Josef Basovník

„– Když jste byl jako pohraničník se psem a se střelnou zbraní ve službě, co vás učili, že máte udělat v případě, že se tam objeví ten takzvaný narušitel?“ – „Pro mě jako pohraničníka bylo nejbezpečnější použít k zadržení psa. Kdybych chtěl toho člověka zadržet, nevěděl bych, jestli jsem nenarazil třeba na kriminálníka. Nevěděl jsem, jestli ten člověk ovládá sebeobranu. Nevěděl jsem, jaké ten člověk má u sebe zbraně. Takže pes byl pro mě nejbezpečnější. Pokud bych přišel o psa, musel bych použít jiné prostředky.“ – „Jaké?“ – „Pokud bych použil zbraně, nesměly střely dopadnout na území sousedního státu. Ale vždy nám bylo řečeno, že máme střílet na nohy. Nikdy nebylo řečeno na hlavu nebo na hrudník. Vždy říkali, že jenom na nohy. Ale my jsme ten úsek znali. V tom prostoru, kde jsem operoval, Valtice Kovárna, se to dalo takzvaně stíhat. Ale byla místa u pohraniční roty, kde to bylo do Rakouska tak blízko, že byste tam dokopnul kopací míč. Pokud by někdo na signální stěně udělal zkrat, tak by poplachovka nestihla ani vyjet za bránu, a už by ten člověk mával z Rakouska.“

„Kdo věděl, že se mu blíží osmnáctý rok věku, tak šel takzvaně k odvodu. Dnes už ta tradice taková není… Odvod znamenal určitou slávu ve vesnici. Byl to z dnešního pohledu takový rituál, kdy kluci, kteří měli jít k odvodové komisi, se domluvili s někým, kdo měl koně. Holky nazdobily vlečku růžemi. Napsala se tam nějaká hesla. Domluvilo se to na jeden konkrétní den a nějaký dobrý vinař ve vesnici nám správně načasoval burčák, abychom ho měli v tom nejlepším čase. Seděli jsme na vlečce, zpívali a popíjeli. ,Hlavně, kluci, ať nejste moc ožralí… Až přijdete k té komisi, abyste mohli vůbec mluvit.‘ Takže jsme z Nedakonic až do Hradiště celou cestu zpívali. A vezl nás soused Láďa Motyčka s koňmi kladrubáky.“

„Šestého července 1977 spadlo dopravní letadlo L 410 asi padesát metrů ode mě. Řezal jsem s tátou u strýce dřevo. Podával jsem mu věci a najednou jako by mezi tátu a mě někdo zasekl rýč. Táta vypnul cirkulárku, začal běhat okolo a pořád se ptal, co se to stalo. Strýc na to, že neví. Byl pomocníkem Veřejné bezpečnosti a hnal mě rychle před dům, abych zjistil, co se stalo. Vyběhl jsem před dům, bylo to v Nedakonicích u potoku hned u splavu a já viděl, že se naproti do dvora sbíhá hodně lidí. Byl jsem asi pátý mezi těmi, kteří k letadlu přiběhli… Lidé se hrnuli do zahrady a já mezi nimi. Doběhl jsem k letadlu a tam chlapovi ještě stříkala krev. Lidi mi zakrývali oči. Bylo mi jedenáct let. Odváděli mě od toho letadla. Rozhlas hlásil, abychom prošli vesnicí a hledali, co se kde dá najít. Nějaké zlomky. A děda říkal, abych se šel podívat, jestli někde není nějaký kus. Říkal, že viděl na vlastní oči ocas, jak spadl někde blízko. Tak jsem vylezl na střechu a ode mne tak pětadvacet metrů, asi přes dvě zahrady, rostla obrovská stará hrušeň. Byla celá rozštípnutá a ten ocas byl v hrušce zaklesnutý. Tak jsem potom proběhl zahradu a našel jsem tam tak třicetkrát třicet centimetrů kus plechu s nějakou kontrolkou a kablíkem. Před sousedovým barákem. Sjelo jim to po střeše. Takže trosky byly roztroušené po celé vesnici.“