The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Astlová (* 1958)

• narodila se 25. července 1958 v Praze

• otec i matka pracovali ve zdravotnictví, také její bratr se stal lékařem

• otcův bratr Jaromír Astl uprchl v roce 1948 do USA a stal se leteckým inženýrem

• rodina měla kvůli strýci pošramocený kádrový profil

• vstoupila do Pionýra i SSM

• roku 1977 maturovala na gymnáziu v Praze-Libni a nastoupila na lékařskou fakultu

• prožila na Malé Straně útěk východních Němců na západoněmeckou ambasádu

• viděla raněné v ordinacích po demonstraci na Národní třídě roku 1989

• roku 2024 provozovala soukromou lékařskou praxi

Eva Astlová se narodila deset let poté, co její strýc z otcovy strany Jaromír Astl uprchl na Západ. Přesto se jeho emigrace na rodině podepsala a jejich kádrový profil ovlivnil i šance dětí na studium. Lékařskou fakultu se Evě Astlové podařilo vystudovat, aniž by někdo z příbuzenstva byl v komunistické straně a za cenu dodržování všech povinností, které režim požadoval. I tak se někteří divili, jak je možné, že v takové rodině jsou obě děti studenty medicíny. Musela se naučit proplouvat všemi nástrahami socialismu se ctí a bez toho, aby vyčnívala z řady. 

Strýc ujel na motorce

Eva Astlová se narodila v Praze dne 25. července 1958 Evě, rozené Velíškové, a Vlastimilu Astlovi. Maminka pocházela z Prahy a byla zdravotní sestrou, otec byl lékař, pocházel z učitelské rodiny, ze Samšiny pod Troskami u Jičína. Vyrůstala společně s mladším bratrem Jaromírem (*1964). 

Otcův starší bratr Jaromír Astl[1], který se narodil v roce 1922, byl za druhé světové války údajně partyzánem a o jeho riskantních kouscích se v rodině vyprávěly legendy. Měl pilotní licenci a pracoval jako letecký inženýr. Po únorovém převratu roku 1948, kdy se k moci dostali komunisté, se rozhodl opustit republiku. V rodině se tradovalo, že již 24. února, na základě telefonického varování Rudolfa Slánského. „Ujel do Německa na motorce, snad s prostřelenou nohou,“ říká Eva Astlová. Ovšem podle dochovaných spisů Archívu bezpečnostních sil[2] tak učinil až 13. dubna 1948. Ze záznamů vyplývá, že jeho odchod byl dáván do souvislosti s krádeží letadla Piper-Cub v Hodkovicích a byl na něj proto vydán zatykač. Státní bezpečnost dokonce měla zprávy, že se v červnu téhož roku vrátil do země jako agent americké špionážní služby CIC. Nedokázali však vypátrat jeho pobyt a o rok později už spisy uvádějí, že žije v USA, v Baltimoru. Z archivních materiálů není jasné, zda skutečně opustil republiku ukradeným letadlem, v čemž mu měl pomáhat Jaroslav Fryml.  

V Americe se postupně dostal na pozici leteckého konstruktéra a roku 1955 získal americké občanství. Začal pracovat v General Atomics, kde se podílel na programu Orion.[3] Tento projekt se zabýval vývojem vesmírné lodi, která by byla schopna dosáhnout daleko do vesmíru díky pulznímu jadernému pohonu. Po zákazu nukleárních výbuchů ve vesmíru v roce 1963 byl projekt o dva roky později zrušen. Jaromír Astl se po sametové revoluci vracel do České republiky, zemřel v roce 2017 v Kalifornii. Podle slov Evy Astlové příliš nechápal, čím si lidé museli projít v jeho rodné zemi za normalizace. „On se třeba divil, proč teda nevolíme někoho jinýho než komunisty.“ 

Rodina Astlových měla poskvrněný kádrový profil právě kvůli strýci, dědeček nesměl již vykonávat učitelské povolání, otec nemohl dva roky sehnat práci a jeho sestra odešla učit do pohraničí. V kontaktu se strýcem byli písemně, ala bylo jasné, že Státní bezpečnost veškerou poštu ze zahraničí kontroluje nebo zadržuje. 

Eva Astlová vstoupila na základní škole do Pionýra, ale jak říká, nekonala se žádná ideologická činnost. „My jsme jezdili na výlety, chodili jsme do kina  a do divadla, opékali jsme si buřty, pak v deváté třídě kluci chodili na pivo,“ vzpomíná. Z okupace Československa vojáky armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si vybavuje hlavně přelety letadel a dlouhé fronty před obchody v prvních dnech. 

Musela jsem nacpávat okurky do flašek

Po ukončení základní školy ji přijali na gymnázium v pražské Libni, značná část učitelů podle ní byla oddaná komunismu a dokonce udávala. Komunistické propagandě nevěřila, ale aby se dostala na vysokou školu, musela vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Řekli, že kdo nebude mít členství v SSM, nebude studovat. Jestli chcete studovat, musíte vstoupit. Já přišla domů, říkám: ‚Mami, co mám dělat?’ A máma říká: ‚Neboj, já jsem musela vstoupit, abyste mohli studovat, do Svazu žen.’ Protože široko daleko nikdo v rodině nebyl v komunistické straně,“ vypráví pamětnice, jak bylo tehdy nutné získávat pozitivní body pro přijetí dětí ke studiu. Přes SSM se alespoň snažila získávat peníze na zábavnější činnosti se spolužáky. Šetřili na maturitní večírek, chodili do divadla, a jak říká: „Prostě jsem ten systém využívala.“ 

Přes pošramocený kádrový profil ji přijali v roce 1977 na lékařskou fakultu, kam se hlásila i pod vlivem rodinného prostředí. „ Já jsem vyrůstala mezi zkumavkami,“ říká.  Domnívá se, že to bylo kvůli přímluvě jednoho ze spolužáků, který měl otce ve vedení komunistické strany.  

Také budoucí lékaři se měli podílet na organizaci masové tělovýchovné akce – spartakiády a jezdit na brigády a praxe. „Na vysoký škole jsme museli mít povinný zápočet ze zemědělský brigády. Jinak jsme nešli do dalšího ročníku. Byla jsem ráda, že za domem mám Frutu a že půjdu nacpávat okurky do flašek. Největší ranaři chtěli do Holešovic, kde se dělal rum. Na gymplu jsme jezdili na brambory, cibuli a na chmel. Ráno jsme vstali, sedli jsme si, ručně jsme trhali ty bobulky, jenže jsme si vydělali pět korun za den, protože na trhání nebyl čas. Některý kluci i dopláceli,“ vzpomíná na povinné výjezdy na venkov. 

Němci zahazovali klíčky od trabantů

Po promoci nastoupila Eva Astlová do nemocnice Pod Petřínem, kde prožila i rok 1989. Vzpomíná si na masový odchod občanů bývalé Německé demokratické republiky přes ambasádu západního Německa v Praze. „Z nemocnice Pod Petřínem jsme se od září dívali, jak Němci lezou na zahradu velvyslanectví. Do toho západoněmeckýho velvyslanectví tam lezli a když jim poprvé dovolili odjet, to byl hurónskej řev, to šli a takhle házeli klíčky od trabantů, tam byly stovky trabantů. A nejvíc jsme byli vyděšený, když přišli a ty malý mimina, který jsme tam měli přijmutý, tak odpojovali od infuzí a šli k vlaku.“ 

Přesto ani tehdy nevěřila, že by brzo mohlo dojít k pádu totalitního režimu i v Československu. Po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989, kde zasáhly pořádkové síly, se v ordinacích objevilo mnoho zraněných, jak fyzicky, tak i psychicky. Že bude žít v demokracii, uvěřila až po prvních svobodných volbách. Jako připomínka starých časů u Evy Astlové zazvonili ještě na začátku 90. let dva podezřelí muži, kteří si přáli mluvit se strýcem Jaromírem Astlem, jež byl u ní na návštěvě. Ten jí pak řekl, že to byla rozvědka KGB.

V roce 2024 žila Eva Astlová v Praze a provozovala praxi interní lékařky ve svém domě v Horních Počernicích, který koupila její babička. 

 

 

[1] Jerry Astl. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2025, 2024-02-06. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Jerry_Astl. [cit. 2025-04-09].

[2] Výňatky z archivních materiálů č. S-1809 LB uchovaných v Archivu bezpečnostních složek ČR (8 stran) jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka

[3] Project Orion: nuclear propulsion. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 2025-04-06. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Project_Orion_(nuclear_propulsion). [cit. 2025-04-09].