Antonín Bartoš

* 1946

  • „Tátu by zavřeli, ale do určité míry to bylo riskantní, jestli se mu na mně [komunisti] pomstí. Ale jel jsem. Bylo to úžasné, protože jsem poprvé tady byl. Neslyšel jsem písničky z desek nebo z naší cimbálovky v New Yorku, ale tady. To bylo pro mě ohromné. Táta mi říkal, abych dával pozor, že mě budou sledovat. Přijel také můj bratranec z Londýna Jan Šesták a starali jsme se spíše o zábavu, než jestli nás někdo sleduje.“ „A sledovali vás?“ „Skončilo to vlastně tak, že určitě jo. Jak jsme jeli z jednoho vinného sklepa, což jsme neměli dělat, tak on vjel do pole a prorazil si olejovou nádrž. Anglické auto, co teď. Namířili nás do Svazarmu do Gottwaldova, tak jsme se tam ocitli. Najednou tam přišel ředitel a ptal se, jak se jmenujeme. On to stejně věděl, protože to byl František Foukal, který dřív dělal pro gestapo a skoro zruinoval Clay-Evu. Komunisti ho přijali jako dobrého dvojitého agenta, teď dělal pro StB a hostil nás. Čtyři mechanici, pamatuju si ty čtyřky, dělali čtyři hodiny na tom autě a Foukal nám zaúčtoval čtyři sta korun.“

  • „Byli jsme vždy v nějakém obrovském domě a ty zřejmě nacisti konfiskovali Židům za Hitlera, pak to měli Němci a americká kontrarozvědka je dala k dispozici Moravcovi a Ingrovi. Tam byl táta umístěn. Bylo tam spoustu mladých chlapíků, mamka mi vysvětlila, že to jsou moji strejdové, že mám hodně strejdů. Někteří si se mnou hráli, s jedním jsem hrál na trumpetu. Jednomu jsem říkal 'strejda čokoládovej'. Všichni byli kurýři, co chodili přes hranice, a ty velké domy a obrovské zahrady sloužily k tomu, aby mohli trénovat. Byly tam překážky, na druhém konci střelnice, kde táta cvičil kurýry na to, aby byli bojeschopní, kdyby na to přišlo. Přes hranice šli pro zprávy nebo převáděli lidi, co byli v nebezpečí. Jan Kratochvíl, ředitel muzea exilu v Brně, mi později vysvětlil, že ten 'strejda čokoládovej' se jmenoval Karel Ševčík a vždycky s sebou nesl čokoládu, když převáděl rodiny s dětmi. Dával čokoládu dětem, aby byly ticho a neprozradily je. Někdy to, co zbylo, jsem dostal já od strejdy čokoládového.“

  • „Jenomže tátu [komunisti] chytili v Hodoníně, tam ho zavřeli. Nebyla to věznice, ale městský úřad, tak vyskočil oknem ven a utekl jim. Šel do Lanžhota a začal organizovat útěk ven z Československa.“ – „To musel udělat hodně rychle, že?“ – „Ano, jsou všelijaké verze, jak se to stalo. Jedna verze byla, a to teď někdo publikoval v Lanžhotě, ale já mám takový dojem, že otec všechno neřekl každému, ale ta rodina umožnila, že mě a matku nějak dopravili do Břeclavi a měli pak dojem, že jsme odjeli vlakem na Slovensko. Ale tak to není. Otec zorganizoval víc rodin dohromady, aby unikly do Rakouska. To vím, že jsme šli pěšky, mě nesli, mně byl rok a půl. To byla skupina několika lidí, děti, jedna těhotná žena. Otec jim nakázal: 'Nemůžete si brát žádné kufry, nic takového, já mám peníze, budu vám kupovat šaty, plenky, košile, oblečení, i denně, kdyby to bylo potřeba. Musíme vypadat jako turisti, že jsme pořád na procházce. Žádná panika, aby to na nás nepoukazovalo, že utíkáme.' Pak jsme nějak přešli hranice do Rakouska a tam si zorganizoval od nějakého sedláka náklaďák, tam jsme všichni vlezli a to nás zavezlo až do Vídně.“

  • „Gestapo obklíčilo dům, kde byl táta, a vzbudila ho paní, teď si nevzpomínám. Vzbudila ho, ať vyskočí oknem, on se oblékl a vyskočil oknem. Tam bylo gestapo a on začal pálit, oni po něm kulometem. A táta sklouzl na ledě, mysleli, že ho zasáhli. On tam prý zabil tři z těch gestapáků. Jim šlo o to, aby to lidi neviděli, tak hlavně mrtvoly táhli pryč. Táta říkal: 'Já jsem tam stále ležel, nevěděl jsem, jestli mě zasáhli, nebo ne. Nejdřív jsem zahýbal zadkem, potom nohama, rameny a nic mi nebylo, tak jsem vstal a utíkal jak blázen.“

  • „Když byli ve Skotsku, teď nevím, jestli s Jurou Štokmanem a Čestmírem Šikolou, nebo jestli tam byl na nějakém individuálním tréninku. Bylo to ve Skotsku a té partě, ve které byl, řekli: 'Podívejte se, tady je takzvaná home guard, starší vojáci, a mají pušky a oni tam stráží poštu. Vy musíte poštu obsadit a oni mají zbraně, můžou střílet naostro. Ale vy musíte zařídit, aby se jim nic nestalo při tom, jak převezmete poštu a budete oblečeni jako němečtí námořníci, co vylezli z ponorky. Musíte dát velký pozor, aby se skotským vojákům nic nestalo.' Prý tam byli tři domobranci a obcházeli poštu, dva vzadu nějak chytili a svázali, aby nemohli křičet a upozornit toho třetího. Ten třetí, to byl prý takový Krakonoš ve skotské sukni, táta říkal, že měl ruce jako já měl nohy. Potom ze střechy na něho tři skočili a on mával s těmi dvěma, co ho drželi za ruce, jako kdyby to byly hadry. Táta si nevěděl rady, protože je mohl zabít. Říkal: 'Našel jsem šutr a ťukl jsem ho do hlavy.' Padl a taky ho svázali, vrčel jak vzteklý pes. Zvládli to tak tak a naštěstí se tomu Krakonošovi nic nestalo, akorát měl asi bouli na hlavě.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 27.09.2022

    (audio)
    duration: 03:46:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Syn velitele výsadku Clay vyrůstal mezi převaděči. Domů se vrátil po dvaceti letech

Antonín Bartoš ml. v New Yorku, 1965
Antonín Bartoš ml. v New Yorku, 1965
photo: Archiv pamětníka

Antonín Bartoš mladší se narodil 26. července 1946 v Lanžhotu a už od útlých let jeho život výrazně ovlivnily osudy jeho otce. Antonín Bartoš starší během druhé světové války utekl do Anglie a zde se vycvičil na velitele výsadkové skupiny Clay. Působila v letech 1944 a 1945 na území východní Moravy a měla za úkol především zpravodajskou činnost. Po válce otec zasedl jako poslanec v Národním shromáždění za národní socialisty, otevřeně vystupoval proti komunistům. Ti se jej po puči v únoru 1948 pokusili uvěznit, ale ze zajetí utekl a poté s rodinou odešel do Francie. V Paříži Bartošovi provozovali restaurant Maryša pro uprchlíky z Československa, komunističtí špioni je pronásledovali. Od roku 1950 Antonín Bartoš starší vstoupil znovu do služeb generála Františka Moravce. V Německu cvičil kurýry a převaděče, kteří operovali na českých hranicích, získával také zpravodajské informace. Po dvou letech se ale rodina rozhodla odejít do USA, tam už se rodiče pamětníka věnovali civilnímu zaměstnání a také čilému krajanskému životu. Antonín Bartoš mladší odmala chodil do amerických i českých škol, později vystudoval elektromagnetiku. V roce 1969 poprvé od své emigrace navštívil ČSSR, kde jej neustále sledovala StB, přesto se do rodné země vracel i v dalších letech. V roce 1976 si vzal za manželku Radmilu Lebedovou a měli spolu dva syny, Jana a Františka. Pamětník se profesně věnoval vývoji různých radarových technologií pro americké námořnictvo i zpravodajské služby. Jeho otec zemřel v roce 1998 bez navrácení českého občanství. Syn nadále navštěvoval Česko a udržoval kontakt s rodinami dalších členů spojených se skupinou Clay a účastnil se pravidelných vzpomínkových akcí. V roce 2022 žil ve Spojených státech. Příběh pamětníka mohl být zaznamenán díky podpoře obce Malá Skála.