Jana Arbanová

„Ale měli by se lidi velmi rychle vzpamatovat. Velmi rychle. Protože to je tak nebezpečné, tato situace, jak ještě nikdy nebyla od toho převratu. Jako volat po starých pořádcích a volit to, co bylo kdysi, jenom proto, že mi někdo slibuje, že budu mít víc peněz nebo že tu nepůjdou migranti nebo já nevím co, to jsou tak plané kecy a tak jednoduché sliby... Ale zaprvé, když se něco bude dít, neochrání nás vůbec nikdo. Asi tak. To bude: zachraň se, kdo můžeš. A ti lidi, oni byli zvyklí, a toto bych, tu myšlenku, strašně ráda ještě řekla, když je čtyřicet let vlastně národ vedený k tomu, že lhát, krást a podvádět je normální, tak se to musí zákonitě projevit na několik generací dopředu, protože polovina národa to dělala. Kradla, lhala, podváděla a toto jsou, jak říkám, jejich pohrobci, to se nestydím říct. A ta druhá půlka národa, která se bála anebo potřebovala nějak přežít, tak držela ústa a byla vychovávaná v tom a vychovávala tak i svoje děti. Buď potichu, drž ústa, abys přežil, aby ses dostal na školu, abys neměl problémy, aby to, aby ono. Ten, kdo nedržel pusu, tak šel sedět.“

„Když byl otec v tomto aktivní, měli narozeného malého Bohuška. A ten strýc mi řekl: ,My jsme měli takový strach z bratra, když přišel: Zabijte prase! Převádíme lidi přes hranice, potřebujeme maso, jídlo. My jsme mu zavřeli dveře před nosem.‘ On ohrožoval rodinu. Myslel si, že hlavou převrátí svět. Byl dost aktivní a bojovný, statečný.“