Liberci, tak nám jedno z těch dvou aut nechal Na Jedlové jako služební auto. Samozřejmě jsme tím jezdili po světě. Takže jsme třeba jeli do Zlatého lva na snídani, jako velcí frajeři, a kupovali v recepci anglické cigarety Benson & Hedges v červeném plechu. To byly takové věci, které když si člověk promítne do období normalizace, byly vlastně dneska těžko pochopitelné. Vždycky říkám, že to bylo interregnum, kdy bylo možné skoro všechno a nebylo možné vůbec nic. V tomhle velice indiferentním prostoru dokázal SIAL báječně manévrovat a svým způsobem jsme se tomu přizpůsobili a užívali si to vlastním způsobem. I když by to nesmělo vzbudit dojem, že jsme se flákali. Naším velkým privilegiem bylo, že jsme nemuseli chodit do práce. My jsme v té práci byli, a jestli někdo spal, poslouchal rádio, nebo si četl knížku, anebo seděl u prkna a pracoval… to bylo každému jedno. To bylo jeho vlastní rozhodnutí. Každý z nás měl nějakou práci, kterou musel odvést. Kdy ji dělal a jak ji dělal, to byla jeho věc. To bylo nádherné.“
„Velká názorová homogenita tam nebyla, ale o to to bylo napínavější, protože byla velice živá diskuse. Nikdy samozřejmě nevedla k nějaké rivalitě, že by vznikalo cosi jako nepřátelství nebo závist. Na závist nebyla ani žádná báze, protože jsme dělali zadarmo. V podstatě jedinou naší odměnou bylo, aby se to líbilo Hubáčkovi a Masákovi. To nám stačilo. Jedli jsme z jednoho hrnce, vařili v jedné a té samé kuchyni a poslouchali jednu a tu samou muziku. Společné pouto bylo velice silné. Pro mě je to dodnes možná jeden z nejsilnějších zážitků v mé biografii vůbec. Vlastně cosi jako moje vlastní rodina, nebo paralelní rodina.“
„Ruská delegace přijela a na Ještědu byly nainstalované přístroje, které to měly měřit – činnost kyvadla. Na Ještědu pořád ďábelsky fouká, ale tenkrát tam bylo naprosté bezvětří. Ruskou delegaci nešlo zklamat. To by byl velký průser. Hubáček někde zase tím svým old boys klubem sehnal od vojáků rakety, které přidělali nahoře na poslední galerii. Takže v tom nočním bezvětří je zapálili, věž se vychýlila, a když to přestalo hořet, tak začala kmitat. Přístroje začaly fungovat, ruská delegace měla radost, jak to pracuje. A to byl myslím první tlumič kmitů vůbec ve východním bloku, udělaný primitivním způsobem na koleni a vymyšlený Zdeňkem Patrmanem, který má na Ještědu přinejmenším ten samý podíl jako Karel Hubáček.“
Mirko Baum se narodil 12. listopadu 1944 v Mladé Boleslavi. Konec války pocítil doslova na vlastní kůži, když v jeho kočárku pašovala maminka Věra potraviny z blízkého statku. Otec Rudolf pracoval jako inženýr v ČKD, odkud však musel odejít na nucené práce do Německa. Podílel se na vývoji tankového podvozku. Mirko Baum už od dětství miloval techniku, se kterou se setkával na mladoboleslavském letišti, kam si chodil jako chlapec hrát. Na vojenskou školu, kde mohl leteckou techniku studovat, se nedostal, a proto na doporučení své maminky odjel do Prahy, kde začal v roce 1963 studovat Fakultu architektury na ČVUT. Po dokončení studií ho zaujala společně se spolužákem Johnem Eislerem práce architekta Karla Hubáčka a stal se jedním ze členů Školky architektů pod libereckým SIALem. Tam se setkal se svou první ženou Mínou, německou studentkou tehdy poznamenanou radikálním levicovým proudem Frakce Rudé armády. Po otěhotnění odjela porodit do Německa a Mirko Baum se posléze vydal za ní. Po krátké pracovní epizodě v Kolíně nad Rýnem se stal jejich domovem zámeček Schwickering, sídlo ateliéru architekta Josefa Paula Kleihuese, kde Mirko Baum pracoval až do roku 1993. Po odučení Letní akademie výtvarného umění a architektury v Salcburku poznal, jak ho baví práce se studenty, což vyvrcholilo profesurou na Porýnsko-Vestfálské technické univerzitě v Cáchách (RWTH Aachen), kde vyučoval až do roku 2013. V době rozhovoru, v roce 2024, žil v německém Roetgenu u Cách.
Mirko Baum v roce 2002 při předání budovy studentských ateliérů RWTH v Cáchách (zleva doprava:
děkan Fakulty architektury prof. Curdes, architekt Mirko Baum, stavbyvedoucí
Alexander Voigt, ministerský referent Joachim Koch)
Mirko Baum v roce 2002 při předání budovy studentských ateliérů RWTH v Cáchách (zleva doprava:
děkan Fakulty architektury prof. Curdes, architekt Mirko Baum, stavbyvedoucí
Alexander Voigt, ministerský referent Joachim Koch)
