The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Vladimír Albrecht (* 1947)

• narozen 11. ledna 1947 v Praze

• v květnu roku 1951 otec Oldřich Albrecht zatčen StB a odsouzen v procesu s tzv. Zelenou internacionálou

• v květnu 1964 otec definitivně propuštěn na svobodu

• roku 1967 přijat na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• působil ve Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR

• po roce 1989 pracoval v Technologickém centru Akademie věd

• redaktorem časopisu ECHO

Doma jsem cítil to napětí

Dětství a dospívání Vladimíra Albrechta významně ovlivnila nepřítomnost jeho otce. Ten byl totiž v roce 1951 zatčen StB a odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Vladimír se narodil 11. ledna 1947 v Praze. V tu dobu měli jeho rodiče už šestiletou dceru a celá rodina žila na pražské Pankráci. Rok po Vladimírově narození převzala moc v zemi komunistická strana a velmi rychle začala likvidovat svoje protivníky. „Mně když byly necelé čtyři roky, tak jsem viděl, že doma bylo nějaké napětí z těch poměrů,“ vzpomíná Vladimír.

Vladimírův otec Oldřich Albrecht byl právníkem a zaměstnancem na Úřadu vlády, kde spolupracoval s Ministerstvem zahraničních věcí. „Znal se s Janem Masarykem a měl kancelář nedaleko něj.“ Po roce 1948 byl Vladimírův otec z práce propuštěn z nejasných důvodů, ale pravděpodobně kvůli vazbám na nekomunistické politické strany.

 

Z našeho bytu vynášeli věci

V květnu 1951 se rodina chystala na oslavu svátků Vladimíra a jeho sestry Jany. „Ta jména jdou v kalendáři za sebou – 23. a 24. května a máma připravovala pro své dva miláčky dort, a abychom neotravovali, tak nás poslali s dědou na Vyšehrad,“ vypráví Vladimír. Cestou z procházky viděli, že před domem stojí několik Tatraplanů a kolem chodí muži v kožených kabátech. „Vynášeli stohy papírů a nakládali to do těch Tatraplanů. My jsme s dědou chtěli jet do čtvrtého patra nahoru výtahem. To nešlo, tak jsme šli po schodech a tam jsme zjistili, že u nás jsou otevřené dveře a ty věci vynášeli z našeho bytu.“

Čtyřletý Vladimír nedokázal situaci pochopit a stále se ptal, kde je tatínek. „Máma mlčela, babička mlčela a děda byl zvyklý velet, tak se tam rozkřikl na ty lidi, co si to dovolují. Já jsem pochopil, že táta se nevrátí, ale nikdo mi nic neřekl.“ Až později se rodina dozvěděla, že otec se stal součástí procesu, který se dnes označuje jako proces se Zelenou internacionálou. „To zelené souviselo s venkovem a agrární stranou,“ vysvětluje Vladimír. Dodejme, že uvedená strana, která v letech první republiky opakovaně vyhrávala parlamentní volby, v poválečném Československu již nebyla obnovena. Proces se Zelenou internacionálou byl jedním z mnoha politických vykonstruovaných procesů, které komunistický režim vedl proti svým nepřátelům. V rámci tohoto procesu byli souzeni i spisovatelé ze skupiny takzvaných ruralistů, kteří se věnovali českému venkovu, jako například Václav Prokůpek, Josef Knap nebo František Křelina.

Soudní proces byl veden v Praze a následně s větší skupinou v Brně. „Ty skupiny byly dány úplně uměle, ti lidi se často vůbec neznali. V tom pražském procesu byl odsouzen profesor Kepka k trestu smrti, který byl vykonán v podstatě okamžitě. Proboha, za co trest smrti?!“ V brněnském procesu byl odsouzen i Oldřich Albrecht na dvacet let odnětí svobody. Prvních pět let byl Oldřich Albrecht vězněn ve věznici Mírov u Mohelnice.

 

Nevěděl jsem, co mám tátovi psát

Jednou za čtvrt roku směla rodina vyrazit na návštěvu za otcem. Cesta do věznice trvala v podstatě celý den. Návštěva byla vždy velmi krátká a značně stresující. „Tam byly takové kóje, tam jsme tátu viděli jenom za takovou drátěnou mříží. Za ním stál bachař, nemohli jsme si podat ruku. Vždycky mě buď tátovi rodiče nebo máma zvedli, aby mě viděl, protože jsem za tou kójí nebyl vidět. Nesmělo se mluvit o žádných závažných věcech, takže se říkaly takové věty jako: ,Co už umíš napsat, Ládíčku?‘ A já jsem byl z toho vždycky strašně rozpačitý,“ vzpomíná Vladimír.

Po pěti letech byl otec převezen do věznice v pražské Ruzyni a později do pankrácké věznice. Tím se stal vlastně sousedem své rodiny, která bydlela také na Pankráci. Vladimír mezitím už chodil na Pankráci do školy a jeho spolužáci se rychle dozvěděli, že je jeho otec ve vězení. „Na naší základní škole byla řada dětí bachařů, kteří v té věznici hlídali ty vězně. Já jsem s nimi konflikty neměl. Mám pocit, že možná řada těch bachařů si uvědomovala tu nespravedlnost a ty děti to možná vnímaly. Na druhou stranu tam byla řada jiných dětí, které dostávaly od rodičů pokyny, aby se se mnou nekamarádily, aby z toho nebyly nějaké průšvihy.“

Vladimír strávil v podstatě celé dětství a dospívání bez otce. Myslí si, že pro něj byl čas bez otce mnohem jednodušší než pro jeho starší sestru, která si na tatínka mnohem více pamatovala. „Bylo těžké tátovi psát. Já jsem nikdy nevěděl, co mám tomu tátovi o sobě psát.“ 

 

Když je to na dvacet let, tak je to navždy

Vladimírova matka musela vykonávat fyzicky náročnou práci ve výrobně bakelitu. Bydlela v domácnosti se dvěma dětmi a manželovými rodiči a musela celou rodinu uživit. „Pamatuju si na jednoho tátova kamaráda, vždycky přišel a říkal mojí sedřené mámě: ,Milostivá paní, uvidíte, že do půl roku je Oldříšek zpátky.‘ To jsme byli vždycky zaražení, protože to člověk nevěděl, jak na tohle něco říkat. Když už to trvalo čtvrtý rok, tak i ty jeho návštěvy se rozředily. Okolí se s tím vyrovnalo, že když je to na dvacet let, tak je to navždy.“

Vladimír vzpomíná, že k jeho mamince se lidé chovali většinou laskavě a projevovali jí soucit ohledně nespravedlivého věznění manžela. „To bylo zajímavé. Ten běžný lid se k tomu poměrně přiznával, že se děje nespravedlnost a v rámci toho máma jednou třeba dostala nějakou odměnu v práci a koupila nám kolo.“

I když žili Albrechtovi v Praze, má Vladimír svoje dětství hodně spojené s pobytem na venkově. Často jezdili k tetě a strýci do chatové osady v Mokropsech za Prahou, kde trávili čas se svými bratranci. Na letní prázdniny jezdil Vladimír se sestrou k babičce do Hořic v Podkrkonoší. Tam byla, navzdory komunistickému režimu, velmi živá katolická farnost, do které chodil Vladimír ministrovat. „O tom tátovi se prostě nemluvilo. V Hořicích jsme měli hodně známých, ale na tátu se nikdo nezeptal.“

 

Co měl udělat sedmnáctiletý kluk?

V únoru 1964 byla rodina Albrechtova doma, když někdo zazvonil. „Otevřeli jsme dveře a za dveřmi stál táta. My jsme byli u vytržení a ptali jsme se: ,Oni tě pustili?‘ A on, že nepustili. Oni ho pustili na den a půl. Nesměl to přetáhnout a musel se vrátit,“ vypráví Vladimír. Všichni měli samozřejmě radost, že otce vidí, ale zároveň se děsili toho, že ho pustili, jen aby se rozloučil a že ve vězení už zůstane do smrti.

Další naschvál, který hrál v otcově dočasném propuštění svou roli, byl fakt, že měl zánět v obou chodidlech a nebyl v podstatě schopný chůze. „Když šel z té pankrácké věznice k nám, a to bylo asi 400 metrů, tak neměl hůl, tu mu nedali a on nebyl schopen udržet balanc, jak měl ty nohy zespoda oteklé. Tak měl strach, že si lidi budou myslet, že je opilý, protože se šoural podél zdí.“

Po dni a půl stráveném s rodinou se musel Oldřich Albrecht vrátit do věznice. Sám by tam v podstatě nebyl schopný dojít, takže ho šel doprovázet tehdy sedmnáctiletý Vladimír. „Vidím to teď jako takový obrázek, jak syn odvádí svého otce do komunistického kriminálu, tak já jsem ho doprovázel.“

Pro Vladimíra byl tento zážitek velmi traumatický. „Za to se nějakým zvláštním způsobem stydím dodnes, že jsem nic neudělal, když jsem ho tam vedl. Co měl udělat sedmnáctiletý kluk? Měl jsem vzít železnou tyč a začít je tam mlátit? To napětí, že nejde dělat vůbec nic... Tam byla taková vrata, co se strašně pomalu zavírala, a jeden ten bachař mi ještě tak cynicky mával, jako jaká je to legrace, když odcházím. Já si pamatuju, že jsem dostal strašný záchvat a hrozně jsem brečel. Nemohl jsem dělat nic, toulal jsem se dvě hodiny, aby mi oschly oči, abych přišel domů v klidu,“ vzpomíná Vladimír.

 

Otec si liboval, s kým se na Mírově seznámil

Naštěstí se nenaplnila obava rodiny, že otce už nikdy neuvidí. Po pár měsících po tomto setkání byl v květnu 1964 propuštěn na svobodu. Ve vězení strávil třináct let. „Živil se hodně klopotně a hrozně mu tehdy pomohl, stejně jako řadě dalších muklů, pan hrabě Kinský, který založil jakési družstvo, které dělalo anotace.“ Vladimírův otec se před zatčením živil jako právník a uměl tedy několik jazyků. Ty využil po návratu z vězení právě na přípravu anotací.

Otec o době ve věznicích moc často nemluvil. „Někde bylo ve společnosti ukryto, že si za to ti vězni přece jen můžou sami. Nalepilo se na ně to označení klerofašisti a lidi to vnímali tak, že asi přeci jen měli něco společného s Němci za války. To byla samozřejmě hloupost.“ Útěchou ve vězení byli pro Oldřicha Albrechta lidé, se kterými se tam potkal. „S jistou ironií si liboval, že se na Mírově setkal s lidmi, se kterými by jinak asi neměl příležitost se setkat. Bylo tam hodně kněží.“

Mimo jiné se Vladimírův otec seznámil ve věznici s jezuitou Františkem Mikuláškem. „Pak ho přivedl k nám do rodiny. My jsme ho s manželkou měli hrozně rádi a taky nás s Marií oddával,“ vypráví Vladimír. Dalším knězem, s nímž se Vladimírův otec spřátelil, byl Jan Konzal, který byl později biskupem skryté katolické církve. S páterem Konzalem se po propuštění z vězení seznámil i Vladimír a zapojil se do skupiny mladých lidí, která se kolem něj pohybovala.

S touto partou věřících lidí jezdil Vladimír na vodu a na různé výlety. Na jednom takovém výletě se seznámil i se svou budoucí ženou Marií. „Člověk, který věří, to bere jako tak samozřejmou součást života, že si to bez toho nedokáže představit. Každopádně to bylo tak, že jsem se vždycky těšil do těch Hořic, kde bylo hodně dobrých farářů.“

 

Na Matfyzu vládla skvělá atmosféra

Na základní škole měl Vladimír výborný prospěch z matematiky. Chtěl jít na gymnázium, ale pro syna politického vězně to tehdy nepřipadalo v úvahu. Z kádrových důvodů nebyl přijat ani na průmyslovku. Nastoupil tedy do učení do národního podniku ZPA Křižík. Tam pracoval pět let a pak se mu povedlo dodělat si maturitu ve večerní škole.

V roce 1967, kdy se systém začal postupně uvolňovat, se mu podařilo dostat na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (Matfyz). „To večerní gymnázium nemělo vůbec žádnou úroveň, takže to pak bylo krušné. Každopádně na Matfyzu byla skvělá atmosféra.“ Vladimír vzpomíná, že tehdy na fakultě učily velké osobnosti a součástí studia zdaleka nebyly jen počty, ale řešily se i filozofické otázky. Na fakultě vystudoval Vladimír matematickou statistiku a teorii pravděpodobnosti.

 

Mrzí mě euroskeptismus

Po absolvování vysoké školy nastoupil Vladimír do matematického střediska Fyziologického ústavu Akademie věd, kde se podílel na zpracování dat z mnoha biologických ústavů. Po sametové revoluci nastoupil do Technologického centra Akademie věd. Toto centrum bylo založeno za účelem uplatnit český výzkum ve velmi konkurenčním evropském prostředí.

Skupina z Technologického centra je přímo navázána na Evropskou komisi a pomáhá zdejším institucím, aby se dostaly do projektů tzv. rámcových programů pro výzkum a vývoj. V rámci této skupiny vydávají i časopis ECHO, jehož je Vladimír redaktorem. „Tahle země je strašně euroskeptická a to mě mrzí. Zvláštní je, že to zasahuje i tu vědeckou sféru. To se snažíme změnit.“

 

Oba byli stateční

Vladimír žije již 45 let se svou ženou Marií. Ta má také velmi smutnou zkušenost s totalitními režimy. Její otec zemřel za války v koncentračním táboře Mauthausen, pomáhal totiž komunistickému odboji a roznášel letáky. Zatímco otec manželky byl za války označen za komunistu, Vladimírův otec si během komunistického režimu nesl cejch klerofašisty. Oba byli perzekvováni. „To je vlastně neuvěřitelná dvojice. Oba byli stateční,“ říká k tomu Vladimír.

Vladimír s Marií mají tři děti a už šest vnoučat. Syn David je programátorem, dcera Markéta mikrobioložkou a nejmladší dcera Kateřina je veterinářka a slouží u Červeného kříže v Africe, kde očkuje divoké psy proti vzteklině. „Očkovala asi osm nebo deset tisíc psů,” dodává Vladimír.