Josef Basovník

* 1966

  • „Oblékl jsem se, vyšel na chodbu a tam se na mě kluci dívali, že jsem oblečený v civilu. Bylo to, jako by mě pohledem všichni zabíjeli. Byl jsem tam měsíc a pár dnů a najednou jsem chodil v civilu. Mysleli si, že mě propouštějí do civilu. Přišli jsme k dozorčímu útvaru, ten mi přidělil pistoli ráže sedm šedesát pět. Přidělil mi kasr, to byl takový slzný sprej. Také mi přidělil pouta a já nechápal, co to znamená. Kdysi mi o tom někdo něco vykládal, ale já jsem to nechápal… Ptal jsem se, proč já, když jsem přece pohraničník. ,Drž hubu a tady to podepiš.‘ Vyšli jsme ven a kolega mi říká: ,Jsi u tajných. Ty jsi to nepochopil?‘ A já říkám: ,Jak u tajných? Nikdo mi nedělal žádné školení.‘ A on na to, že jemu taky nikdo žádné školení nedělal. A že jdeme hlídat vlakové nádraží. Jenže já jsem nevěděl, jak se to dělá. A on říkal, že to pochopím. Jemu taky prý nikdo nic neříkal. A že mě do toho dostane.“

  • „– Když jste byl jako pohraničník se psem a se střelnou zbraní ve službě, co vás učili, že máte udělat v případě, že se tam objeví ten takzvaný narušitel?“ – „Pro mě jako pohraničníka bylo nejbezpečnější použít k zadržení psa. Kdybych chtěl toho člověka zadržet, nevěděl bych, jestli jsem nenarazil třeba na kriminálníka. Nevěděl jsem, jestli ten člověk ovládá sebeobranu. Nevěděl jsem, jaké ten člověk má u sebe zbraně. Takže pes byl pro mě nejbezpečnější. Pokud bych přišel o psa, musel bych použít jiné prostředky.“ – „Jaké?“ – „Pokud bych použil zbraně, nesměly střely dopadnout na území sousedního státu. Ale vždy nám bylo řečeno, že máme střílet na nohy. Nikdy nebylo řečeno na hlavu nebo na hrudník. Vždy říkali, že jenom na nohy. Ale my jsme ten úsek znali. V tom prostoru, kde jsem operoval, Valtice Kovárna, se to dalo takzvaně stíhat. Ale byla místa u pohraniční roty, kde to bylo do Rakouska tak blízko, že byste tam dokopnul kopací míč. Pokud by někdo na signální stěně udělal zkrat, tak by poplachovka nestihla ani vyjet za bránu, a už by ten člověk mával z Rakouska.“

  • „Kdo věděl, že se mu blíží osmnáctý rok věku, tak šel takzvaně k odvodu. Dnes už ta tradice taková není… Odvod znamenal určitou slávu ve vesnici. Byl to z dnešního pohledu takový rituál, kdy kluci, kteří měli jít k odvodové komisi, se domluvili s někým, kdo měl koně. Holky nazdobily vlečku růžemi. Napsala se tam nějaká hesla. Domluvilo se to na jeden konkrétní den a nějaký dobrý vinař ve vesnici nám správně načasoval burčák, abychom ho měli v tom nejlepším čase. Seděli jsme na vlečce, zpívali a popíjeli. ,Hlavně, kluci, ať nejste moc ožralí… Až přijdete k té komisi, abyste mohli vůbec mluvit.‘ Takže jsme z Nedakonic až do Hradiště celou cestu zpívali. A vezl nás soused Láďa Motyčka s koňmi kladrubáky.“

  • „Šestého července 1977 spadlo dopravní letadlo L 410 asi padesát metrů ode mě. Řezal jsem s tátou u strýce dřevo. Podával jsem mu věci a najednou jako by mezi tátu a mě někdo zasekl rýč. Táta vypnul cirkulárku, začal běhat okolo a pořád se ptal, co se to stalo. Strýc na to, že neví. Byl pomocníkem Veřejné bezpečnosti a hnal mě rychle před dům, abych zjistil, co se stalo. Vyběhl jsem před dům, bylo to v Nedakonicích u potoku hned u splavu a já viděl, že se naproti do dvora sbíhá hodně lidí. Byl jsem asi pátý mezi těmi, kteří k letadlu přiběhli… Lidé se hrnuli do zahrady a já mezi nimi. Doběhl jsem k letadlu a tam chlapovi ještě stříkala krev. Lidi mi zakrývali oči. Bylo mi jedenáct let. Odváděli mě od toho letadla. Rozhlas hlásil, abychom prošli vesnicí a hledali, co se kde dá najít. Nějaké zlomky. A děda říkal, abych se šel podívat, jestli někde není nějaký kus. Říkal, že viděl na vlastní oči ocas, jak spadl někde blízko. Tak jsem vylezl na střechu a ode mne tak pětadvacet metrů, asi přes dvě zahrady, rostla obrovská stará hrušeň. Byla celá rozštípnutá a ten ocas byl v hrušce zaklesnutý. Tak jsem potom proběhl zahradu a našel jsem tam tak třicetkrát třicet centimetrů kus plechu s nějakou kontrolkou a kablíkem. Před sousedovým barákem. Sjelo jim to po střeše. Takže trosky byly roztroušené po celé vesnici.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 04.08.2025

    (audio)
    duration: 02:01:06
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 11.08.2025

    (audio)
    duration: 02:52:50
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Se psem na čáře, s pistolí na nádraží. Svědectví strážce železné opony

Josef Basovník, 1986
Josef Basovník, 1986
photo: archiv Josefa Basovníka

Josef Basovník se narodil 12. května 1966 v porodnici v Uherském Hradišti. S otcem Josefem a matkou Jarmilou Basovníkovou vyrůstal v Nedakonicích na pravém břehu řeky Moravy. Zažil atmosféru slováckého venkova 70. let, kdy lidé pracovali v JZD a hospodařili na svých záhumencích a zahradách. Dne 6. července 1977 se stal svědkem pádu dopravního letadla při zkušebním letu z Kunovic. Letoun dopadl do katastru obce. Při neštěstí zahynuli dva čeští a dva sovětští členové posádky. Od roku 1981 se učil tesařem na železničním učilišti v Hodoníně. Na jaře 1985 narukoval Josef Basovník na základní vojenskou službu. Sloužil jako pohraničník na hranici ve Valticích, později jako pátrač na nádraží ve Znojmě. V Archivu bezpečnostních složek ČR je v té době veden jako agent kontrašpionáže. Pro Paměť národa uvedl, že nikdy spolupráci s vojenskou rozvědkou nepodepsal. Po návratu z vojny v roce 1987 pracoval v zemědělském družstvu. V roce 2025 žil Násedlovicích nedaleko Kyjova.