The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Arbanová (* 1962  )

Dcera politických vězňů

  • narodila se 13. května 1962 v Otrokovicích

  • otec Josef Zlámal a matka Žofie Slováčková vězněni v 50. letech z politických důvodů

  • pamětnice se vyučila prodavačkou

  • s manželem Janem měli dvě děti, Jana a Žanetu

  • členka spolku Dcery (dcery politických vězňů)

„Na Tebe stále vzpomínám, když jsem tu bez Tebe sám a sám. Dál budem šťastný život vést, až já se vrátím z těchto cest,“ napsal Josef Zlámal své budoucí ženě Žofii. Byl by to krásný milostný příběh, kdyby Josef své verše neskládal v kobkách jáchymovského lágru a kdyby Žofie v tu samou dobu netrpěla hladem a žízní na samotce ženské věznice v Jilemnici. Psala se padesátá léta 20. století.

Tatínek měl jako politruk školit pro režim, ale dělal to přesně naopak

Jana Arbanová, rozená Zlámalová, se narodila jako vytoužené dítě politických vězňů. Příběh jejích rodičů Josefa a Žofie je pro ni stále živý a varující. „Dnes, mnoho let po sametové revoluci, se to zase naklání doleva. Měli bychom se velmi rychle vzpamatovat, protože toto je tak nebezpečná situace, jaká zde od počátku devadesátých let nebyla,“ reflektuje dobu v roce 2021 pamětnice.

Nitky krutého osudu její maminky a otce se začaly spřádat již v roce 1948, kdy se vlády nad zemí zmocnila komunistická strana. Josef Zlámal pracoval v té době jako vojenský politruk. „Měl ty kluky školit pro režim, ale dělal přesný opak. Tak ho vyhodili. Táta byl hodně naivní a myslel si, že sám změní svět. Po vyhazovu z armády se na něj napojili a on, jak šel, zatahoval do toho další a další lidi. Tak do toho zavlekl i moji maminku,“ říká Jana Arbanová.

Souzeni v procesu Světlana

Josef Zlámal se po odchodu z armády zapojil do odbojové organizace Světlana. Ta vznikla v roce 1948 a dodnes je některými považována za největší protikomunistickou skupinu moderních dějin Československa. Jisté je, že Světlana byla již od počátku infiltrována agenty Státní bezpečnosti. Režim tak neměl mnoho práce s jejím rozbitím. V procesech, které v letech 1949 až 1952 následovaly, padlo třináct rozsudků smrti, čtrnáct doživotních trestů a několik desítek trestů odnětí svobody, jejichž horní hranice dosahovala pětadvaceti let. Josef odcházel od soudu s patnácti lety, Žofie jich dostala sedm.

„Otec kromě šíření nějakých protikomunistických letáků převáděl přes hranice lidi, kteří před režimem utíkali ze země,“ říká Jana Arbanová a dále vzpomíná na to, že Josef Zlámal byl tehdy kvůli své ilegální činnosti postrachem pro celou rodinu: „Ta doba byla krutá. V rodině, a to jsem se dozvěděla až o mnoho let později od bratrance, se táty strašně báli. On třeba za nimi přišel s tím, ať zabijí prase, že bude převádět nějaké lidi přes hranice a potřebuje maso. Nechtěli s ním mít nic společného.“ Státní bezpečnost si pro Josefa a Žofii přišla v zimě roku 1950.

Poslední rajská omáčka

Jak zatýkání probíhalo, se Jana Arbanová dozvěděla z maminčina vyprávění. Žofie netušila, že Josef již sedí ve vazbě. Vracela se od holiče. Mrzlo a sníh křupal pod nohama. Na rohu ulice za sebou uslyšela další kroky. Podle toho, jak se opatrně přibližovaly, jí začínalo být všechno jasné. Přesto stačila dojít domů. O chvíli později zabušili na dveře muži v kožených kabátech. Zpočátku to vypadalo, že půjde o nějakou formalitu. „Řekli jí, že si potřebují jen promluvit na stanici a že se možná za chvíli vrátí domů. Moje babička, která byla u toho, však měla svoje tušení. A donutila maminku sníst rajskou omáčku, kterou máma nikdy neměla ráda,“ vypráví pamětnice.

Ta rajská omáčka bylo Žofiino poslední jídlo na příští dva dny, které strávila na samotce vyšetřovací vazby v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Ani Josef tehdy netušil, k čemu po jeho zatčení došlo. Když Žofii spatřil mezi obžalovanými u soudu, který proběhl v Olomouci, prý mu zděšením vypadla cigareta ze rtů. Za převádění uprchlíků přes hranice, šíření protikomunistických letáků a falešné obvinění z přechovávání tajné vysílačky mu hrozil nejvyšší trest. Žofie však během vyšetřovací vazby nepromluvila. „To mu zachránilo život. Přitom maminka k tomu přišla tak nevinně. Vždyť u nás doma proběhla jen jedna tajná schůzka s nějakými lidmi, kterou organizoval otec. A dostala za to sedm let,“ říká Jana Arbanová.

O krutých výsleších ve vyšetřovací vazbě prý rodiče mnoho nemluvili. Ani o tom, jaké hrůzy během svého věznění prožili. „Vím jen to, že maminku schválně vodili po chodbách, kde na zemi leželi do krve zmučení lidé. Aby v ní vyvolali strach,“ dodává pamětnice.

Slyšela jsem otcův poslední výdech

Žofie si odseděla plných sedm let trestu, během nichž vystřídala ženské věznice v Jilemnici, Varnsdorfu a Pardubicích. Josef vyšel branou Jáchymova na svobodu o tři roky později. Psal se rok 1960. Prezident Antonín Novotný vyhlásil všeobecnou amnestii, díky níž došlo k omilostnění více než pěti tisíc politických vězňů. „Maminka na tátu počkala. Víte, ono jim jiného moc nezbývalo než na sebe počkat. Jako političtí vězni se stejným osudem si prostě zbyli,“ líčí pamětnice.

Jana se narodila v květnu roku 1962. To již měli Josef s Žofií po svatbě a zároveň se mezi nimi prohlubovala propast vzniknuvší dlouhým odloučením a léty utrpení. Josef měl pocit, že musí dohnat život. Jako člověk s velkým politickým škraloupem sehnal zaměstnání jen jako havíř v Ostravě. Během týdne fáral a na víkendy se vracel do Otrokovic k rodině. Doma však mnoho času nestrávil. Léta kriminálu jej nutila k pití a k nočním tahům s kamarády. Během té doby prodělal tři infarkty, čtvrtý jej v roce 1969 zabil. „S maminkou jsem ho našla v křesle, už jenom chrčel. Máma chtěla zavolat záchranku, ale já se na něj dívám a říkám: ,Mami, on už tady asi není.‘ Myslím, že jsem slyšela jeho poslední výdech,“ líčí poslední okamžiky svého otce Jana Arbanová. Nebylo jí tehdy ani sedm let. „K otcově smrti nejspíš hodně napomohla také sovětská okupace v roce 1968. Když se to dělo, hořela u nás kamna a on do nich házel sepsané vzpomínky na kriminál, které chtěl během toho uvolnění před invazí vydat. Ale pak přijely tanky a to ho skolilo. Ta ztráta naděje,“ dodává pamětnice.

Pionýrský kroj si nikdy neobléknu

Žofie se po manželově smrti vší silou upnula na jedinou dceru. Měla dvě velké přítelkyně, Hanu Truncovou a Jiřinu Fárkovou. Všechny tři se potkaly v kriminále a po propuštění se navštěvovaly. Žofie prý oběma ženám po Janině narození řekla: „Holky, tolik let jsem se s vámi o všechno dělila, ale toto je jenom moje.“

Pamětnice měla díky vyprávění a světonázoru své matky jasno již na základní škole. „Třeba jsem věděla, že nikdy nebudu pionýr. Měla jsem hodně sytý a znělý hlas, a tak mě angažovali do všech možných recitací, kde se opěvoval Lenin. Recitovali jsme v Moravanu při nějakých stranických akcích a já jsem v první řadě vždy ty spící soudruhy vzbudila. Pak přišla hláška, že ta holčička s pěkným hlasem tam nesmí stát v bílé košili vedle ostatních, kteří měli na sobě modré pionýrské, ale já jsem řekla: ,Paní učitelko, já si pionýrský kroj nikdy neobléknu,‘“ líčí pamětnice.

Vy jste mi ten život podělali dost

Na základní škole se Jana Arbanová hlásila do výuky náboženství. Ředitelka školy si prý předvolala její matku snažila se jí domluvit, ať dceru do věrouky nepouští. Ať jí nekazí život nějakou vírou v Boha. Žofie se prý nadechla a řekla: „Vy jste mi ten život už podělali dost a o svém děcku si budu rozhodovat já sama.“

Vzhledem ke špatnému kádrovému profilu pamětnice ani neuvažovala o studiu na střední škole a vyučila se, stejně jako její maminka, prodavačkou. Již v osmnácti letech se provdala za Jana. Měli spolu dvě děti, Žanetu a Honzu. „Maminka se nakonec pádu komunismu dožila. S obrovskou radostí jsme chodili zvonit klíči. Byl to velký a hluboký nádech,“ uzavírá svůj příběh Jana Arbanová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (František Vrba)