Václav Bárta

„Jak?" - "Bořek." - "Oni si mě zavolali, tu situaci vidím dosti v denním světle. Pikantní na tom bylo, já jsem měl první den telefon a první hovor, který vůbec na tom telefonu jsem měl, tak tenhle z Krajské správy pasů a víz." - "První telefon doma?" - "Ano, doma. Tak jsem tam přišel, byli tam dva pánové v kožeňácích. Ten, co mě zval, to byl nějaký... dokonce jsem ho trošku znal, byl to známý kamaráda. Ten ředitel Správy pasů a víz, nebo náčelník, ten odešel a zůstal tam tenhle člověk. Řekl mi: ‚Já jsem Berka, já bych vás chtěl o něco požádat.‘ A já jsem mu tenkrát řekl, já už jsem taky věděl, samozřejmě od známých, když už měli problémy, já jsem mu říkal: 'Víte, je problém, já všechny vykecám, já jsem strašně ukecanej.' On říká: 'Ale ne, já vás nechci žádat o to, když se odněkud vrátíte, jezdíte ven, že?' Já jsem říkal: ‚To víte, že jezdím, když jsem to tomto místě na Správě pasů a víz.‘ ‚Víte, my bychom od vás potřebovali... Já nechci, abyste nám něco hlásil, my bychom potřebovali, abyste nám pomohl.‘ Říkám: ‚V čem?‘ Pak mi chvilku vysvětloval, jak je rozdělený svět, že oni jako zpravodajci dělají svoji práci a ta práce také spočívá v tom, že často korespondují s někým ze Západu nebo se někoho snaží nějakým způsobem získat k součinnosti a říkal mi tenkrát: ‚My bychom potřebovali, kdybyste, až pojedete, koupil nějaké papíry. Dopisní papíry, protože my když to posíláme na našich papírech, tak je to…‘ Já jsem říkal: ‚To bych asi mohl.‘ V té době můj brácha, který je taky evidovaný, který byl v Plzni, tak ten jezdil se souborem. Aha, aha, já jsem byl vlastně venku předtím v těch sedmdesátých letech asi dvakrát, se souborem z Horní Břízy. To byl soubor folklórní, kterému jsem režíroval programy, a oni mě vzali s sebou. Můj brácha tam zpíval. - "Vy jste říkal, že brácha je evidovnaný - jako kdo? Jako spolupracovník?" - "No asi jako já, stejně, já nevím, co jsem, to jste mi řekl teď vy." - "Vy jste evidovaný jako tajný spolupracovník kategorie D - důvěrník." - "Důvěrník? To znamená, že bych měl něco podepsat?" - "To není nutné, ten podpis." - "Ne, já jsem v životě nepodepsal nic. Jediný kontakt, který jsem s nimi měl, osobní, jednou jsme asi spolu telefonovali, osobní kontakt byl tenhle. Nějaké papíry, nějaké dopisní papíry, ale už se mi na to téma neozvali. A když jsem vzpomněl toho bráchu, tak mi říkal: ‚Já jsem to měl taky, ale oni mi řekli, abych jim dal zprávu, až se vrátíme s tím souborem, s kým jsme se tam potkali a tak.‘ On mi tenkrát říkal: ‚Mně cvakala prdelka, já jsem se toho strašně bál, ale oni mi už nezavolali.‘ - "A vy říkáte, že už se vám nikdy neozvali? Vůbec?" - "Ne." - "V tom spise je to tak, že jste měli asi deset schůzek." - "Vůbec ne, to vůbec ne. Já jsem s nimi žádnou schůzku nikdy neměl. - "Vůbec žádnou?" - "Ne. A jak oni to dokládají? To by mě zajímalo, nejsem takový sklerotik, abych si to nepamatoval. Já jsem se s nimi nikdy nepotkal už od té doby.“

„Táta pocházel ze tří dětí. Babička byla sama, děda, její manžel, tedy táta mého táty, tak ten dělal v Horní Bříze, tam se tomu říkalo tubera ze šamotu. Šamotové cihly se vyráběly tak, že se drtil křemen na drobný prach. A jak to prášilo, tak ti chlapi dostávali jakoby druhotnou tuberu. Plíce se zaprášily a chlapi pak brzo umírali. Takže tam se o dědovi moc nemluvilo, ale vím, že umřel hodně mladý. Babička zůstala sama se třemi kluky. Měla sice chalupu v horní části Hromnice, ale asi tloukli bídu s nouzí, protože třeba táta vyprávěl, že měli jedny boty, tři kluci. A kdo vstal první, tak měl boty, kdo vstal druhý, tak měl dřeváky a kdo vstal třetí, tak už šel bos. Z té bídy povstal určitý vzdor proti kapitalistům, kteří si žili na úrovni. Bída tam byla veliká a ještě k tomu válka. Přísliby komunismu, té určité rovnosti nebo jistého zvednutí životní úrovně sehrály svou roli. Pochopitelně že i určitá nenávist, která v těch lidech byla vůči Němcům a tomu celému, tak tomu nahrála. Takže spousta lidí kamarádství se strejdou Baxou, který byl v koncentráku, který se vrátil a ještě se hlásil ke komunistům, tak to logicky vycházelo z přesvědčení, že spousta lidí... dneska se říká, že to nebyli žádní prospěcháři, tihle lidé, ti tomu opravdu věřili, že to tak bude, že to je správně.“

„Ta demarkační čára původně byla taková prostupná, ta vedla přesně polovičkou vsi. Zajímavé. A dokonce vedla, tam bylo házenkářské hřiště, jako by člověk protáhl tu čáru, tu polovičku házenkářského hřiště, přesně tam ta demarkační čára vedla.“