Eva Astlová

* 1958

  • „A teď ještě vím, ta nemocnice Pod Petřínem, to jsme se od září dívali, jak tam Němci lezou na tu zahradu. Do toho západoněmeckýho velvyslanectví tam lezli a když jim poprvé dovolili odjet, to byl takovej hurónskej řev, to šli a takhle házeli klíčky od těch trabantů, vezměte si, tam byly stovky trabantů. A nejvíc jsme byli vyděšený, když přišli a ty malý mimina, který jsme tam měli přijmutý, tak vlastně odpojovali od těch infuzí a šli s nima k tomu vlaku. Protože nikdo nevěděl, jestli to není past.“

  • „To jako na vysoký škole jsme museli mít povinný zápočet ze zemědělský brigády. Jinak jsme nešli do dalšího ročníku. To jsme šli, prostě někam nás dali, takže jsem byla ráda, že za barákem mám Frutu a že půjdu teda nacpávat okurky do flašek. A vím, že největší vždycky ranaři, ty chtěli do Holešovic, kde se dělal rum. A jinak prostě jezdili dělat lečo do těch Frut a tohohle. Na gymplu byla taky povinná zemědělská brigáda. Tam omlouvalo jen omluvení od doktora nebo smrt. To jsme jezdili, brambory byl takový mokrý, cibule byla lepší, no hrozný. A pak se jezdilo na chmel. A to jsem ještě zažila starý chmely, kdy jsme ráno vstali, sedli jsme si, takhle ručně jsme trhali ty bobulky, asi jsme si vydělali pět korun za den, protože na trhání nebyl čas. Některý kluci i dopláceli.“

  • „A kdo to nebude mít [členství v Socialistickém svazu mládeže], nebude studovat. Zase, základní argument ne přesvědčení, ale jestli chcete studovat, musíte vstoupit. Tak já přišla domů, říkám: ‚Mami, co mám dělat?' A máma tak na mě kouká a říká: ‚No neboj se, mě v práci seřvali, jak to, že pradědeček byl sedlák,' to ještě byla střední škola, to ještě na ni neřvali. ‚A jako v podstatě, já jsem musela vstoupit, abyste mohli studovat, do Svazu žen.' Nebo něco takovýho to bylo. Protože my jsme byli na nule všude s těma bodama. Široko daleko nikdo v rodině nebyl v komunistické straně.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.04.2024

    (audio)
    duration: 01:42:33
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Vyrůstala jsem mezi zkumavkami

Eva Astlová, 2024
Eva Astlová, 2024
photo: Post Bellum

Eva Astlová se narodila v Praze dne 25. července 1958 Evě, rozené Velíškové, a Vlastimilu Astlovi. Maminka byla zdravotní sestrou, otec lékařem. Vyrůstala společně s mladším bratrem Jaromírem (*1964), který se také stal lékařem. Otcův starší bratr Jaromír Astl působil za druhé světové války jako partyzán na Jičínsku. Po únorovém převratu roku 1948 uprchl do zahraničí a odešel do USA. Tam získal americké občanství a podílel se na Projektu Orion, vývoji pulzního jaderného pohonu vesmírných lodí. Rodina kvůli emigrace strýce trpěla, těžko hledali zaměstnání a měli obavy, zda děti budou moci studovat. Eva Astlová proto musela vstoupit do Pionýra a později i Socialistického svazu mládeže (SSM). Po ukončení základní školy ji přijali na gymnázium v pražské Libni. Se spolužáky se povinně účastnili zemědělských brigád a praxí. Normalizační atmosféru zažívala i během studia medicíny v Praze. Když pracovala jako lékařka v nemocnici Pod Petřínem, byla svědkem hromadného útěku východních Němců na Západ přes velvyslanectví v Praze. S kolegy ošetřovala raněné po brutálním potlačení demonstrace na Národní třídě v listopadu 1989. Až po prvních svobodných volbách uvěřila, že prožije další roky života v demokratickém zřízení. V roce 2024 žila v Praze a provozovala lékařskou praxi v Horních Počernicích, v domě, který koupila její babička.