Pavel Baldinský

„StB, když mě vyšetřovala, tak to postavila tak, jak jsem zmiňoval. Že to není podnět pracujících – vnitropodnikovej interní… ale že je to externí pamflet, kterej znevažuje práci druhých. A vytáhli na mě jednu věc, kterou jsem si vůbec neuvědomoval. Ano, věděl jsem, že se cosi děje, ale vůbec jsem si ji nedával do souvislosti, tím mě velice zaskočili, že mi řekli: ,Vy tu zakládáte odbory po polským vzoru!‘ To mi řekl ten, jak se na mě rozčílil. Prvně mu to ulítlo, a proto já jsem se z toho rychle vzpamatoval a zareagoval jsem. Ale bylo to pro mě novum. Zakládat odbory po polským vzoru, ano, to byla tehdy tak aktuální věc pro partaj a samozřejmě celou tu strukturu té StB, nebo bezpečnostní, že jsem to ani nedomyslel...“

„Po deseti letech zhruba u Dopravního podniku, kdy jsem dělal řidiče a chtěl jsem odejít, a protože jsem tu situaci kolem sebe vnímal jak v tom podniku, tak v té společnosti tak, jak byla, tak jsem napsal Podnět pracujících, což byl takový elaborát, samá právnická smyčka. Já jsem se obklopil literaturou, ze které jsem to opsal, ne že bych byl takový právník, ale říkal jsem si, jo, tohle se hodí. No a vznikl z toho takový elaborát, jo, a nechal jsem to podepsat dvě stě řidičům, což byl velký malér. Jenže jsem udělal tu věc, že jsem těch dvě stě podpisů schoval, oddělil jsem to od toho vlastního spisu, a když na to vlítla StB, Státní bezpečnost, a chtěli vědět, sebrali mě – jsme u toho, co jsi se ptala – sebrali mě a chtěli vědět hlavně, kde jsou ty podpisy, kteří lidé to podepsali. Protože každý řidič má u Dopravního podniku přidělené služební číslo, a i kdyby tam naškrábal svoje jméno špatně, tak se dá identifikovat tím číslem, a to je zajímalo. A v Bartolomějské mě kvůli tomu cedili, vyšetřovali. Já jsem to bral jako šachovou partii, ale měl jsem sevřený zadek, to je jasné, obával jsem se, to je přirozená věc, strach je přirozená věc. Takže i já, ale nechtěl jsem prohrát, chtěl jsem z toho vyjít vítězně. No a tak jsem to napasoval, když se ptali, kde jsou ty podpisy, já jsem říkal: ‚Soudruzi...‘ – to jsem se naučil říkat ‚soudruzi‘, to jsem do té doby z huby nevypustil, z úst tedy – a říkal jsem: ‚Soudruzi, tomu nerozumím. Vy zastáváte pozice, kdy chráníte dělnickou třídu, a vás zajímají podpisy, ale vůbec vás nezajímá, co dělnická třída píše, co je obsahem toho spisu.‘ Tak to zase popřít nemohli, ale zajímalo je to hodně, ale já to schoval tak, že jsem to ještě dlouho potom nemohl najít.“

„Vlastně v těch osmdesátých letech, no, v osmdesátých letech, to znamená 1975–1980 a možná ještě dřív, jsme byli členy podzemní církve. Protože církev jako taková nemohla pracovat v mnoha věcech veřejně, tak se vytvořila struktura, která byla pod tou oficiální strukturou. My jsme se tvářili jako normálka, ale pak jsme ještě třeba studovali úplně mimo to, takže já jsem třeba studoval šest let teologii s lidmi, kteří neměli dovoleno od státu, neměli takzvaný státní souhlas, a tak podobně. Bylo nás víc, těch skupin bylo víc, nebyly mezi sebou provázané, nevěděly o sobě, pracovaly odděleně. A v souvislosti s tím se samozřejmě dovážela literatura. Vždycky se vyvážely informace z České republiky do zahraničí a zpátky, protože tak se žilo, tak se uveřejňovaly aktuální věci. A na tom jsem se podílel. Takže když přijely knihy, to většinou přivezl nějaký cizinec v nějakém autě, to auto... tady předal klíče, bohužel to byla třeba velká ‚amerika‘, takže to budilo pozornost, nebo na špatných místech, třeba na Václaváku u hotelu, tak to nebylo zrovna moudré, ale prostě to auto jsem odvezl, vymontoval všechny knihy z toho, smrděly trošku benzinem, a zase jsem tam dal jiné informace, zavřel a ten dotyčný si to vzal a vrátil se do země, odkud přijel. Tak takhle to vypadalo, mělo to tuhle podobu. Pak ty knihy putovaly svými cestami, samozřejmě svými kanály, to už zase dělali jiní lidé.“