Mgr. Miroslav Anton

* 1959

  • „Každý, kdo to zažil, tak to má pod kůží a nese si to dodnes. Je to taková historická událost, to je bez debaty, která v těch moderních dějinách, dnes tedy už v dějinách Česka, nemá vlastně obdoby nebo patří k těm vrcholným. A pokud měl někdo takové štěstí jako já a moji kamarádi a známí, kteří u toho byli, tak vám určitě potvrdí, že to pouto, které vzniklo tenkrát před těmi třiceti lety, tak že přetrvává dodnes. Že to je vlastně nesdělitelné někomu, kdo to nezažil. Tuplem nesdělitelné mladší generaci. A že přes názorové rozdíly a politickou příslušnost nebo politické preference, které máme mezi sebou, tak to pouto tam pořád je a bude. Také už jsem to někde říkal, že mám pocit, že se to zase tolika lidem v dějinách nestává, být nejenom svědkem, ale aktivním účastníkem nějaké takovéhle významné dějinné události. A že jsem za to strašně rád.“

  • „V Plzni existovalo, dejme tomu, takové undergroundové podhoubí, kde jsme se všichni znali. A až se dostaneme k listopadu 89, tak není divu, že jsme se potom sešli na tom náměstí nebo že jsme byli zakladateli Občanského fóra. Podobným stylem nás v Plzni žilo možná několik desítek. Koneckonců ta literatura, ty samizdaty, ty desky a ty věci, o kterých jsem mluvil, se musely k člověku nějakým způsobem dostat. Tak je dostal od někoho, s kým se znal a s kým jsme věděli, že jsme na stejné lodi. A v tom roce 1983 jednou z takových stěžejních aktivit, která tady v Plzni v oblasti undergroundu byla, byly Damil deskotéky, které pořádal Milan Kohout a jeho kolega. Takže to byla neformální setkání. Někde se pronajal sál od někoho známého, aby se to příliš nevědělo, pouštěla se muzika a dnešním slovem řečeno se dělaly možná i takové happeningy nebo něco takového. Četly se věci, na které se běžně nemohlo chodit. A tenhle Milan Kohout uspořádal v srpnu roku 83 akci v Holubíně, což je nedaleko Plané u Mariánských Lázní, na soukromém pozemku u jednoho známého. Byla to bývalá škola, on tam v té době bydlel. A měla to být vlastně taková akce neoficiální kultury. Připravena byla především reprodukovaná muzika, měla tam být další divadelní představení. Já jsem tam měl mít nějakou divadelní skeč, takže jsem tam měl do toho programu nějakým způsobem zasáhnout. No, ale nezasáhl, protože zasáhla StB, která už v té době měla tu akci samozřejmě pod dozorem a která z toho posléze vyrobila záležitost. Soudruzi zřejmě museli vykazovat nějakou činnost, tak tohle jim spadlo do klína, protože to byla vlastně svého druhu největší, v jejich pojetí protistátní, akce, která se měla v tom Holubíně konat. Já to zkrátím. Někteří z nás tam přijeli o den dříve, abychom připravili pódium a tak dále. Druhý den, když se měli sjíždět lidi – z celé republiky asi ne, ale ze západních Čech, protože se tak o tom vědělo – tak už to tam obklíčili vojáci, estébáci… Rozehnali to tam. Všechny nás samozřejmě zdokumentovali.“

  • „Asi ve čtyři hodiny ráno mě probudila maminka [a] strašně plakala. A já si dodnes pamatuji, že z ní vypadla ta věta… Já jsem nevěděl, co se děje. Desetiletý kluk, kterého vzbudí máma ve čtyři hodiny ráno [a] brečí. A ona řekla jedinou větu: ‚Přepadli nás Rusáci.‘ Protože ta hlášení o tom, že na území Československa vstoupila spojenecká vojska, jak se oficiálně říkalo, tak ta byla prvně vysílána někdy kolem půlnoci. A už předtím rozhlas upozorňoval, že bude vysílat důležitou zprávu. Takže oni se vlastně někdy v noci dozvěděli, že je to takhle. A zanedlouho potom začaly po Plzni rachotit tanky. To už si [ale] nepamatuji, protože hned druhý den nás rodiče sebrali. Měli jsme v té době už auto. Pozor, to také nebyla tak obvyklá záležitost. A odvezli nás zpátky do Vrčeně, kde jsme strávili zbytek prázdnin. A ten druhý vjem, který si pamatuji jako dnes, je, že když jsme přijížděli do Vrčeně, tak jsme jeli přes Nepomuk, protože tam je možné jet přes Nepomuk nebo takovou postranní cestou přes klášter. Každopádně když sjedete kousek před Nepomuk, tak se před vámi otevře Zelená hora. Zámek Zelená hora, všichni známe, Černí baroni, Rukopis zelenohorský. A tam v polích pod Zelenou horou stály tři ruské tanky, měly zvednuté hlavně a mířily na Zelenou horu, protože na Zelené hoře v té době byla vojenská posádka.“

  • „Já jsem se těmi začátky a tím, jak dítě vnímá tu tehdejší dobu, vlastně pročetl. Protože jsem chodil minimálně jednou týdně do knihovny, přinášel jsem si stohy knih a poměrně záhy jsem začal přeskakovat z té dětské četby, pohádkami počínaje, i do věcí, které se tehdy objevily. Takže já už jsem poměrně [brzy], troufnu si říci, v těch deseti, jedenácti letech věděl o tom, že druhá světová válka nebyl jenom Sovětský svaz, který nás osvobodil, jak nám vtloukali na základní škole do hlavy. Ale věděl jsem, že existovalo cosi jako západní fronta, že válka neskončila 9. května 1945, jak nám taky vtloukali ve škole do hlavy, ale o den dříve. Že existovala západní fronta, že existovala válka v Pacifiku, kde válčili Američané s Japonci až do srpna roku 1945, a tak dále a tak dále. Že existoval nějaký odboj, nejenom ten komunistický, že existovali naši letci v Anglii, kteří pro nás, pro tehdejší kluky, byli idoly. Takže pro moji generaci byli těmi idoly nejenom Old Shatterhand a Vinnetou. V té době se objevily ty slavné filmy, dnes už dávno filmy pro pamětníky, s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem. Takže to byla jedna taková iniciační záležitost, řekněme. Pak tedy zmiňovaný Jaroslav Foglar a pak západní letci. A protože jsem žil v Plzni, tak v té době jsme samozřejmě věděli a mohlo se opět mluvit o tom, že Plzeň neosvobodila sovětská armáda, ale že to byli Američané.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 21.03.2019

    (audio)
    duration: 03:28:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Každý, kdo zažil listopad 89, ho má pod kůží a nese si ho dodnes

Dobový portrét Miroslava Antona
Dobový portrét Miroslava Antona
photo: archiv pamětníka

Miroslav Anton se narodil 12. ledna 1959 v plzeňské porodnici. Rodina žila ve vsi Vrčeň nedaleko Nepomuka, následně se odstěhovala do Plzně, do čtvrti Slovany. Na začátku 60. let docházel na 13. základní devítiletou školu v Houškově ulici, kde později vzniklo církevní gymnázium. Od chvíle, kdy se naučil číst, byl silně formován literaturou. Roku 1968 vstoupil do obnoveného Skautu. Tehdy také jako desetiletý chlapec zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Proto aby se dostal na gymnázium, musel formálně vstoupit do Pionýra. Přijetí na gymnázium se nakonec nezdařilo, a tak v roce 1973 nastoupil do Škodovky do oboru frézař. Odmaturoval na středním odborném učilišti ve Škodovce. Roku 1983 absolvoval čtyřletý obor Učitelství základní školy s rozšířenou výukou tělocviku na pedagogické fakultě. Těsně po státnicích byl vyslýchán StB kvůli účasti na „protistátní“ akci v Holubíně pořádané Milanem Kohoutem. Poté pracoval v plzeňské odnoži státního podniku Nábytek Cheb, načež byl přijat do divadla v Karlových Varech jako elév. Na jaře roku 1984 nastoupil na vojnu do Terezína. Po roce se vrátil do karlovarského divadla, kde setrval do června roku 1989. Pak pracoval jako krajský metodik na krajském kulturním středisku v Plzni. V roce 1989 podepsal petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení a prohlášení Několik vět. Účastnil se schůzek sjednocujících studenty a divadelníky protestující proti režimu, spoluzakládal Občanské fórum a aktivně se účastnil generální stávky 27. listopadu 1989. Poté pracoval jako redaktor a později jako šéfredaktor Československého rozhlasu Plzeň, potom jako kulturní redaktor na volné noze a také jako režisér a střihač. V letech 1990–1994 byl členem Rady města Plzně, působil rovněž ve sdružení Děkujeme, odejděte! Od roku 2012 začal pracovat v oblasti propagace při Diecézní charitě Plzeň.