Zdenka Aulická, roz. Klátilová

* 1925  †︎ 2024

  • „Ano, po válce bylo vyrovnávání účtů. A tak se stalo, že na těch Půstkách, kde jsme často bývávali a kde jsme prožili ten nálet, se konala poprava dvou přisluhovačů Němců. Jen jednoho vlastně. Konala se na orelském hřišti, bylo to oběšením a provedl to mistr kat z Uherského Hradiště z vězení. A druhý byl oběšen na sokolském hřišti, Raschka se jmenoval. Samozřejmě lidi byli zvědaví, tak to vzali útokem i přes náš dům, přes náš dvůr. Dokonce nám tam shodili plot, tolik lidí bylo zvědavých na to, jak to bude probíhat. No tak to bylo vyrovnávání účtů.“

  • „Vzpomínám si, když se zabil Tomáš Baťa, to bylo v roce 1932, tak Jan Baťa přiběhl k mému švagrovi jenom v papučích a v košili a řekl: ‚Sousede, do rána potřebuji mít ušité šaty.‘ Tak švagr sedl a šil a do rána byly šaty ušité. Jan přišel a řekl: ,Tak co jsem vám dlužen?‘ Tak tata Manišů, my jsme mu říkali tata Manišů, řekl částku a dostal dvakrát tolik. A řekl Jan: ,A kdo vám ještě pomáhal?‘ Tak vyjmenoval, kdo pomáhal, asi ještě dva a ti taky dostali tučnou odměnu. Baťa Jan byl dobrý soused a jako děcka jsme tam chodívaly na hrušky do zahrady. Paní Baťová se vždycky jenom dívala a já s košíčkem. Bylo mi pět, šest roků, hrušky jsem si posbírala a šla jsem domů. Takže hrávali jsme si tam.“

  • „Nálety a poplachy byly časté, byly každý den. V noci naštěstí jich nebylo tolik, sem tam, ale ve dne byly každý den. Jenomže my jsme si na to tak zvykli. Prostě jsme nevěřili, že už něco bude, protože to bylo každý den a nic se nikdy nedělo. Prostě jsme to brali tak, jako že zas nic nebude, ale bylo. Bylo to v listopadu 1944, já jsem šla v ten čas domů na oběd, bylo to kolem poledne. Za naším byla taková louka, které se říkalo Půstka. Šli jsme na ty Půstka. Můj otec nikdy neutíkal, ostatní třeba šli do krytu, nebo kde kdo mohl, a můj otec ne, ten byl doma. A švagr taky, tak já jsem šla s nimi na ty Půstka se dívat, jak ty letadla letí. A můj švagr najednou říká: ,Zdenko, schovej se, mně se to nelíbí.‘ A už jsme slyšeli, jak padají, jak když se uvolnily desky, a už to bouchalo. Tam byl takový kanál a křičeli na mě: ,Schovej se!‘, tak jsem se schovala do toho kanálu. Netrvalo to dlouho. Byla zasažena hlavně čtvrť Letná, tam to chytli, protože to bylo poblíž. Byly tam dokonce oběti, nevím, kolik bylo těch mrtvých. A domky některé byly poškozené, rozbité.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 11.08.2023

    (audio)
    duration: 01:46:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Po válce jsme byli plni nadšení, ale čekala nás doba temna

Zdenka Aulická v roce 1955
Zdenka Aulická v roce 1955
photo: Archiv pamětníka

Zdenka Aulická se narodila 6. prosince 1925 ve Zlíně rodičům Ludmile a Hynku Klátilovým, kteří se poznali v Americe. Maminka pracovala jako služebná v amerických rodinách. Otec získal zkušenosti v továrně na obuv, které potom zúročil ve firmách Baťa a Štěpánek. Zdenka se jim narodila po návratu do vlasti. Bydleli ve Zlíně naproti vile Jana Antonína Bati, s jehož dětmi se pamětnice přátelila. Za války získala zkušenost s gestapem, zažila bombardování Zlína i jeho osvobození sovětskými vojáky, kteří se nakrátko v jejich domě usadili. Po válce se poznala se svým mužem Františkem Aulickým. Pracoval jako hlavní návrhář pánské obuvi, která se úspěšně vyvážela do Západního Německa. Díky tomu neušel pozornosti Státní bezpečnosti. Pamětnice pracovala do svých 69 let pro podnik Kancelářské stroje. V roce 2023 žila ve Zlíně ve stejném domě, o jehož osudech také vyprávěla. Zemřela 26. března 2024.