The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonis Arabadzis (* 1936  )

Když všichni spali, nasadil jsem si tajně protézu a začal se učil chodit

  • narozen roku 1936 v severním Řecku ve vesnici

  • během občanské války zraněn bombou a s otravou krve se dostal do ČSR

  • česky se naučil rychle, zůstal ve spojení s řeckou komunitou

  • o nohu přišel a naučil se chodit s protézou

  • v padesátých letech se vyučil bandažistou

  • od roku 1963 pracoval v kině Ponrepo jako promítač filmů

  • je ženatý a má děti

Antonis Arabadzis (*1936)

„Tajně, vždy když všichni spali, jsem si nasadil protézu a začal jsem se učil chodit. A začalo se mi to líbit. Bavilo mne lyžování.“

 

0:00-17:00

  • Respondent hovoří převážně o své rodině.
  • 1947 – odešel do ČSR, v jugoslávském Bulkesu raněn bombou. Do ČSR se dostal v lednu 1950 jako jedenáctiletý – amputace nohy.
  • Otec zemřel v roce 1949, matka roku 1943.
  • Sourozenci:  Yiannis nar. 1940, roku 1968 emigroval do Austrálie, žije v Sydney.  Giorgos  nar. 1944. Lazos nar. 1946 v ČSR. Urania nar. 1947, zemřela 2010.
  • Umístěn do dětského tábora Sobotín a pak do Šilhéřovic.
  • V Praze dostal protézu, kterou nechtěl ani nosit. Posilnila ho kniha o sovětském letci, který přišel o obě nohy a učil se potají chodit s protézou. Dětství prožil v nemocnici.
  • V ČSR zjistil, že otec roku 1949 zahynul, setkal se s bratrem Yiannisem, když zjistili, že jsou oba v ČSR.
  • 1950 – vyučen bandažistou na SOÚ, praxe v Praze.

 

17:00-41:00

  • Matka je pro něho cizí žena, pomohli mu čeští přátelé a našli mu byt. Nikdy neměl žádnou rodinu. Bratra dostal do Prahy, ale ten dělal popeláře nebo na stavbě, roku 1966 bratr odjel do Řecka.
  • Do 1959 dělal bandažistu, ale nebyl s tím spokojený. „Bylo to příliš náročné psychicky.“ Byl poslán do NDR. Roku 1963 nastoupil jako promítač do kina Ponrepo.
  • Česky se naučil rychle, ovšem bez gramatiky. Pohyboval se hodně mezi Čechy, ale zůstal v řecké komunitě. Byl v řeckém pěveckém souboru. Pořádali večírky. Dodnes se schází s řeckými přáteli.
  • Ardea Loutrakia – vesnice, žil v partyzánském prostředí, tak se dostal do války.
  • Čas 31.40 – Během války UNRRA pomáhala civilistům, ale shodila z letadla samé levé boty.
  • V ČSR neměli zprávy o Řecku, nevěděli nic.
  • Boj proti bohatým považoval za správný,
  • Čas 38:00-39 – „sedm mrtvých lidí s mozky ven“, mluví o starostovi, co měl dvě dcery, kterého zabili (viz kniha Ukradené slunce).
  • Nemá české občanství, cítí se jako Řek.
  • Od času 40:00 se zapojuje česká manželka.

 

41:00-52:00

  • Manželka Antonise považuje Řeky za temperamentnější lidi.
  • Antonis popisuje mizerný stav, ve kterém přijel: obdržel identifikační číslo 287 a dostali najíst. Neznal hračky, ale velmi vděčný Čechům (jídlo, nemocnice).
  • Fandí Spartě Praha, protože je tam řecký název, v Řecku Panathinaikosu Atény, zprávy o Řecku hltá.
  • Považuje se za socialistu, fandí komunistům, ale do strany nevstoupil. Přeje si rovnoprávnost pro všechny lidi.

 

52:00-59:45

  • Roku 1968 nesouhlasil se sovětskou okupací.
  • 1989 – sametová revoluce se mu nelíbila také.
  • Stalin udělal špatné věci, ale i spoustu dobrého, proč tady potlačují komunisty?
  • Nelíbí se mu současný systém, bere se chudým – rovnostářský systém nazývá demokracií.

 

1:00:00-1:16:00

  • 1975 – seznámil se se svou budoucí ženou, 1979 – svatba, Antonisovi bylo tehdy 43 let, je o 17 let starší než jeho žena.
  • Chodili spolu na řecké zábavy, na nichž se setkávaly různé národnosti, manželka mluví o spontánnosti.
  • Syna vychovávali jako Čecha.
  • Od roku 1963 do roku 2006 byl promítač v kině Ponrepo.
  • Od roku 1962 měl nejdřív částečný, pak trvalý invalidní důchod.
  • Antonis je politicky neaktivní – na legitimaci nezáleží, chodil pouze na prvomájové průvody.
  • Rusofil – co se týče sportu a hlavně hokeje (v zápasech Česko – Rusko fandí Rusku), letos výjimečně fandil Česku, protože se mu líbila tvrdá práce českého týmu na rozdíl od povýšeného vystupování ruského týmu.

 

1:16:00-1:24:30

  • Stalinista – brečel, když zemřel. Špatně nese, když se o něm mluví špatně.
  • Tradiční jídla neznal, protože byli rádi, že měli v Řecku vůbec co jíst.
  • Dovolené tráví v Řecku, cítí se vlastencem, slzy v očích při návštěvě aténské Akropole.
  • V ČSR má existenci, práci, rodinu, sourozence, v Řecku nemá nic, nemůže se vrátit, tak alespoň často jezdí na návštěvy.
  • Ničí ho současná image Řecka jako stávkujícího líného národa.
  • Čas 1:24:00 – Mám rád Řecko, neznám Řecko.
  • 1981 – první návštěva Řecka, nenašel stále hrob matky a neví, kde padl otec.

 

1:24:30 - 1:32:30

  • Žádost manželky, abych vypnul nahrávání.
  • Slaví české svátky po česku.
  • Neměl čas na děti jako promítač, mrzí ho to, ale nenaučily se mluvit řecky, ale sám řecky nezapomíná, přemýšlí už i česky.

 

1:32:30 - závěr

  • Nerad vzpomíná na dětství v Řecku.
  • Hlavní jsou pro něho děti a zdraví.
  • I s jednou nohou lze pracovat a najít si ženu, vybudovat domov.
  • Přes 20 let život v suterénních bytech.
  • Byl chudý, vydělával od osmnácti.
  • Nenávidí válku, uznává, že v naší části světa si žijeme krásně.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sixty Years After. Memory of Greek Civil War Refugees in Czechoslovakia, 1949-2009

  • Witness story in project Sixty Years After. Memory of Greek Civil War Refugees in Czechoslovakia, 1949-2009 (Yiannis Koreček)